(Tento článek se objevil v The Review and Herald 4 a 18.8.1874)

Kristus přišel na tento svět, aby satana zničil a zachránil ty, kteří byli v zajetí jeho moci. Svým vlastním vítězným životem měl dát člověku příklad k následování a také k překonání ďáblových pokušení. Jakmile Kristus byl vystaven pokušení na poušti, jeho tvář se změnila. Sláva i jas, který vyzařoval z trůnu Božího, ozářily jeho vzhled, když se před ním otevřela nebesa a Boží hlas Ho uznal za Svého milého Syna. V tu chvíli se změnil. Tíha hříchů světa tlačila Jeho duši, Jeho vzhled vyjadřoval nevýslovný zármutek i hlubokou úzkost, jaké si padlý člověk nikdy nedovede představit. Pociťoval přemáhající příval zlořečenství, který zaplavoval svět. Uvědomoval si, jakou moc má hýčkaná chuť a nesvatá vášeň, která ovládá svět, které přinesly světu nevýslovné utrpení. Shovívavost k žádostem vzrůstala a sílila každou následující generací od Adamova hříchu, až se lidstvo stalo tak morálně zesláblé, že vlastní silou ji nemohlo překonat. Pro dobro lidstva, měl Kristus - Syn Boží překonat žádostivost 1SM 272 a podstoupit hroznou zkoušku se silami temna. Musel jít sám cestou pokušení, a nikdo mu nesměl pomoci, povzbudit jej či podpořit. Musel bojovat se silami temnoty.

Poněvadž člověk nemohl svou lidskou silou odolat působení satanových pokušení, proto Ježíš dobrovolně podstoupil dílo záchrany člověka a nesl břímě hříchu za člověka a pro jeho prospěch překonal moc žádostivosti. Aby přesvědčil člověka, musel poukázat na sebezapření, vytrvalost a stálost zásad, které převyšují moc žádostivosti. Musel ukázat na sílu, která zabraňuje a převyšuje touhu účinněji než žádostivost a smrt.

Význam zkoušky

Když Kristus podstoupil zkoušku pokušení ve smyslu žádostivosti, nestál v krásném Edenu jako Adam, ve světle a lásce Boží, zjevné v každém pohledu, který na něm spočinul. Ale On byl ve vyprahlé, neobydlené poušti, obklopen dravou zvěří. Všechno kolem něj bylo odpuzující a tím byla lidská přirozenost náchylná podlehnout. V tomto prostředí se postil 40 dní a nocí „a nic nejedl v těch dnech." (Lk 4,2) Byl zesláblý dlouhým půstem a pronikavě pociťoval hlad, vzhledově velice zhubnul.

Takto zahájil Kristus svůj život, v němž se měl střetnout a překonat mocného nepřítele, podstoupit zkoušku a trpět za Adamův pád, aby v případě vítězství v tomto sporu zlomil moc satanovu a spasil lidstvo z ponížení způsobeného pádem.

Když se Adam poddal síle chuti, bylo vše ztraceno. Spasitel, v němž bylo spojeno lidství s božstvím, stál na místě Adamově a snášel téměř šestitýdenní půst. Délka půstu je svědeckým důkazem silného vlivu hříšnosti ve vztahu k Boží moci, která by zmařila žádostivost u lidské rodiny.

Lidství Kristovo dosáhlo hlubin lidské bídy. Ztotožnilo se se 1SM 273 slabostí i potřebami padlého člověka, ale Jeho božská přirozenost byla v dosahu Věčnosti. Nést trest za vinu hříšného člověka, nebylo posláním, které mu mělo povolit další přestupování zákona Božího. Člověk se stal dlužníkem a tento dluh měl Kristus splatit svým utrpením. Zkoušky a utrpení Kristovo měly vyjádřit člověku význam jeho hříšnosti z nedodržení zákona Božího a přivést ho k lítosti a poslušnosti zákona a poslušností k přijetí Boha. Kristova spravedlnost měla být přičtena člověku a tím ho přiblížit k Bohu, aby Bůh člověku v získané nevinnosti skrze Krista mohl být nápomocen dodržovat Boží zákon. Kristovým posláním bylo usmířit člověka s Bohem svou lidskou přirozeností a Boha s člověkem svou božskou podstatou.

Jakmile započal Kristův dlouhý půst na poušti, byl nablízku satan se svými pokušeními. Přistoupil ke Kristu zastřen světlem a prohlásil se za jednoho z andělů od nebeského trůnu, poslaný s poselstvím milosti, který s ním má soucit a chce Mu ulehčit jeho stav utrpení. Snažil se, aby mu Kristus uvěřil, že Bůh po Něm nepožaduje sebepřemáhání, ani oběti, které podstoupil, že byl poslán z nebe, aby mu doručil poselství, že Božím záměrem bylo, aby jen prokázal svou ochotu to snášet.

Satan řekl Kristu, že měl jen nastoupit na cestu potřísněnou krví, ale nepokračovat na této cestě. Právě tak jako byl zkoušen Abrahám, aby prokázal svoji dokonalou poslušnost. Prohlásil také, že on byl tím andělem, který zadržel ruku Abrahamovu, když se chystal zabít Izáka a on nyní přišel, aby zachránil Jeho život; nebylo prý pro Něho nutné, aby snášel hlad a soužil se strádáním, že mu chce pomoci nést část díla v plánu spasení.

Syn Boží se odvrátil od všech těchto prohnaných pokušení a zůstal neoblomný ve svém úmyslu do nejmenších podrobností a celou svojí myslí, až do písmene provést záměr, který byl stanoven pro záchranu padlého lidstva. Ale satan znásobil svá pokušení, která nachystal jako léčku na Krista a získal nad ním převahu. Když selhalo jedno pokušení, pokusil se o další. Myslel si, že zvítězí, protože 1SM 274 Kristus se ponížil v podobě člověka. Chlubil se, že podobu, kterou na sebe vzal k oklamání jako jeden z nebeských andělů, nemůže být rozpoznána. Předstíral, že pochybuje o Kristově božství, pro Jeho vyzáblý zevnějšek a nemilé prostředí.

Kristus věděl, že přijetím lidské přirozenosti nebude svým vzhledem rovný nebeským andělům. Satan dále dorážel, jestli je opravdu Synem Božím, aby mu podal důkaz svého vznešeného charakteru. Přiblížil se ke Kristu s pokušením žádostivosti. Podobně překonal Adama a ovládal i jeho potomstvo. Pro jejich slabost k žádostivosti je vedl k popuzení Boha svojí zkažeností, až jejich zločiny byly tak velké, že Bůh je vyhladil ze země vodami potopy.

Pod přímými pokušeními satana připouštěli žádostivost omezovanou rozumem a opět svou slabostí byli svedeni ke spáchání hrozných hříchů, které vzbudily proti nim hněv Boží a oni upadli do zmatků. Myslel si, že stejnými pokušeními bude úspěšný i při překonání Krista. Řekl Kristu, že na svět byl poslán jeden z vyvýšených andělů a že jeho vzhled naznačoval, že on je tím králem nebes místo Něho, zatím co On je padlým andělem a to i vysvětluje jeho vyhublý a zubožený vzhled.

Kristus nedělal zázraky pro sebe

Upoutal pak pozornost Kristovu ke svému vzhledu, oděl se jasem a mocí. Prohlásil, že je přímým poslem od nebeského trůnu a ujišťoval, že má právo požadovat od Krista důkazy, že je Synem Božím. Kdyby mohl, satan by rád pochyboval slovům, které slyšel z nebe k Synu Božímu při jeho křtu. Rozhodl se přemoci Krista a pokud možno zabezpečit svůj život a své vlastní království. Měl nad světem téměř úplnou kontrolu a jeho pokušení byla přizpůsobena 1SM 275 okolnostem a podmínkám Kristovým, které učinily jeho pokušení nad chutí téměř nepřekonatelné.

Kristus mohl učinit zázrak, aby si sjednal pro sebe vážnost, ale to by nebylo v souladu s plánem spasení. Mnohé zázraky z života Kristova ukazují jeho moc činit pro blaho trpícího lidstva. Při zázraku z milosti najednou nasytil pět tisíc lidí pěti bochníky chleba a dvěmi malými rybami. Proto měl i moc učinit zázrak k utišení svého hladu. Satan se vychloubal, že může u Krista vyvolat pochybnost ke slovům, která se ozvala z nebes při jeho křtu. Když Ho mohl pokoušet a dotazovat se na Jeho Synovství a uvést v pochybnost pravdivost slova pronesená Jeho Otcem, mohl získat velké vítězství.

Nalezl Krista v neobydlené poušti bez přátel, bez potravy, ve skutečném utrpení. Jeho okolí bylo velmi melancholické a odpudivé. Satan našeptává Kristu, že Bůh nechtěl zanechat svého Syna v tomto stavu strádání a skutečného utrpení. Doufal, že otřese Kristovu důvěru v Jeho Otce, který připustil, aby byl uveden do tohoto stavu krajního utrpení na poušti, kde nikdy nevstoupila lidská noha. Satan doufal, že vtíravé pochybnosti o Otcově lásce se pevně uloží v Kristově mysli a že pod tíhou sklíčenosti a mimořádného hladu, použije svou zázračnou moc ve svůj vlastní prospěch a vymkne se z rukou svého nebeského Otce. To pokušení si Kristus ani na chvilku nepřipustil. Ani na jediný okamžik nezapochyboval o lásce Svého nebeského Otce, ačkoliv se Mu zdálo, že je tlačen nevýslovnou tísní. Satanova pokušení, ač byla důmyslně vymyšlená, nemohla pohnout poctivostí milého Božího Syna. Jeho trvalá důvěra v Boha nemohla být otřesena.

Kristus se nepouštěl do vyjednávání s pokušením

Ježíš se nehodlal snížit, aby svému nepříteli vysvětloval, jakým způsobem byl Synem Božím a proč právě tak jednal. Urážlivým 1SM 276 a posměvačným způsobem satan narážel na Kristovu slabost a nevzhlednost v protikladu s jeho vlastní silou a slávou. Vysmíval se Kristu, že je ubohým představitelem andělů, jejich vyvýšeným Velitelem, uznaným králem královských dvorů. Kristův stav spíše ukazoval, že byl opuštěn Bohem i člověkem. Řekl, že když je Kristus opravdu Synem Božím, vládcem nebes, má moc stejnou s Bohem a měl by mu podat důkaz učiněním zázraku a kámen u svých nohou proměnit v chléb a zmírnit svůj hlad. Satan slíbil, že když to Kristus učiní, vzdá se svého nároku nadřazenosti a převahy, spor mezi ním a Kristem bude navždy ukončen.

Kristus jako by si nevšímal satanových potupných urážek. Nedal se vyprovokovat, aby podal důkaz své moci. Pokorně nesl jeho urážky, aniž by je oplácel. Slova pronesená při Jeho křtu z nebe byla překrásná a dokazovala Mu, že Jeho Otec schvaluje jeho kroky, které učinil v plánu spasení jako zástupce a záruka člověka. Otevřená nebesa a sestupující nebeská holubice, byly ujištěním, že Otec spojí Jeho sílu v nebi s tou na zemi jako Jeho Syna k záchraně člověka z moci satana, že Bůh přijal úsilí Kristovo ke spojení země s nebem, chybujícího člověka s věčností.

Tato pronesená slova, která obdržel od Otce, byla nesmírně vzácná Synu Božímu, po dobu všech Jeho krutých utrpení a hrozný spor s vůdcem vzbouřenců. Snášel zkoušku Boží na poušti, projevil svou oddanou službu a neučinil o své vůli nic pro přemožení satana jako Spasitel světa. Satan měl dostatečný důkaz jeho vznešeného postavení. Jeho neochota připsat Ježíši čest, která mu náležela a projevit pokoru jako podřízený, dospěla ve vzpouru proti Bohu a vyřadila ho z nebe.

Ani v nejmenším nebylo Kristovým posláním použít svou Božskou moc k vlastnímu prospěchu, případně aby si ulehčil 1SM 277 utrpení. Toto vzal na sebe dobrovolně. Přijetím lidské přirozenosti byl ponížen, měl snášet nepohodlí, zlobu i útrapy lidské rodiny. Nemohl konat zázrak k vlastnímu prospěchu. Přišel k záchraně ostatních. Cílem jeho poslání bylo přinést požehnání, naději a život sklíčeným a utlačovaným. Měl nést břímě i zármutek trpícího lidstva.

Ačkoliv Kristus snášel prudké bolesti z hladu, ubránil se pokušení. Zahnal satana slovy Písma, které Sám vložil Mojžíšovi na paměť, aby je opakoval vzpurnému Izraeli, když jejich strava byla omezená a oni se dovolávali masitých jídel. „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží." (Mt 4,4). Tímto výrokem a také svým příkladem chtěl Kristus ukázat člověku, že hlad po pozemské potravě, nebyl největší kalamitou, která ho mohla postihnout. Satan našeptal našim prvním rodičům, že jíst ovoce ze stromu poznání z něhož Bůh zakázal jíst, jim přinese velké dobro, a nevyplyne z něho smrt; pravý opak pravdy, kterou jim sdělil Bůh. „Ale ze stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš." (Gn 2,17). Kdyby Adam zůstal poslušný, nikdy by nepoznal nouzi, zármutek nebo smrt.

Kdyby lid žijící před potopou zůstal poslušný Slovu Božímu, byl by od ní zachráněn a nebyl by zahynul ve vodách potopy. Kdyby Izraelité byli poslušní Slova Božího byli by účastni zvláštních požehnání. Ale upadli do následků z náklonnosti k žádostivosti a náruživosti. Nezůstali poslušnými Slova Božího. Náklonnost a zvrácená 1SM 278 žádostivost je dovedla k nesčíslným a hrozným hříchům. Kdyby na prvém místě měli úctu k Božím požadavkům a jejich tělesné potřeby kladli až na druhé místo, kdyby se podrobili Božímu pečlivému výběru správné stravy, nebyli by spadli do svodů. Trvale by se usadili v krásné zemi Kanán a stali se svatým, zdravým lidem a ni jediný ze všech jejich rodů by nebyl slabý.

Spasitel světa stal se hříchem za lidstvo. Tím, že se stal náhradou za člověka, Kristus nijak neprojevil svoji moc jako Syn Boží. Sám se zařadil mezi syny lidské. Nesl zkoušku v pokušení jako člověk, ve prospěch člověka za velmi namáhavých okolností a zanechal příklad víry a dokonalé důvěry ve svého nebeského Otce. Kristus věděl, že Otec mu poskytne potravu, až mu způsobí radost svým jednáním. V této Boží zkoušce, kdy na Něho hlad nevýslovně doléhal, nechtěl předčasně zmenšit ani v nejmenším Jemu přisouzenou zkoušku, použitím své božské moci.

Padlý člověk i když došel vyrovnání, nemohl získat moc činit divy ve svůj prospěch a zachránit se z bolesti a starosti, ani získat vítězství nad svým nepřítelem. Záměrem Božím bylo vyzkoušet a prověřit lidstvo, dát jim možnost rozvinout jejich charakter tím, že je bude často uvádět do situací, v nichž prověřuje jejich víru a důvěru ve svoji lásku a moc. Kristův život byl dokonalým příkladem. On vždy učil svým příkladem i poučením, že je na Bohu závislý a že jen u Boha je Jeho víra a pevná důvěra.

Kristus věděl, že satan byl lhářem od počátku a že je zapotřebí silného sebeovládání při nabídkách škodolibého svůdce. Nestačí kárat jeho drzé předstírání. Satan očekával, že vyprovokuje Syna Božího do sporu s ním a doufal, že takto, v jeho extrémní slabosti a smrtelném zápasu ducha by nad ním mohl získat převahu. Měl v úmyslu převrátit smysl Kristových slov a uplatňovat pro sebe výhodu povoláním padlých andělů na pomoc a použít jejich moci k získání převahy k Jeho přemožení.

1SM 279 Spasitel světa nevešel do sporu se satanem, který byl vyhnán z nebe, protože nebyl nadále hoden zastávat toto místo. Ten, který chtěl získat vliv Božích andělů proti jejich Nejvyššímu vládci a Jeho Synovi, jejich milovanému veliteli a získat jejich náklonnost pro sebe, byl schopen každého podvodu. Po dobu čtyř tisíc let štval proti vládě Boží a nic neztratil ze své dovednosti ani moci ke svádění a oklamání.

Vítězství skrze Krista

Protože padlý člověk nemohl překonat satana svojí lidskou silou, přišel Kristus z královských nebeských sborů, aby mu pomohl svou spojenou lidsko-božskou silou. Kristus věděl, že Adam v Edenu se svými většími přednostmi mohl odolat pokušením satana a přemoci ho. Věděl ale také, že člověk po svém pádu vypovězený z Edenu, zbavený světla a lásky Boží, už nemohl satanovým svodům odolat vlastní silou. Ve snaze přinést člověku naději a zachránit ho před úplným zničením, ponížil se, přijal lidskou přirozenost, aby Jeho božská moc pojená s lidskou mohla dostihnout člověka tam, kde je. Získává pro padlé syny a dcery Adamovy sílu, kterou si sami získat nemohou, aby totiž v Jeho jménu mohli odolat satanovým svodům.

Přijetím lidství se vyvýšený Syn Boží přiblížil člověku a postavil se jako zástupce hříšníka. Ztotožnil se s utrpením a bolestmi člověka. Byl ve všem pokoušen jako člověk, aby poznal, kdy přispět na pomoc těm, kteří mají být pokoušeni. Kristus zvítězil pro dobro člověka.

Jákob viděl v nočním vidění zemi spojenou s nebem žebříkem, který sahal až k trůnu Božímu. Viděl anděly Boží, oděné rouchem nebeského jasu, jak po tom žebříku sestupují a zase vystupují do nebe. Spodek žebříku byl na zemi, zatímco jeho vrch dosahoval 1SM 280 nejvyššího nebe a opíral se o trůn Hospodinův. Z trůnu Božího vyzařovala záře a světlem nevýslovné slávy osvětlovala Zemi.

Tento žebřík představoval Krista, který otevřel spojení mezi nebem a zemí. Ve své pokoře sestoupil Kristus až na dno lidské bolesti s náklonností a lítostí k padlému člověku, což bylo Jákobovi znázorněno koncem žebříku, který spočíval na zemi, zatímco vrch žebříku, který dosahoval až do nebe, znázorňoval Kristovu Božskou moc, která se pevně uchopila Nekonečného a spojovala tak zemi s nebem a smrtelného člověka s nekonečným Bohem. Skrze Krista je otevřeno spojení mezi Bohem a člověkem. Andělé smí sestoupit s nebe na zem s poselstvím padlému člověku a být k službě těm, kteří mají být dědici spasení. Jedině skrze samotného Krista jsou nebeští poslové k službě lidem.

Adam s Evou žili v Edenu za velmi výhodných okolností. Měli tu výhodu, že udržovali spojení s Bohem a anděly. Byli bez zatracení hříchu. Světlo Boží i andělů bylo s nimi a všude kolem nich. Jejich Tvůrce byl i jejich učitelem. Klesli pod mocí a pokušením prohnaného nepřítele. Po čtyři tisíce let satan útočil proti Boží vládě a získal sílu i zkušenosti v tomto úkladném jednání. Padlé lidstvo nemělo Adamovy přednosti v Edenu. Po čtyři tisíce let zůstalo odloučeno od Boha. Dostávalo se mu stále méně moudrosti k porozumění a také síly, která by se mohla postavit satanovým vlivům a svodům, takže se zdálo, že satan vítězně kraluje na zemi. Žádostivost a vášeň, láska k světu a opovážlivé hříchy byly hlavní větve zla, z každé pak vyrůstaly další zjevné zločiny, násilnosti a zkaženosti.