/Tento a následující článek jsou výňatky z dopisů, jež jsem psala těm, kteří byli v čele Zdravotního ústavu, první z nich 1. května 1867, druhý v červnu. E.G.W. /

Bůh si přeje, aby byl zřízen zdravotní ústav, který by byl svým působením úzce spjat se závěrečným dílem pro smrtelníky způsobilými pro nesmrtelnost, takový ústav, který by nechtěl oslabit náboženské zásady starých nebo mladých, který by nechtěl napravovat zdraví těla na úkor duchovního vzrůstu. Hlavním úkolem tohoto ústavu má být zlepšení zdraví těla, aby nemocní mohli lépe oceňovat věčné záležitosti. Nebude-li toto neustále mysli vštěpováno a nebude-li o to usilováno, bude z toho zlořečenství místo požehnání, duchovnost bude považována za druhořadou a tělesné zdraví a odvrácení budou zaujímat první místo.

Viděla jsem, že vysoká úroveň by neměla být ani v nejmenším snížena proto, aby ústav mohl požívat přízně a ochrany nevěřících. Rozhodnou-li se nevěřící přijít, i když budou vedoucí zaujímat vysoké duchovní stanovisko, jak Bůh určil, bude to mocí, jež zapůsobí na jejich srdce. S Bohem a anděly po boku může lid zachovávající Jeho přikázání jen prospívat. Tento ústav nesmí být výdělečným podnikem, ale má být nápomocen Božímu lidu, ^{1T 565} aby nabyl takového tělesného i duchovního zdraví, aby byl schopen správně oceňovat věčné věci a vykoupení, tak draze zaplaceného utrpením našeho Spasitele. Tento ústav nesmí být místem rozptýlení neb zábavy. Ti, jež nemohou žít bez vzrušení a rozptýlení, nebudou světu k užitku, nic se jejich životem nezlepší. Mohou žít právě tak dobře mimo svět jako v něm.

Viděla jsem, že názor, jako by duchovnost byla škodlivá zdraví, což zamýšlel Dr. E. vštípit do mysli druhých, není než ďábelským chytráctvím. Satan si našel cestu do ráje a přiměl Evu, že uvěřila, že ji je zapotřebí něčeho více, než co jí Bůh dal pro její štěstí, že zakázané ovoce ji nějak rozjaří na těle i na duchu, a že ji vyvýší, aby se dokonce ve vědění vyrovnala i samému Bohu. Ale očekávané poznání a zisk, které chtěla získat, ukázaly se být pro ni strašným zlořečenstvím.

Jsou osoby s chorobnou obrazotvorností, kterým je náboženství tyranem, vládnoucím jim prutem železným. Takoví neustále truchlí nad svými nepravostmi a reptají nad předpokládaným zlem. Nemají lásky v srdci, na jejich tvářích spočívá vždy mrak. Pociťují mrazení, když slyší nevinný smích mládeže nebo kohokoli. Pokládají každou rekreaci nebo zábavu za hřích a domnívají se, že se musí neustále takto pochmurně a přísně tvářit. Toto je jeden extrém. Druzí opět se domnívají, že jejich mysl musí neustále dychtit po nových zábavách a rozptýleních, aby získali zdraví. Naučí se být závislými na vzrušen5. a postrádají je. Takoví nejsou pravými křesťany. Vrhají se do druhého extrému. Pravé zásady křesťanství otvírají všem pramen štěstí, jehož výška a hloubka, délka a šířka jsou nezměřitelné. Kristus v nás je onou studnicí vody, vyvěrající k věčnému životu. Je to věčný pramen, ^{1T 566} z kterého může křesťan pít dle své vůle a nikdy pramen nevyčerpá.

To, co téměř všem přináší nemoc těla i duše, jsou mrzuté pocity a nespokojené reptání. Nemají Boha, nemají naděje, která je bezpečnou a nepohnutelnou kotvou jejich duši. Všichni, kdo mají tuto naději, očistí se tak jak On je čistý. Takoví nemají neklidné touhy, reptání a nespokojenost. Nehledají stále zlo a nepřemýšlejí o vypůjčených nesnázích. Ale vidíme mnohé, kteří mají dobu soužení již předem, úzkost je vyjádřena v každém rysu jejich obličeje. Zdá se, že nenalézají útěchy, ale že stále očekávají nějaké strašné zlo.

Takoví zneuctívají Boha a uvádějí Kristovo náboženství v porouhání. Nemají pravé lásky k Bohu, ani ke svým druhům a dětem. Jejich náklonnosti se staly nezdravé. Radovánky nikdy nenapraví mysl takových. Potřebují proměňující působení Ducha svatého, aby se stali šťastnými. Potřebují Kristovo prostřednictví, aby pocítili útěchu, božskou i tělesnou. "Neboť ten, kdo miluje život a chce vidět dobré dny, nechť zdržuje svůj jazyk od zlého a rty, aby nemluvily lstivě. Nechť se chrání zlého a činí dobré, nechť hledá pokoje a stíhá jej. Neboť oko Hospodinovo bdí nad spravedlivými a Jeho ucho je otevřeno jejich modlitbám, ale tvář Hospodinova je proti těm, kteří činí zlo." Ti, kteří jsou poučeni a mají zkušenosti o této části Písma, jsou opravdově šťastní. Mají schválení nebes za mnohem cennější než nějaké světské radovánky. Kristus naděje slávy v nich, bude zdravím tělu a silou duši.

Prostota evangelia se rychle ztrácí u vyznavačů soboty. Táží se stokrát denně: Jak nám může dát Bůh prospěch? Málo se modlíme. Ve skutečnosti je modlitba téměř zastaralá. Málokteří jsou ochotni nést Kristův kříž, který nesl hanlivý kříž za nás. ^{1T 567} Nemám pocit, že by se v ústavě vše dělo tak jak si to Bůh přeje. Obávám se, že od něj odvrátí svoji tvář. Bylo mi ukázáno, že lékaři i ošetřovatelé by měli být na nejvyšším stupni, ti, kteří mají v pravdě zkušenosti, kteří si dovedou získat respekt a na jejichž slovo možno spolehnout. Měly by to být osoby, nemající chorobnou obrazotvornost, osoby, umějící se dokonale ovládat, které nejsou náladové a vrtkavé, které nejsou žárlivé a podezřívavé, osoby, mající silnou vůli, která se nepoddá lehké nevolnosti, které nemají předsudky, které neobmýšlejí zlé, které myslí a jednají klidně, rozvážně, patří především na Boží slávu a na dobro chudých. Nikdy nemá být nikdo povýšen na odpovědné místo pouze proto, že si toto přeje. Jen takoví mají být voleni, kteří mají pro takové postavení kvalifikaci. Ti, kteří mají nést odpovědnost, měli by být nejprve zkoušeni a dokázat, že neznají pocit žárlivosti, že nebudou pociťovat odpor proti tomu a onomu, zatím co by měli několik málo oblíbených přátel a druhé nebrali v úvahu. Dejž Bůh, aby všichni v tomto ústavě správně postupovali.