V červnu 1849 naskytla se nám možnost usadit se po nějakou dobu v Rocky Hill, Conn. Zde se nám 28. července narodil náš druhý syn James (Jakub) Edson.

V době, kdy jsme žili v tomto místě, pociťoval manžel povinnost, aby psal a uveřejňoval přítomnou pravdu. Byl velmi posílen a požehnán, když se pro to rozhodl. ^{1T 88} Ale jsa bez haléře, byl opět v nejistotě a těžkostech. Byli tam sice bratří, kteří měli prostředky, ale rozhodli se nechat si je. Konečně se toho v malomyslností vzdal a rozhodl se podívat se po pastvinách, které by mohl posekat. Když opustil domov, zavalila mne tíže a ztratila jsem vědomí. Byly za mne vysílány modlitby, pocítila jsem požehnání a bylo mi dáno vidění. Viděla jsem, že Pán před rokem žehnal a sílil mého muže v jeho polní práci, že správně použil vydělaných peněz a že mu bude vše stonásobně navráceno. Že bude bohatě odměněn v království Božím, zůstane-li věrným, ale nyní, že mu Pán nebude dávat síly pro polní práci, jelikož má jinou práci pro něho, že musí vykročit u víře a psát a uveřejňovat přítomnou pravdu. Okamžitě počal psát a když došel k nějakému nesnadnému místu, prosili jsme Pána, aby nám vysvětlil pravý význam Svého Slova.

Asi v této době počal manžel vydávat malý list, nazvaný The Present Truth (Přítomná pravda). Vydavatelská kancelář byla v Middletownu osm mil vzdáleného od Rocky Hill a často šel pěšky tam i zpět, ačkoliv již kulhal. Když přinesl první číslo z tiskárny, sklonili jsme se všichni nad ním, prosili jsme Boha s pokorným srdcem a mnoha slzami, aby požehnal slabému úsilí svého sluhy. Potom adresoval výtisky všem těm, o kterých se domníval, že je budou číst a odnesl je v tlumoku na poštu. Každé číslo bylo přineseno z Middletownu do Rocky Hill a předloženo Pánu dříve, než jsme je vypravili k odeslání a prosili jsme ve vroucích modlitbách smíšených se slzami, aby Jeho žehnající moc doprovázela tyto tiché posly. Velmi brzy došly dopisy, obsahující prostředky na vydávání tohoto listu a dobré zprávy od mnoha duší, vyznávajících Pravdu.

Po započetí svého vydavatelského díla nepřestali jsme kázat pravdu, nýbrž cestovali jsme z místa na místo, ^{1T 89} hlásali jsme učení, které nám přineslo tak veliké světlo a radost, dodávalo odvahy věřícím, napravovalo bludy a urovnávalo věcí v církvi. Aby naše vydavatelské podnikání pokračovalo a abychom mohli vykonávat svoji práci na různých polích působností, stěhoval se náš list čas od času na rozličná místa.

Roku 1850 vyšel v Paris, ve státě Maine. Zde byl rozšířen a dostal jméno, které nyní nese, The Advent Rewiew and Sabath Herald (Adventní přehled a sobotní hlasatel). Přátelé díla byli nepočetní a chudí na pozemských statcích a byli jsme tudíž nuceni zápasit s bídou a velkými nesnázemi. Neobvyklá námaha, starost a obavy, nedostatek vydatné a výživné stravy, stálé vystavování kruté zimě za naších dlouhých zimních cest, bylo příliš mnoho pro mého manžela, takže klesl pod tímto břemenem. Zeslábl tak, že stěží došel do tiskárny. Naše víra byla zkoušena do krajností. Ochotně jsme se podrobovali odříkání a utrpení, avšak naše pohnutky byly špatně vykládány a pohlíželo se na nás s nedůvěrou i podezřením. Málo těch, pro jejichž dobro jsme trpěli, oceňovalo naše úsilí. Měli jsme příliš mnoho starostí, než abychom mohli spát neb odpočívat. Hodiny, ve kterých jsme měli nalézt ve spánku občerstvení, byly často stráveny odpovídáním na dlouhá sdělení vyvolaná závistí a mnohé hodiny, ve kterých druzí spali, strávili jsme v zoufanlivých slzách a truchlením před Pánem. Konečně můj manžel pravil: Ženo, nemá ceny, abychom ještě dále zápasili. Tyto věcí mě drtí a brzy mne přivedou do hrobu. Nemohu již pokračovat. Napsal jsem pro náš list zprávu, že již nebudu nic uveřejňovat." Když vykročil, aby ji odnesl na poštu, omdlela jsem. Vrátil se a modlil se za mne, jeho modlitba byla vyslyšena a já jsem opět ožila.

Příštího jitra, za rodinné modlitby, jsem měla vidění, ve kterém mně byla tato záležitost vysvětlená. Viděla jsem, že můj manžel nesmí zanechat psaní, ^{1T 90} neboť právě k takovému kroku se ho satan snažil dohnat a pracoval k tomu cíli skrze své zástupce. Bylo mi ukázáno, že musím pokračovat ve vydavatelské práci, a že nás Pán bude podporovat, že ti, jejichž vinou takový nátlak na nás byl vykonáván, poznají rozsah svého krutého počínání, navrátí se a doznají svoji nepravost, nebo že propadnou hněvu Božímu. Že to nemluví a nejednají pouze proti nám, ale proti Tomu, který nás povolal, abychom zaujali místo, které pro nás vyvolil. Že všechno jejich podezřívání, všechna jejich žárlivost a tajné ovlivňování jsou věrně zaznamenávány v nebesích a nebudou vymazány, dokud každý, kdo se zúčastnil, neuvidí rozsah svého špatného počínání a nevezme každé slovo zpět.

Druhý výtisk "Rewiew" byl vydán v Saratoga Springs, New York. V dubnu 1852 jsme se přestěhovali do Rochesteru, New York. Každý krok jsme si museli vybojovat vírou. Byli jsme stále ještě ochromováni chudobou, museli jsme úporně šetřit a žít v sebezapření. Chci zde podat krátký výňatek z dopisu rodině bratra Howlanda ze dne 16. dubna 1852: "Právě jsme se usídlili v Rochesteru. Pronajali jsme si starý dům za roční nájem jednoho sta a šedesáti pěti dolarů. Máme v domě tiskařský lis. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom platit ročně 50 dolarů za místnost kancelářskou. Museli byste se smát, kdybyste nás mohli vidět, nás a naše zařízení. Koupili jsme dvě stará lůžka po 25 centech. Můj manžel mně donesl šest starých židlí, z nichž ani dvě nebyly stejné a zaplatil za ně jeden dolar. Brzy na to mně obdařil čtyřmi ještě staršími židlemi bez sedadel, za které zaplatil 62 centy. Rámy byly silné a sedadla jsem si sama zalátala. Máslo je tak drahé, že si je nemůžeme koupit ani brambory si nemůžeme dovolit. Používáme omáček místo másla a řepy místo brambor. Naše první jídlo jsme měli prostřené na prkně, položeném na dvou prázdných sudech. ^{1T 91} Ochotně se podvolujeme odříkání, jen když může dílo Boží pokračovat. Věříme, že ruka Páně nás vedla v tato místa. Je zde velké pole působnosti, ale málo pracovníků. Naše shromáždění poslední sobotu bylo skvělé. Pán nás osvěžil svojí přítomností."

Čas od času jsme se zúčastnili různých konferencí. Můj manžel kázal, prodával knihy a pracoval, aby rozšířil odběr svého listu. Cestovali jsme soukromými vozy a zastavovali jsme v poledne, aby se naši koně napásli na okrajích silnic a my abychom snědli svůj oběd. A můj manžel psal články pro "Rewiew" a "Instructor" na víku naší krabice s jídlem nebo na týnku svého klobouku. Bůh bohatě žehnal našemu úsilí a pravda se dotkla mnohých srdcí.

V létě 1853 podnikli jsme svoji první cestu do státu Michigan. Když jsme oznámili své shromáždění, byl můj manžel zachvácen horečkou. Spojili jsme se za něho na modlitbách, ale přesto, že se mu ulehčilo, byl stále velmi sláb. Byli jsme opravdu zdrceni. Což nám bude zabraňováno v díle pro tělesnou slabost? Bude satanu dovoleno, aby nás zkoušel, svoji mocí mařil naší práci a ukládal o naše životy tak dlouho, dokud budeme na této zemi? Věřili jsme, že Bůh může klást meze moci satanově. Může dopustit, abychom byli zkoušeni v peci soužení, ale pomůže nám, vytáhne nás očištěné a lépe připravené pro Jeho dílo.

Vylila jsem svoji duši Bohu v prosbě, aby přimluvil nemoci a posílil mého manžela, aby vydržel na této cestě. Věc byla nutná a moje víra se pevně držela zaslíbení Božích. Měla jsem v nich ujištění, že anděl Boží půjde s námi, budeme-li pokračovat na své cestě do Michiganu. Když jsem vyprávěla svému muži o tomto svém přesvědčení, řekl mi, že i on byl tímtéž způsobem poučen. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme dále v plné důvěře v Pánu. Každou míli, kterou jsme urazili, cítil se manžel silnějším. ^{1T 92} Pán ho podpíral. A zatím co kázal Slovo, byla jsem si jista, že anděl Boží stojí mu po boku, aby ho podpíral v jeho díle.

Na této cestě se manžel mnohému přiučil o spiritismu a brzy po našem návratu počal psát knihu nazvanou "Signs of the Times“ (Znamení časů). Dosud byl sláb a jen velmi málo spal. Avšak Pán byl jeho oporou. Když byl jeho duch zmaten a trpěl, sklonili jsme se před Bohem a volali jsme k Němu ve svém zoufalství. Vyslyšel naše vroucí modlitby a často žehnal mému muži tak, že mohl osvěžen pokračovat ve své práci. Častokráte za den jsme takto přicházeli před Pána v upřímné modlitbě. Tato kniha nebyla napsána v jeho vlastní síle.

V zimě a na jaře jsem velice trpěla srdeční nevolností. Dýchání v leže mne činilo potíže a spát jsem mohla jen skoro úplně v sedě. Můj dech často ustával a ztrácela jsem vědomí. Měla jsem na levém očním víčku otok, který se zdál být rakovinou. Po více než jeden rok se neustále zvětšoval, až počal bolestivě působit na můj zrak. Při čtení nebo psaní musela jsem si namožené oko zavazovat. Obávala jsem se, že bude zničeno rakovinou. Vracela jsem se ve vzpomínkách do dnů a nocí strávených čtením zkušebních archů, což vždy namáhalo mé oči a myslela jsem si, že ztratím-li oko i snad život, bude to obětí pro věc Boží.

V této době navštívil Rochester slavný lékař, který udílel poradu zdarma a já jsem se rozhodla, že si dám u něho prohlédnout zrak. Nejprve se domníval, že můj otok bude asi rakovina. Ale když vyzkoušel můj tep, pravil: "Jste velmi churavá a zemřete mrtvicí, až se tento nádor provalí. Jste ve velmi nebezpečném postavení pro své nemocné srdce." To mne nepřekvapilo, neboť jsem si byla vědoma, že bez rychlé pomoci budu muset klesnout do hrobu. ^{1T 93} Ještě dvě jiné ženy, které sem přišly na poradu, trpěly tímtéž neduhem. Lékař pravil, že můj stav je mnohem nebezpečnější než jejich, a že nejdéle do tří neděl se u mne dostaví ochrnutí. Zeptala jsem se ho, zda se domnívá, že mně jeho lék ulehčí. Nedával mi mnoho naděje. Zkusila jsem léky, které mi předepsal, ale bez výsledku.

Asi za tři neděle jsem omdlela a padla na zem a zůstala jsem bez vědomí téměř šestatřicet hodin. Již se obávali, že nezůstanu na živu, ale v odpověď na modlitby jsem opět nabyla života. Za týden na to jsem ochrnula na levou polovinu těla. Měla jsem zvláštní pocit chladu a strnulostí v hlavě a krutou bolest na spáncích. Můj jazyk byl těžký a strnulý, nemohla jsem plynule mluvit. Moje levá paže a celá levá strana byla bezvládná. Myslela jsem, že umírám a mojí největší starostí bylo, abych měla ve svém utrpení viditelný důkaz, že mě Bůh miluje. Po dlouhé měsíce jsem neustále trpěla bolestmi u srdce a můj duch byl trvale sklíčený. Pokoušela jsem se sloužit Bohu ze zásady, neprocítěně, ale žíznila jsem nyní po záchraně Bohem, toužila jsem po Jeho požehnání přes všechno tělesné utrpení.

Bratři a sestry se sešli a učinili můj případ zvláštním předmětem svých modliteb. Moje touha byla splněna, obdržela jsem požehnání Boží a měla jsem ujištění, že mě miluje. Ale bolesti trvaly a slábla jsem každou hodinu. Opět se sešli bratři a sestry a předložili moji záležitost Pánu. Byla jsem tak slabá, že jsem se nemohla slovy modlit. Zdálo se, že můj vzhled oslabuje víru lidí kolem mne. Tehdy se mně zaslíbení Boží tak zjevila, jak jsem je dříve dosud nikdy neviděla. Věděla jsem, že satan se snaží odtrhnout mne od mého manžela a dětí a položit mne do hrobu. Byly mně vnuknuty tyto otázky: "Můžeš věřit pouhému zaslíbení Božímu? Můžeš vykročit vírou, ať je zdání jakékoliv?" ^{1T 94} Moje víra ožila. Zašeptala jsem svému muži: "Věřím, že se uzdravím!" Odpověděl: "Přál bych si tomu také věřit." Odebrala jsem se tento večer bez úlevy na odpočinek, spoléhala jsem však v plné důvěře v zaslíbení Boží. Nemohla jsem spát, ale pokračovala jsem v tiché modlitbě. Právě před svítáním jsem usnula.

Probudila jsem se s východem slunce úplně zbavena bolesti. Tlak u srdce zcela zmizel a já jsem se cítila velmi šťastnou. Ach, jaká změna! Bylo mi, jako by se mne byl ve spánku dotkl anděl Boží. Byla jsem naplněna vděčností. Chvalořečení Boha splývalo s mých rtů. Vzbudila jsem svého manžela a vyprávěla mu jaké zázračné dílo Pán pro mne vykonal. Zprvu to jen stěží mohl chápat, ale když jsem vstala, ustrojila se a chodila po domě, chválil Boha se mnou. Moje zasažené oko necítilo bolesti. V několika dnech nádor zmizel a můj zrak byl úplně uzdraven. Dílo bylo dokonalé.

Opět jsem navštívila lékaře a jakmile mně vyzkoušel tep, pravil: "Paní, ve vašem ústrojí nastala změna, ale ty dvě ženy, které mne prosily o radu, když jste zde posledně byla, ty jsou již mrtvé." Řekla jsem mu, že jeho lék mně nepomohl, jelikož jsem ho nemohla užívat. Když jsem odcházela, řekl lékař jednomu z mých přátel: "Její případ je mi záhadou. Nerozumím tomu."

Brzy opět jsme navštívili Michigan a prodělal jsem dlouhé a namáhavé cestování po hrbolatých kládových silnicích a bahnitých močálech, ale nepozbyla jsem sil. Pociťovali jsme, že si Pán přeje, abychom šli do Wisconsinu a objednali jsme si tudíž v Jacksonu vozy na 10 hodin večer.

Když jsme se chystali na cestu vlakem, bylo nám velmi slavnostně a rozhodli jsme se, že uspořádáme modlitební chvíli. Takto jsme se odevzdali Bohu, nemohli jsme zadržet slzy. Šli jsme na nádraží s pocity velmi slavnostními. Když jsme nastupovali, vyvolili jsme si přední vůz, který měl sedadla s vysokými opěradly a doufali jsme, že budeme moci trochu spát. ^{1T 95} Vagon byl však přeplněn a museli jsme přestoupit do jiného, kde jsme teprve nalezli volná místa. Neodložila jsem svého čepce jako obvykle, když jsme cestovali v noci, ale držela jsem i svůj tlumok v ruce, tak jako bych na něco čekala. Promlouvali jsme spolu o svých podivných pocitech.

Vlak byl asi tři míle vzdálen od Jacksonu, když se jeho pohyb stával stále prudším, trhavým, až konečně zastavil. Otevřela jsem okno a viděla jsem tu vůz trčet kolmo do vzduchu. Slyšela jsem zoufalý nářek a vše bylo ve velkém zmatku. Lokomotiva byla vykolejena. Ale vůz, ve kterém jsme se nacházeli, stál na kolejích, byl odpojen od vozů před sebou a stál asi sto stop dále. Nákladní vůz nebyl značně poškozen a náš velký kufr s knihami byl nedotčen. Vůz druhé třídy byl rozdrcen a jeho trosky byly rozmetány i s cestujícími po obou stranách kolejí. Vůz, ve kterém jsme se pokoušeli získat místo, byl hodně pohmožděn a jeden jeho konec se zvedal nad hromadou trosek. Vozová spoj nebyla prasklá, ale vůz, ve kterém jsme seděli byl odpojen od předchozího, jakoby jej byl anděl oddělil. Čtyři lidé byli zabiti nebo smrtelně zraněni a mnoho jich bylo vážně poraněn. My jsme však tušili, že Bůh poslal svého anděla, aby zachránil naše životy.

Vrátili jsme se do Jacksonu a druhého dne jsme jeli vlakem do Wisconsinu. Naše návštěva tohoto státu byla Bohem požehnána. Výsledkem našeho úsilí byly na víru obrácené duše. Bůh mne posiloval, abych byla schopna tak namáhavé cesty.

Dne 29. srpna 1854 byla uložena naší rodině nová odpovědnost narozením Willieho (Vilémovým). Asi v této době bylo vydáno první číslo novin, nesprávně nazvaných "The Messenger of Truth“ (Posel pravdy). Ti, kteří nás v tomto listě tupili, byli pokáráni pro své chyby a omyly. Nesnesli však výtky a nejprve taktně a potom otevřeně používali svého vlivu proti nám. To bychom byli snesli, ale někteří, jež stáli při nás byli ovlivňování těmito špatnými lidmi. ^{1T 96} Někteří, kterým jsme důvěřovali a kteří přiznávali, že našemu dílu bylo zvláštním způsobem Pánem žehnáno, odňali nám svoje sympatie a věnovali je cizím lidem.

Pán mi ukázal charakter a konečný úděl této společnosti. Jeho nelibost bude s těmi, kteří jsou v jakékoliv spojení s oním listem a Jeho ruka proti nim. A i když budou mít po nějaký čas úspěch a někteří upřímní budou oklamání a svedení, pravda konečně zvítězí a každá upřímná duše se odřekne klamu, ve kterém byla držena a vyjde čistá z vlivu těchto špatných lidí. Jelikož ruka Boží bude proti nim, musí padnout.

Zdraví mého manžela se opětně zhoršilo. Byl soužen kašlem a bolestmi na plících. Celá jeho nervová soustava byla otřesena. Jeho duševní útrapy, břímě které nesl v Rochestru, jeho práce v úřadě, nemocí a úmrtí v rodině, nedostatek porozumění u těch, kteří se měli s ním podílet na díle, to vše s cestováním a kázáním bylo nad jeho síly, tak že to vypadalo, jakoby ho rychle měly sklátit do hrobu souchotiny. Byla to doba soužení a temnoty. Několik málo paprsků světla občas proniklo těžkými mraky, dávali nám slabou naději, jinak bychom byli propadli zoufalství. Časem se nám zdálo, že nás Bůh opustil.

Spolek "Messenger“ (Posel) shromažďoval všechny pomluvy a lži, týkající se nás. Tato slova žalmisty se mi často vtírala na mysl: "Netrap se pro činitele nepravosti, ani nezáviď činitelům hříchů, neboť brzy budou posečeni jako tráva a zvadnou, jako býlí." Ž 37,1.2. Někteří z pisatelů tohoto listu již triumfovali nad slabostí mého manžela řkouce, že Bůh se o něj postará a odklidí ho s cesty. Když to ve své nemoci četl, vrátila se mu víra a on prohlásil: "Nezemru, ale budu žít, hlásat slovo Boží a budu možná kázat na jejich pohřbu." ^{1T 97}

Zdálo se, že se nad námi stahují nejtemnější mraky. Zlí mužové představující zbožnost na příkaz satanův, spěchali, aby ukuli lži a nepravosti a aby vyvolali sílu zlých mocností proti nám. Třásli bychom se, kdyby věc Boží byla pouze naší záležitostí, ale byla v rukou Toho, který pravil: Nikdo jich nemůže vytrhnout z ruky mé." Věděli jsme, že Ježíš žije a kraluje. Mohli jsme říci před Pánem: Je to Tvá věc a Ty víš, že to nebyla naše volba, ale že jsme z Tvého příkazu hráli úlohu, kterou jsi nám přidělil."