(Tento článek se objevil v The Signs of the Times 14.3.1878)

Když Židé odmítli Krista, zavrhli základy své víry. Křesťanský svět dneška, který vyhlašuje víru v Krista, ale zavrhuje zákon Boží, dopouští se podobného omylu, jako svedení Židé. Ti, co vyznávají, že jsou Kristovi, jdou za Ním a přesto pohrdají morálním zákonem a proroctvím, nejsou na tom o nic lépe, než nevěřící Židé. Skrze tyto křesťany, kteří nejsou vedeni Duchem svatým, nemůže být hříšník volán k pokání, protože tito neobrácení křesťané nemohou vlastně vysvětlit, z čeho se má hříšník kát. Je-li hříšník napomínán, aby zanechal hříchu, má právo se zeptat, co je to hřích? Ti, kteří si váží zákona Božího mohou odpovědět, že hřích poznáváme skrze zákon. Na dosvědčení toho říká apoštol Pavel: „hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon. (Ř 7,7)

Jen ti, kteří připouštějí závaznost požadavků mravního zákona, mohou vysvětlit přirozenost smíření. Kristus přišel, aby se stal prostředníkem mezi Bohem a člověkem, aby smířil člověka s Bohem a přiměl ho k oddanosti Jeho zákonu. V zákoně nebyla žádná moc, která by hříšníka omilostnila. Ježíš sám by mohl zaplatit ^{1SM 230} hříšníkův dluh. Ale fakt, že Ježíš hříšníkovu zadluženost splatil, mu nedává oprávnění, aby i nadále překračoval zákon Boží, ale naopak musí usilovat, aby žil v poslušnosti zákona.

Zákon Boží existoval před stvořením člověka, dříve, než Adam zhřešil. Zásady zákona nebyly změněny po Adamově přestoupení, ale s konečnou platností byly dohodnuty, aby umožňovaly styk člověka s Bohem v jeho hříšném stavu. Kristus po dohodě s Otcem ustanovil způsob posvátné oběti; aby smrt nepostihla bezprostředně hříšníka, mohla být přenesena na oběť, která měla symbolicky znázornit velkou a dokonalou oběť Syna Božího.

Hřích lidu byl přenesen obrazně na obětujícího kněze, který byl prostředníkem mezi lidem a Bohem. Samotný kněz se nemohl stát obětí za hřích, ale mohl činit pokání svým životem, neboť byl také hříšníkem. Proto místo aby jako prostředník, sám podstoupil smrt, zabil beránka bez poskvrny, bez hříchu. Trest za hřích byl přenesen na nevinné zvíře, které se tak stalo jeho přímou nahrazující obětí a dokonale zobrazovalo dokonalou oběť Ježíše Krista. Skrze krev této náhradní dokonalé oběti, člověk věřil, že krví dokonalé, nevinné oběti, která se naplnila v Kristu, bude svět vykoupen z hříchu.

Účel ceremoniálního zákona

Kdyby Adam nepřestoupil zákon Boží, nikdy by nebyl ustanoven ceremoniální zákon. Poselství dobré zvěsti bylo dáno nejprve Adamovi v příslibu, že símě ženy potře hadovu hlavu a to bylo postupně předáváno po rodech k Noemovi, Abrahámovi a Mojžíšovi. Poznání Božího zákona a plán spasení byly sděleny Adamovi a Evě samotným Kristem. Pečlivě střežili důležité poučení a ústně je předávali svým dětem a dětem svých dětí. Tak bylo uchováno poznání zákona Božího.

Lidé v této době žili téměř tisíc let a navštěvovali je andělé ^{1SM 231} s přímými poučeními od Krista. Bylo ustanoveno uctívání Boha posvátnou obětí a ti, kteří se Boha báli, vyznávali před Ním své hříchy a s vděčností a svatou důvěrou se těšili na poselství o dokonalé a svaté oběti, která by mohla provázet padlé syny Adamovy do nebe pokáním k Bohu a vírou k našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. Toto poselství evangelia bylo hlásáno každou obětí a úsilím věřících, které po věky se projevovalo ve víře v příchod Spasitele. Ježíš řekl Židům: „Nebo kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně; neb on o mně psal. Ale poněvadž jeho písmům nevěříte, i kterak slovům mým uvěříte?" (J 5,46-47)

Pro Adama bylo nemožné, aby svým vlastním příkladem a poučením zastavil příval strastí, které jeho přestoupení přineslo lidem. Nevěra se vplížila do lidských srdcí. Děti Adamovy znázorňovaly dávné příklady dvou rozličných směrů, zvolených lidmi vůči požadavkům Božím. Abel spatřoval spodobnění Krista v posvátné oběti, Kain nevěřil v nutnost oběti. Odmítl poznání, že Kristus byl obrazně znázorněn zabitým beránkem. Krev zvířat se mu zdála být nemravná. Poselství bylo hlásáno Kainovi stejně jako jeho bratrovi, ale bylo mu vůní smrti pro smrt, protože nechtěl v krvi obětovaného beránka poznat Ježíše Krista, jediný předpoklad pro spásu lidí.

Náš Spasitel svým životem i smrtí naplnil všechna proroctví, která se k němu vztahovala a byl podstatou všech symbolů, znamení a stínové podoby. Dodržel mravní zákon a jako zástupce lidí svým poměrem k jeho požadavkům ho vyvýšil. Ti z Izraelitů, kteří se obrátili k Pánu a přijali Krista jako skutečnost zobrazenou symbolickými obětmi, postřehli konec těch, kteří přijali smrt. Nesrozumitelnost, která jako závoj zakrývala židovský systém, byla jim jako závoj, který zakrýval slávu na tváři Mojžíšově. Sláva na Mojžíšově tváři byla odrazem světla, které Kristus vnesl do světa, aby přineslo člověku prospěch.

Když Mojžíš byl na hoře osamocen s Bohem, byl mu zjeven ^{1SM 232} plán spásy, pocházející od doby pádu Adama. Poznal pak, že pravý anděl, který doprovázel putující dítky Izraele byl zjeven v lidské podobě. Bohu milý Syn, který byl jedno s Otcem, mohl učinit všechny lidi zajedno s Otcem, když v Něho uvěří a budou mu důvěřovat. Mojžíš poznal pravý význam posvátných obětí. Kristus dal Mojžíšovi poznání plánu poselství a sláva tohoto poselství v Kristu, ozářila tvář Mojžíšovu, takže lid se na ni nevydržel dívat.

Mojžíš nevěděl o zářivé slávě, která se odrážela na jeho tváři a nevěděl proč děti Izraele od něho prchají, když se k nim přiblížil. Volal na ně, ale ony nesnesly pohled na Jeho oslavenou tvář. Když Mojžíš poznal, že nesnesou pohled na jeho tvář pro slávu, zakryl jí závojem.

Sláva na tváři Mojžíšově působila nesmírnou bolest dětem Izraele, pro jejich přestoupení svatého zákona Božího. To je znázornění pocitů těch, kteří přestupují a porušují zákon Boží. Přejí si skrýt se před Jeho pronikavým světlem, které je pro přestupníky příčinou hrůzy, zatímco věrným se jeví jako svaté, spravedlivé a dobré. Jen ti, kteří mají pravý vztah k zákonu Božímu, mohou správně ohodnotit smírčí oběť Kristovu, která se stala nezbytnou, jakmile byl přestoupen Otcův zákon.

Ti, kteří podporují názor, že ve starozákonním zřízení nebylo Spasitele, mají právě tak závojem zastřené poznání jako Židé, kteří odmítli Krista. Židé svou vírou uznali, že přijde Mesiáš a přinese oběť. Ale když se Ježíš zjevil podle proroctví, která se týkala slíbeného Mesiáše a konal skutky dokazující, že je Synem Božím, zavrhli Ho a odmítli přijmout důkaz pravosti Jeho osobnosti. Na druhé straně křesťanská církev, která vyznává v největší míře víru v Krista, svým opovrhováním židovského systému ve skutečnosti popírá Krista, který byl zakladatelem celého židovského uspořádání.