Na konferenci v Battle Creek 27. května 1856 byly mi ve vidění všeobecně ukázány některé věcí, týkající se církve. Sláva a majestát Boží mně byly předvedeny. Anděl pravil: "Je hrozný ve své velebnosti, však vy si to neuvědomujete, je hrozný ve svém hněvu a přece Ho denně urážíte. Snažte se vstoupit těsnou bránou, neboť široká je brána a široká je cesta, která vede do záhuby a mnozí tudy vcházejí, neboť těsná je brána a úzká je cesta, která vede do života a jen málokteří ji nalézají." Tyto cesty jsou rozdílné, oddělené, opačných směrů. Jedna vede do života věčného, druhá do věčné smrti. Viděla jsem rozdíl mezi těmito dvěma cestami a také rozdíl mezi skupinami putujících. Cesty jsou opačné, jedna je široká a rovná, druhá úzká a neschůdná. Tak také skupiny po ní putující jsou rozdílné, v povaze, životě, oděvu a mluvě.

Ti, kteří putují po úzké cestě, mluví o radosti a štěstí, které je bude očekávat na konci jejich putování. Jejich tvář je často smutná, avšak vyzařuje svatou duchovní radost. Neodívají se jako skupina na široké cestě, ani tak nemluví, ani nejednají jako oni. Byl jim dán vzor. ^{1T 128} Muž bolestí, obeznámený s útrapy, otevřel jim tuto cestu a sám též po ní šel. Jeho následovníci vidí Jeho šlépěje a jsou posilňování a povzbuzování. On prošel bezpečně, i oni taktéž mohou, půjdou-li jen v Jeho šlépějích.

Na široké cestě se zabývají všichni sami sebou, svým šatem a zábavou po cestě. Oddávají se nezastřeně veselí a radosti a nepřemýšlí o konci své cesty, na jistou zkázu na konci pěšiny. Každým dnem se přibližují své zkáze a přece bláhově pádí dále, rychleji a rychleji. Ach jak strašlivý to pohled pro mne!

Viděla jsem mnohé putující po této široké cestě, kteří měli na šatě napsaná tato slova: "Mrtví pro svět." Konec všech věcí je na dosah ruky. Buďte tedy připraveni. Vyhlížejí právě tak, jako všichni ti bláhoví kolem nich, kromě stínu smutku, který jsem shlédla na jejich tvářích. Jejich mluvení bylo právě takové jako oněch veselých, bezstarostných kolem nich, ale občas poukazovali s velkým uspokojením na písmena na svém oděvu, žádajíce, aby i ostatní měli taková na svém šatě. Šli po široké cestě, ale přesto prohlašovali, že jsou z těch, kteří putují po cestě úzké. Ti kolem nich pravili: "Není rozdílu mezi námi. Jsme stejní, odíváme se, mluvíme a jednáme stejně."

Pak jsem byla uvedena zpět do roku 1843 a 1844. Tehdy vládl duch posvěcení, který nyní již neexistuje. Co to jen přišlo na vyznávající lid Boží? Viděla jsem jeho přizpůsobování se světu., neochotu trpět za pravdu Boží. Viděla jsem velký nedostatek odevzdání se do vůle Boží. Bylo mi ukázáno zpět na dítky Izraele po jejich vyjití ze země Egyptské. Bůh je ve svém milosrdenství vyvedl z Egypta, aby Ho mohli uctívat bez obtíží a omezování. Pracoval pro ně svými zázraky, navštěvoval a zkoušel je tím, že je přiváděl do úzkých. Ale přesto, že Bůh s nimi tak zázračně zacházel, přes jejich časté vysvobození, reptali, když Jim byli zkoušeni neb navštěvování. ^{1T 129} Jejich řeč byla: "Kéž bychom byli zemřeli v rukou Boha našeho v zemi Egyptské." Toužili po tamějším česneku a cibulí.

Viděla jsem, že mnozí, kteří vyznávají, že věří pravdě pro tyto poslední dny, diví se dítkám Izraelským, že na svých cestách reptali proti Bohu, že po tak podivuhodném vedení Božím mohly být natolik nevděční a zapomenout, co pro ně učinil. Anděl pravil: "Činíte hůře než oni." Viděla jsem, že Bůh dal svým služebníkům pravdu tak jasnou a zjevnou, že je nemožné jí odporovat. Kamkoli jdou, mají vítězství jisté. Jejich nepřátelé nemohou přesvědčující pravdu přehlušit. Světlo bylo rozlito tak jasně, že sluhové Boží mohou se postavit kdekoliv a zanechat jasnou souvislou pravdu a sklízet vítězství. Toto velké požehnání není však oceněno, ba ani si je neuvědomují. Když nastanou zkoušky, počínají se někteří ohlížet a domýšlet si, že mají těžký život. Někteří vyznávající služebníci Boží ani neví, co očistné zkoušky vůbec jsou. Způsobují si někdy sami zkoušky, domnělé zkoušky a ztrácí tak lehce odvahu, cítí se tak snadno uraženými, jejich sebeúcta se tak rychle ozve, že zraňují sebe sama, zraňují druhé a zraňují i dílo. Satan zveličuje jejich zkoušky a vkládá jim do duše myšlenky, které, pakliže jim dopřejí sluchu, zničí jejich vliv i užitečnost.

Někteří byli v pokušení zanechat díla a pracovat fyzicky. Viděla jsem, že kdyby ruka Páně přestala je chránit a oni byli ponecháni na pospas nemocem a smrti, tehdy by teprve viděli co je bída a utrpení. Je strašné reptat proti Bohu. Nemají na paměti, že cesta po které putují, je cestou neschůdnou, cestou sebezapírání a sebekřižování. Nesmějí proto očekávat, že vše půjde hladce, jako kdyby kráčeli po cestě široké.

Viděla jsem, že někteří služebníci Boží, ano i kazatelé, velice snadno ztrácí odvahu, jejich já je tak snadno dotčeno, že se cítí podceňování a uráženi i tam, kde tomu tak vůbec není. ^{1T 130} Jejich úděl se jim zdá být tvrdý. Takoví lidé si neuvědomují, jak by jim bylo, kdyby podpírající ruka Boží jim byla odňata a oni by procházeli duševními mukami. Tehdy by nacházeli svůj úděl desetkrát těžším než dříve, když byli ještě v díle Božím, trpěli sice zkouškami a strádáním, avšak měli současně schválení Boží. Někteří pracující ve věcí Boží si ani neuvědomují, že by kdy měli snadný život. Strádají opravdově tak zřídka a vědí tak málo 0 potřebě a vysilující námaze práce nebo zatížení duše, že mají skutečně snadný život. Ani si toho neuvědomují, jsouce takto v přízni Boží a téměř úplně prosti duchovních muk a ani si to neuvědomují a mají za to; že jejich zkoušky jsou těžké. Viděla jsem, že Bůh zavrhne takovéto lidi, jestliže nebudou mít ducha sebeobětování, jestliže nebudou ochotni radostně pracovat, aniž by sebe šetřili. Nemá je za své sebeobětavé služebníky, ale pozvedne ony, kteří chtějí pracovat ne lenivě, nýbrž s horlivostí a kteří poznávají, kdy mají život lehký. Služebník Boží musí nést břímě duší a musí kvílet mezi předsíní a oltářem, volaje: "Ušetři lidu svého, ó Pane!"

Někteří služebníci Boží odevzdali své životy, aby byly tráveny a stráveny v díle Božím, dokud jejich tělesná soustava nepodlehne a dokud nejsou téměř vyčerpáni duševní prací, neustálou péčí, námahou a strádáním. Jiní takové břímě neměli a ani by je nepřijali. Ale právě tito si myslí, že mají tvrdý život, protože nikdy neokusili neštěstí a potíží. Nikdy nebyli pokřtěni utrpením a také nikdy nebudou, dokud budou projevovat takovou slabost a tak málo duševní síly a dokud budou tolik milovat své pohodlí. Neboť jak mně Bůh ukázal, musí přijít na kazatele bič a ti leniví, nedbalí, váhaví a příliš o sebe pečující mají být vymrskání a zůstat mají pouze čistí, věrní a obětaví, kteří nebudou dbát svého pohodlí, ale ponesou věrně Slovo a učení, ochotni podstoupit a vytrpět vše pro věc Kristovu ^{1T 131} a zachraňovat ty, pro které zemřel. Nechť tito služebníci pocítí pohrůžku, jestli nekáží evangelium a to postačí, ale všichni ji nepociťují.