Příští sobotu jsme se sešli se sborem Orleánským, kde můj manžel uvedl případ naší velmi politováníhodné sestry Hannah Moreové. Když nás br. Amadon minulého léta navštívil, shledal, že s.Moreová byla v Battle Creeku a poněvadž tam nemohla najít zaměstnání, odešla do Leelenaw, aby nalezla nový domov u starého přítele, který je spolupracovníkem v misionářských polích v Centrální Africe. Můj manžel i já jsme byli zarmouceni, že tato drahá Kristova služebnice musela se zříci společnosti spoluvěřících a rozhodli jsme se proto, že ji pozveme, aby s námi sdílela náš domov. Napsali jsme jí, aby se s námi sešla ve Wrightu a šla s námi. Ale nepřišla. Podávám zde její odpověď na náš dopis, datovanou 29. srpna 1867, kterou jsme obdrželi v Battle Creeku:

"Bratře White, tvé laskavé pozvání mně došlo poštou tohoto týdne. Jelikož zde dostáváme poštu pouze jednou za týden a zítra má být opět odeslána, spěchám s odpovědí. ^{1T 667} Jsme zde jako dříve v hluboké buši a jeden Indián odnáší vždy v pátek poštu a vrací se v úterý. Radila jsem se s bratrem Thompsonem o cestě a on říkal, že by bylo nejlepší a nejbezpečnější odjet odtud člunem a vydat se do Milvaukee a odtud do Grand Haven.

Jelikož jsem vydala všechny své peníze na cestu sem a byla pozvána, abych sdílela domov s rodinou bratra Thompsona, pomáhám sestře Thompsonově v domácích pracích a šití za dolar a 50 centů týdně, týden po pěti dnech, protože si nepřejí, abych pro ně pracovala v neděli, a já zase nepracuji v sobotu Hospodinovu, jedinou, kterou uznává Bible. Nemyslím vůbec na to, abych je opustila i přes naši rozdílnou víru. A on říká, že může jejich domov být i mým domovem, jen že nesmím vyzdvihovat svou víru mezi jeho lidem. Vyzval mne dokonce, abych zastávala jeho úřad, když je na kazatelském turné a já jsem to dělala. Sestra Thompsonová potřebuje pro své děti vychovatelku, jelikož jsou vnější vlivy tak škodlivé a zhoubné a školy tak nedostatečné a špatné, že nechce své drahé maličké mezi ně posílat, dokud nebudou křesťany, jak říká. Jejich nejstarší syn, dnes šestnáctiletý, je zbožný a Bohu oddaný chlapec. Přijali částečně zdravotní reformu a doufám, že si ji vbrzku plně přivyknou a budou s ní spokojení. Bratr si objednal list "Zdravotní reformátor." Ukázala jsem mu několik výtisku, které jsem si přinesla.

Doufám a modlím se, aby přijali svatou sobotu. Sestra Thompsonová již v ní věří. On je podivuhodně zaměřen na své vlastní cesty a samozřejmě myslí, že má pravdu. Kdybych ho jen mohla přimět k tomu, aby četl knihy, které jsem přinesla "Dějiny soboty" a jiné, ale on se na ně jen podívá a nazve je nevěrnými a říká, že se mu zdá, že nesou na svém čele blud, ale já myslím, že kdyby jen pečlivě četli každou myšlenku našeho učení, našich zásad, že by nemohli jinak, než je přijmout jako biblické pravdy a vidět jejich krásu a souhlasnost. Nepochybuji, že by se sestra Thompsonová ihned ráda stala Adventistkou s. d., ^{1T 668} kdyby nebylo toho, že je její manžel tak zatvrzelý protivník něčeho takového. Než jsem zde přišla, vtíralo se mi stále na mysl, že zde mám vykonat práci. Ale pravda je již v rodině známá a když to nemohu přivést dále, zdá se mi, že je moje dílo vykonáno, nebo téměř vykonáno. Nestydím se v tomto bezbožném pokolení za Krista a raději bych sdílela svůj los se světiteli soboty a s Božím vyvoleným lidem.

Potřebuji nejméně deset dolarů, abych se dostala do Greenville. To by mně s tím málem, co jsem si vydělala, stačilo. Ale teď počkám, co mně napíšete a jak to zařídíte s odesláním peněz. Na jaře bych sama měla dost na cestu a myslím, že by to tak bylo nejlépe. Kéž nás Pán vede a požehná nám v každém našem podnikání, je vroucím přáním mého srdce. Kéž bych zastávala právě to postavení, které mně můj Bůh ve své morální vinici přiděluje, kéž bych ochotně plnila každou povinnost jakkoli obtížnou by se mohla zdát, k Jeho spokojenosti, je mým upřímným přáním a procítěnou modlitbou."

Hannah More

Po obdržení tohoto dopisu jsme se rozhodli, že pošleme sestře More potřebnou částku, jakmile jen budeme moci. Ale než se nám k tomu naskytla příležitost, rozhodli jsme se odjet do Maine, navrátit se v několika málo týdnech, kde bychom mohli pro ni poslat, než bude plavba uzavřena. A když jsme se rozhodli, že zůstaneme v Maine, New Hampshire, Vermont a New Yorku, kde jsme chtěli pracovat, napsali jsme jednomu bratru z tohoto kraje, aby navštívil vedoucí bratry v okolí a poradil se s nimi o přivezení sestry More a poskytnutí jí prozatímního domova, než se navrátíme. Ale dokud byla přeplavba ještě možná, bylo na věc zapomenuto a když jsme se navrátili, shledali jsme, že nikdo nejevil zájem pomoci sestře More v onom kraji, kde se mohla s námi setkat a odebrat se s námi do našeho domova. Byli jsme zarmouceni a nešťastni a ve shromáždění v Orleansu, které se konalo druhou sobotu po našem příjezdu, předložil manžel bratřím její záležitost. ^{1T 669} V Review l8.února 1868 podal manžel následující krátkou zprávu o všem, co bylo řečeno a vykonáno pro sestru More:

"V tomto shromáždění jsme předložili věc sestry Hannah More, zdržující se nyní v severozápadním Michiganu, u přátel nezachovávajících biblickou sobotu. Konstatovali jsme, že tato Kristova služebnice přijala sobotu, když konala misionářskou práci ve střední Africe. Když to vešlo ve známost, nebyly její služby v tomto směru již žádoucí a ona se navrátila do Ameriky, aby si vyhledala domov a zaměstnání mezi domácími víry. Soudíme dle jejího nynějšího pobytu, že v tom došla zklamání. Nikdo určitý nezaslouží zvláštního pokárání v její věci, ale zdá se nám, že zde je buď nedostatek přiměřené péče v našem organizačním řádu pro povzbuzení takových osob a dopomožení jim k užitečné práci, nebo že bratři a sestry, kteří měli potěšení setkat se se sestrou Moreovou, nekonali svou povinnost. Jednomyslně bylo odhlasováno, aby jí bylo umožněno nalézt domov na blízku bratří a až do Generální Konference, kdy bude její záležitost předložena našemu lidu. Přítomný bratr Andrews plně schválil akce bratří."

Z toho, co jsme poznali později z chladného a lhostejného zacházení, jakého se sestře More v Battle Creeku dostalo, je jasné, že můj manžel velmi shovívavě pohlížel na onu věc, když prohlásil, že nikdo nezasluhuje zvláštního pokárání v její věci. Kdyby všechna fakta byla známá, žádný křesťan by nemohl než pokárat všechny členy oné církve, kteří znali její poměry a přece o ni nejevili osobní zájem. Zajisté, že bylo povinností služebníků tak učinit a ohlásit církvi, když se druzí již před nimi této věci neujali. Ale jednotliví členové onoho nebo druhého sboru by se neměli domnívat, že existuje pro ně omluva, že nemají zájem na takových osobách. Po tom, ^{1T 670} co bylo řečeno v Review o této sebeobětavé Kristově služebnici, byl by každý čtenář Review v Battle Creeku, když se byl dozvěděl, že přišla do města, omluven tím, že by ji osobně navštívil a dotázal se po jejích potřebách.

Sestra Strongová, manželka bratra J. Stronga, Jr., byla v Battle Creeku v téže době jako sestra Moreová. Obě přijely do tohoto města téhož dne a opouštěly je opět téhož dne. Sestra Strongová sedící po mém boku praví, že jí sestra More požádala, aby jí zprostředkovala nějaké zaměstnání, aby mohla zůstat mezi světiteli soboty. Sestra More prohlásila, že je ochotna dělat cokoli, ale nejraději, že by vyučovala. Požádala také bratra A.S. Hutchinse, aby ohlásil její věc vedoucím bratřím v kanceláři Review a aby se pokusili pro ni získat školu. To bratr Hutchins rád udělal. Ale nedostalo se jí povzbuzení, když se ukázalo, že není na otevření školy vyhlídky. Svěřila se také sestře Strongové, že nemá prostředků a že musí jít do provincie Leelenay, jestliže nedostane v Battle Creeku zaměstnání. Často si stěžovala dojemnými slovy, že musí opustit bratry a sestry.

Sestra Moreová napsala panu Thompsonovi, že přijímá nabízený jí domov v jeho rodině a že počká, dokud jí neodpoví. Sestra Strongová šla s ní hledat místo, kde by mohla zůstat, dokud nepřijde odpověď od pana Thompsona. Na jednom místě jí bylo řečeno, že může zůstat od středy do pátku, kdy rodina odcestuje. Tato sestra oznámila případ sestry More své pokrevní sestře, která bydlela nablízku a byla též světitelkou soboty. Když se vrátila, řekla sestře More, že může u ní zůstat do pátku, že její sestra prohlásila, že se jí nehodí, aby ji vzala potom k sobě. Sestra Strongová se později dověděla, že pravá výmluva byla, že není se sestrou známá. Mohla jí přijmout, ale nechtěla ji.

Sestra Moreová se tedy ptala sestry Strongové, co má dělat. Sestra Strongová byla v Battle Creeku téměř cizinkou, ^{1T 671} ale napadlo jí, že by ji mohla dostat do rodiny jednoho chudého bratra, svého dobrého známého, který se nedávno přistěhoval z Montcalmského kraje. A zde měla úspěch. Sestra Moreová tam zůstala do úterka, kdy se vydala na cestu do provincie Leelenayské. V Chicagu si peníze, aby mohla dokončit svou cestu. Její potřeby byly v Battle Creeku alespoň některým známé, neboť jí jako důkaz toho nebylo nic počítáno za její krátký pobyt v ústavu.

Ihned po našem návratu z Východu, napsal jí můj manžel, když se dověděl, že nebylo nic učiněno, jak jsme žádali, aby byla sestra More někde umístěna, odkud by se mohla ihned po našem návratu vydat za námi, aby k nám co nejdříve přijela, načež nám následovně odpověděla:

Leland, Leelenaw County, Mich., 20. února 1868.

"Můj milý bratře White, obdržela jsem Tvůj dopis ze dne 3. února. Nalezl mne v ubohém zdravotním stavu, poněvadž nejsem zvyklá na zdejší studené severské zimy, kdy leží všude sníh 4 stopy vysoko. Pošta je k nám doručována na lyžích.

Nezdá se být možné, že bych se mohla k vám dostat počátkem jara. Cesty jsou dost špatné i bez sněhu. Radí mně zde, že bude nejlépe počkat, až bude opět zahájena plavba, potom jet do Milvauke a potom do Grand Haven a odtud vlakem na místo, odkud je k vám nejblíže. Doufala jsem, že se dostanu mezi svůj lid již minulého podzimu, ale nebylo mně této výsady dopřáno.

Pravdy, kterým věříme, zdají se být stále důležitější a naše práce připravit Pánu hotový lid před Jeho příchodem, nesmí být zdržována. Nesmíme být pouze sami oděni rouchem svatebním, ale musíme být věrnými v doporučování přípravy i druhých. Přála bych si být již s vámi, ale zdá se to být nemožné nebo alespoň neproveditelné, abych při svém chatrném zdraví se sama vydala na takovou cestu a k tomu ještě uprostřed zimy. Kdy bude Generální Konference, ^{1T 672} o které se zmiňuješ? A kde? Mám za to, že mně konečně i Review podá potřebnou informaci.

Domnívám se, že mé zdraví utrpělo tím, že jsem držela sobotu sama ve studené světnici. Ale myslela jsem, že bych ji nemohla zachovávat v místnosti, kde je všemožné práce a světské rozhovory na denním pořádku jako u světitele neděle. Myslím, že je to den nejpilnější práce u těch, kteří zachovávají první den. Skutečně, nezdá se mně, že by ti nejlepší světitelé neděle zachovávali nějaký den, jak by měli. Ach, jak po tom toužím, abych byla opět pospolu se světiteli soboty. Sestra White by mně jistě ráda viděla v reformovaném oděvu. Ať mně laskavě pošle vzorek a já jej zaplatím, až přijedu. Domnívám se, že potřebuji být vybavena, až přijedu mezi vás. Velmi bych si toho přála. Sestra Thompsonová také myslí, že by ráda nosila reformovaný oděv.

Měla jsem dýchací potíže, že jsem nebyla po více než týden s to spát, domnívám se, že se to stalo rozpojením trouby u kamen, což docela naplnilo můj pokoj kouřem a plynem právě v době, když jsem se chystala ulehnout a spala jsem tam bez náležitého větrání. Tehdy jsem nevěděla, že je kouř tak nezdravý, ani jsem nedbala, že je prosycen nezdravým plynem vycházejícím ze dřeva a uhlí. Procitla jsem s takovým pocitem dušnosti, že jsem vůbec nemohla vleže dýchat a strávila jsem zbytek noci vsedě. Nikdy před tím jsem nepoznala strašlivý pocit dušení. Počínala jsem se obávat, že již nikdy nebudu moci spát. Poručila jsem se proto do Božích rukou na život a na smrt, vroucně jsem Ho prosila, aby mne ušetřil, potřebuje-li mne ještě déle na své vinici. Jinak jsem neměla již přání žít. Cítila jsem se dokonale spokojená v Božích rukou. Ale cítila jsem také, že musím klást odpor satanským vlivům. Prosila jsem proto, aby satan ustoupil a odešel ode mne a řekla jsem Pánu, že nehnu ani prstem, abych sama si volila život nebo smrt, ale že to slepě ponechám Jemu, který mne zná skrz na skrz. Neznala jsem svou budoucnost, ^{1T 673} ale přesto jsem říkala: Tvá vůle je nejlepší. Život nemá pro mne již půvabu v tom, co se týče jeho radovánek. Všechna jeho bohatství, všechny jeho pocty jsou ničím u porovnání s užitečností. Já si jich nežádám, nemohou uspokojit ani naplnit bolestivou prázdnotu, kterou ve mně zanechává nesplněná povinnost. Nechtěla bych žít neužitečně, abych byla v životě pouhou skvrnou nebo nepopsaným listem. A i když se takováto smrt zdá mučednickou smrtí, podrobuji se, je -li to Boží vůle.

Řekla jsem nedávno sestře Thompsonové: "Kdybych byla u bratra White, modlili by se za mne a mohla bych se uzdravit." Tázala se mne, nemohli-li bychom poslat pro vás a bratra Andrewse, ale to se zdálo neproveditelné, poněvadž jsem podle vší pravděpodobnosti nemohla zůstat naživu do té doby, než byste přišli. Věděla jsem, že by mne mohl Pán svou mocí a silnou paží uzdravit i zde, což by bylo nejlepší. Cítila jsem se v bezpečí, když jsem Mu to svěřila. Věděla jsem, že by mohl poslat anděla, aby čelil tomu, který má moc smrti, to je ďáblu a měla jsem jistotu, že by tak učinil, kdyby to bylo to nejlepší. Věděla jsem též, že by mohl vnuknout prostředky, kdyby jich bylo pro mé uzdravení zapotřebí a věděla jsem s jistotou, že by tak učinil. Brzy mně bylo opět lépe a mohla jsem zase spát.

Z toho vidíš, že jsem dosud zachovaný památník Božího milosrdenství a věrnosti, působící starosti a bolest Jeho dítkám. On netrápí z radostí a potěšení dítky člověka, ale někdy jsou zkoušky zapotřebí jako metla a trest, aby nás odvrátil od zemského.

"Dej nám hledat opravdovou blaženost vysoko mimo uspěchaný svět."

Nyní mohu říci s básníkem:

Pane, nepřináleží mému pečování,
zda zemru, nebo zda budu žít.
Bude-li můj život dlouhý, budu se radovati,
že tě smím dlouho poslouchati.
Krátký-li, proč bych smutná byla?
Vždyť tento svět musí pominout.
Kristus mne nevede horšími a temnějšími cestami
než jakými sám dříve procházel.
Kdokoli chce vejít do Jeho království,
musí vstoupiti jen Jeho dveřmi. ^{1T 674}
Přijdi, Pane, kéž milost tvá mi dopřeje
pohledět v tvoji svatou tvář.
Bylo-li již zde na zeni
dílo tvé ušlechtilé a rozkošné,
jaká teprv bude sláva tvoje?
Ráda bych skončila své truchlivé naříkání
a únavné, hříšné dny
abych se spojila s vítěznými svatými,
kteří zpívají slávu Hospodinovu.
Znám velmi málo o tomto stavu věcí,
můj zrak víry je zakalen,
však dostačí,
že Kristus vše zná, a že já budu s Ním.

Baxter

Opět jsem měla bezesnou noc a cítím se dne velmi bídně. Modli se, aby byla na mně dokonána Boží vůle, ať to je již mým životem nebo smrtí.

Tvoje u víře v život věčný Hannah More.

Kdybys znal nějakou možnost, která by mně pomohla dostat se k vám dříve, oznam mně to, prosím,

H. M."

Ačkoli je mrtvá, mluví. Dopisy, které jsem zde citovala, budou čteny s hlubokým zájmem všemi těmi, kteří již četli oznámení o jejím úmrtí v právě vyšlém Review. Mohla být ku požehnání kterékoli rodině zachovávající sobotu, která by ji byla dovedla ocenit. Ale ona nyní spí. Naši bratři v Battle Creeku a okolí mohli připravit více než milý a útulný domov pro Ježíše v osobě této zbožné ženy. Ale tato příležitost je již nenávratně pryč. Nebylo to pohodlné, vítané. Neznali ji. Byla pokročilého věku a mohla se stát břemenem. Takové smýšlení já zatarasilo cestu k domovům vyznávajících Kristových přátel, kteří očekávají na Jeho příchod, a přesto ji vyhnali od těch, které milovala k protivníkům její víry, do severního Michiganu, do mrazu, zimy, aby zmrzla až k smrti. Zemřela jako mučednice sobectví a lakoty těch, kteří tvrdí, že zachovávají přikázání.

Prozřetelnost udělila v tomto případě strašlivou důtku ^{1T 675} za chování těch, kteří tuto cizinku nepřijali. Ale ona ve skutečnosti nebyla cizinkou. Byla známá svou pověstí, ale přec:e nebyla přijata. Mnozí mohou pociťovat smutek při pomyšlení, jak stála sestra Moreová v Battle Creeku a prosila zde o domov u lidu své volby. A když ji v duchu následuji až do Chicaga, kde si vypůjčila peníze, aby měla na úhradu cestovného na místo svého konečného odpočinku, když pomyslím na onen hrob v Leelenay, kde odpočívá tato vzácná vyděděná, kéž je Bůh milostiv těm, kteří to zavinili.

Ubohá sestra Moreová. Ona nyní spí, ale my jsme učinili, co bylo v našich silách. Když jsme byli posledního srpna v Battle Creeku, obdrželi jsme první z oněch dvou dopisů, které uvádím, ale tenkráte jsme neměli peněz, abychom jí poslali. Můj manžel poslal pro ně do Wisconsinu a Iowy a dostal 70 dolarů na úhradu našich výloh za svolání shromáždění na Západě, které se odbývalo minulého září. Doufali jsme, že budeme mít prostředky, které bychom jí mohli ihned po svém návratu ze Západu poslat, aby mohla zaplatit cestovné do našeho domova v Montcalmu.

Štědří přátelé na Západě nám poskytli potřebné peníze, ale když jsme se rozhodli doprovázet bratra Andrewse do Maine, byla celá věc odložena až do našeho návratu. Nečekali jsme, že se zdržíme na Východě déle než čtyři měsíce, což by nám bylo dopřálo dostatečně času, poslat hned po našem návratu pro sestru More, abychom ji k nám dostali před ukončením paroplavby. A když jsme se rozhodli zůstat na Východě o několik týdnů déle, než jsme původně zamýšleli, neztráceli jsme čas a požádali několik bratří v okolí, aby poslali pro sestru Moreovou a aby jí poskytli domov, než se vrátíme. Jak jsem již řekla, učinili jsme, co jsme mohli.

Ale proč jsme se měli více zajímat o tuto sestru než ostatní? Co jsme chtěli od této nadobro vyčerpané misionářky? Nemohla vykonávat naši domácí práci a měli jsme pouze jedno dítě, které mohla vyučovat. A zajisté, že nemohlo být mnoho očekáváno od osoby tak vysílené, jako je ona, která dosáhla již téměř 60 let. Nepotřebovali jsme ji pro nic zvláštního, jen aby přinesla Boží požehnání do našeho domova. ^{1T 676} Je mnoho důvodů, pro které měli mít bratři větší zájem o případ sestry More než my. Nikdy v životě jsme ji neviděli a neměli jsme jinou možnost seznámit se s jejím příběhem a její oddaností Kristově věci a lidskosti, než měli všichni čtenáři Review. Naši bratři v Battle Creeku viděli tuto ušlechtilou ženu a někteří z nich znali více nebo méně její přání a potřeby. My jsme neměli peněz, abychom jí pomohli, ale oni měli. Byli jsme již přetíženi starostmi a potřebovali jsme doma osobu mající sílu a veselí mládí. Potřebovali jsme pomoc sami, místo abychom mu pomáhali. Ale většina našich bratří v Battle Creeku je tak situována, že by jim sestra More nezpůsobila tu nejmenší starost a nebyla jim břemenem. Mají čas, sílu a poměrně málo starostí.

A přece nikdo neprojevil v její záležitosti zájem, jaký jsme projevili my. Než jsme se odebrali na Východ, mluvila jsem dokonce ve velkém shromáždění minulého podzimu o tom, že zanedbávají sestru More. Mluvila jsem o povinnosti prokázat čest tomu, kdo jí je hoden. Zdálo se mi, že moudrost tak daleko opustila moudré, že nebyli schopni ocenit mravní hodnotu. Řekla jsem tomuto sboru, že je mezi nimi mnoho těch, kteří nalézají dost času ke schůzkám, zpěvu a hraní na různých hudebních nástrojích, že umějí dávat své peníze umělcům, aby zmnohonásobili svou oblíbenost, nebo je dovedou utratit ve veřejných zábavách, ale nemají, co by dali vysílené misionářce, která přijala z celého srdce přítomnou pravdu a přišla, aby žila s těmi, kteří tutéž vzácnou víru mají. Radila jsem jim, aby přestali a uvážili, co děláme my, a navrhovala jsem, aby na tři měsíce zavřeli své hudební nástroje a udělali sobě čas pokořit se před Bohem v sebezkušování, pokání a modlitbě, dokud by se nenaučili znát nároky, které má Pán na ně, jako na své vyznávající dítky. Moje duše byla pobouřena zlem, které bylo učiněno Ježíši v osobě sestry More a osobně jsem o tom s mnohými mluvila. ^{1T 677}

Tato věc se neodehrávala někde v koutku. A přece přesto, že se dostala na veřejnost, následována byla velkým a dobrým dílem ve sboru Battlecreekském, nesnažil se tento sbor, aby napravil minulost přivedením sestry Moreové zpět. A jedna žena, manželka našeho kazatele, později prohlásila: "Nevidím toho potřebu, aby bratr a sestra Whiteovi dělali pro nic a za nic tolik povyku k vůli s. Moreové. Myslím, že celé věci vůbec nerozumějí." Pravda, nerozuměli jsme tomu. Je to mnohem horší, než jsme se tehdy domnívali. Kdybychom tomu byli rozuměli, nikdy bychom byli neopustili Battle Creek, dokud bychom byli jasně nevyložili onomu sboru hřích, kterého se dopouštěl, když přivolil, aby je tak opustila a dokud bych byla nezařídila, aby byla zavolána zpět.

Jistý člen tohoto sboru řekl v podstatě v rozhovoru o s. Moreové o tom, že odešla takovým způsobem, asi toto: "Nikdo si nyní pravděpodobně nebere odpovědnost za takové případy. Bratr White se vždy o ně staral." Ano, staral se. Bral je do svého domu, až zaplnil každou židli a každé lůžko, potom teprve šel k bratřím a prosil je, aby přijali ty, které on již přijat nemohl. Když potřebovali peníze, dal jim a vybízel druhé, aby následovali jeho příkladu. V Battle Creeku musí mužové dělat, co dělal on, nebo spočine Boží zlořečenství na tomto sboru. Není zde pouze jeden člověk, ale je jich zde na padesát, kteří mohou víceméně dělat, co dělal on.

Říká se nám, že se musíme navrátit do Battle Creeku. To nejsme ochotni učinit. Pravděpodobně to nebude nikdy naší povinnosti. Nesli jsme tam těžká břemena, až jsme již dále nemohli. Bůh chce zde mít silné muže a ženy, aby mezi sebou toto břímě rozdělili. Ti, kteří se stěhují do Battle Creeku, kteří tam přijímají postavení a kteří nejsou ochotni přiložit ruku k tomuto druhu díla, udělali by tisíckrát lépe, kdyby se obrátili jinam. Jsou takoví, kteří vidí a cítí a rádi prokazují v osobě Jeho svatých dobro Ježíši. Dejte jim možnost práce. Ty, kdo toto nedovedou, nechte jít tam, kde by nestáli v cestě Božímu dílu. ^{1T 678}

To se zvláště hodí na ty, kteří stojí v čele díla. Jednají -li špatně, vše je špatné. Čím větší odpovědnost, tím větší zkáza v případě nevěrnosti. Nevykonávají-li vedoucí bratři věrně své povinnosti, nebudou ani ti, kteří jsou jimi vedeni konat své povinnosti. Muži, stojící v čele díla v Battle Creeku, musí být všude příkladem stádci. Činí-li to, dostane se jim veliké odměny. Nedbají-li toho a přece přijímají takové postavení, budou muset skládat strašlivý počet.

My jsme učinili, co bylo v našich silách. Kdybychom byli mohli minulého léta a podzimu disponovat penězi, byla by sestra More nyní mezi námi. Když jsme poznali svůj skutečný majetkový stav, jak jsme ukázali ve 13. čísle Svědectví, brali jsme to oba vesele a říkali jsme, že nechceme nést odpovědnost za peníze. To bylo špatné. Bůh si přeje, abychom měli peníze, abychom mohli, jak tomu bylo právě v minulosti, pomáhat, kde je pomoci potřebí. Satan nám chce v tom svázat ruce a druhé svádět k lehkomyslnosti, necitelnosti a chamtivosti, aby se mohla opakovat taková krutost, jako v případě s. Moreové.

Vidíme vyděděnce, vdovy, sirotky, úctyhodné chudáky, potřebné kazatelé a mnoho příležitostí, kde je možno užít peněz k Boží slávě, ku šíření Božího díla a k ulehčení strádání svatých a přeji si nyní peníze, abych jich použila pro Boha. Zkušenost téměř celého čtvrt století za našeho tak častého cestování, kdy jsme poznávali životní podmínky potřebných, nám dávají potřebnou kvalifikaci pro spravedlivé použití peněz našeho Pána. Kupuji si vlastní psací potřeby, platím vlastní poštovné a trávím velkou část svého času psaním pro dobro druhých a vše, co jsem dostala za tuto práci, která mne strašlivě vysílila a znavila, nezaplatilo by ani desetinu mého poštovného. Když mně byly prostředky vnucovány, odmítla jsem je, nebo jsem je přijala pro takové dobročinné účely jako je Vydavatelská Společnost. Tak to již dělat nebudu. Budu vykonávat svou pracovní povinnost jako vždy, ale mé obavy přijímat peníze pro potřebu Páně již vyprchaly. ^{1T 679} Tento případ s. Moreové mne zcela probudili, abych spatřovala ve zbavování se prostředků satanovo dílo.

Ubohá s. Moreová. Mému manželovi bylo bídně, když uslyšel, že je mrtvá. Oba jsme měli pocit, že není více drahé matky, po jejíž společnosti sama naše srdce toužila. Někteří mohou snad říci: Kdybychom bývali na místě těch, kterým bylo známo něco z přání a potřeb této sestry, nebyli bychom udělali to, co oni. Doufám, že nebudete nikdy muset trpět výčitkami svědomí, které musí cítit někteří, kteří byli tolik zaujati vlastními záležitostmi, že nebyli ochotni nést žádnou odpovědnost v jejím případě. Kéž je Bůh milostiv těm, kteří se tak obávají podvodu, že raději opustí úctyhodnou, sebeobětavou Kristovu služebnici. Pro toto opomenutí byla jako omluva učiněna tato poznámka: Byli jsme již tak často oklamáni, že se bojíme cizinců. Učil nás náš Pán a Jeho učedníci, abychom byli velmi opatrní a na stráži a nepřijímali cizinců, abychom snad neučinili chybu a neměli nesnáze s pečováním o nehodnou osobu?

Pavel napomíná Židy: "Láska bratrská zůstavejž mezi vámi!" Žd 13,1. Nelichoťte si, nedělejte si naděje, že není třeba toho napomenutí. Že není doba, kdy je toho napomenutí zapotřebí, kdy bratrská láska může ustydnout. Pokračuje: "Na přívětivost k hostům nezapomínejte, skrze ni zajisté někteří nevěděvše, anděly za hosty přijímali." Žd 13,2. Prosím přečtěte si Mt 25,31 a dále. Čtěte to bratři, až vezmete příště Bibli do ruky při své ranní nebo večerní rodinné pobožnosti. Dobré skutky konané těmi, kteří budou uvítáni v nebeském království, jsou prokazovány Pánu Ježíši v osobě Jeho trpícího lidu. Ti, kteří prokazovali tyto dobré skutky, nevědí, že udělali něco pro Krista. Neučinili nic více, než svou povinnost vůči trpícímu lidstvu. Ti na levici nevidí, že zraňovali a tupili Krista přehlížením a zanedbáváním potřeb Jeho lidu. Ale oni zanedbali činit pro Krista v osobě Jeho svatých a pro toto opomenutí půjdou do věčného zatracení. ^{1T 680} A jeden rozhodný bod jejich obmeškání je takto oznámen: "Byl jsem cizincem a nepřijali jste mne."

Tyto věci nepřináleží jedině Battle Creeku. Jsem zarmoucena sobectvím mezi vyznávajícím Božím lidem všude. Kristus odešel, aby připravil pro nás věčné domovy a my mu máme odmítnout domov na pouhých několik málo dnů, v osobě jeho svatých, kteří jsou vydědění? On opustil domov slávy, své vysoké velení, aby zachránil ztraceného člověka. Stal se chudým, abychom my Jeho chudobou zbohatli. Podřídil se urážkám, aby člověk mohl být vyvýšen a připravil domov, který bude bez poskvrny pro svou líbeznost a trvalý jako Boží trůn. Ti, kteří jednou konečně zvítězí a zasednou s Kristem na Jeho trůn, budou následovat Ježíšova příkladu a ochotně a radostně budou Mu obětovat v osobě Jeho svatých. Ti, kteří toho nedovedou, odejdou do věčného zatracení.