Roku 1855 zařídili bratři v Michiganu přestěhování vydavatelství do Battle Creeku. Toho času dlužil můj manžel dva až tři tisíce dolarů a všechen jeho majetek, mimo knihy, byly účty za knihy a to ještě mnoho z nich pochybné. Dílo zdánlivě ustalo, příkazy publikací byly velmi řídké a slabé, takže se obával, že zemře zadlužen. Bratři v Michiganu nám pomohli získat stavební místo i při stavbě domu. Ústřední doklady byly vystaveny na mé jméno, tak že bych po smrti svého manžela mohla vším disponovat dle své vlastní vůle.

To byly smutné dny. Hleděla jsem na své tři malé chlapce s obavou, že brzy budou sirotci bez otce a podobné myšlenky jako tyto se mi vtíraly do mysli: "Můj manžel zemře přepracováním v díle přítomné pravdy, a kdo si uvědomí, co vytrpěl, břímě, které po léta nesl, přespřílišnou péči, která zdeptala jeho ducha a zničila jeho zdraví, přivedla ho do předčasného hrobu, zanechala jeho rodinu opuštěnou v závislostí na druhých?" Často jsem se tázala: "Což nepečuje Bůh také o tyto věci? Což si jich vůbec nevšimne?" ^{1T 98} Utěšovala jsem se vědomím, že mám Někoho, kdo soudí spravedlivě a že každá oběť, každé sebezapření, každé utrpení a každá bolest, vytrpěná pro Něho je věrně zaznamenána v nebesích a bude odměněna. Den oznámí a vynese na světlo věci, které dosud jsou neznámé.

Bylo mi zjeveno, že Bůh má v úmyslu pozvedat mého manžela poznenáhlu, že musíme projevit velkou víru, poněvadž budeme v každém svém úsilí zuřivě napadáni ďáblem. Že nesmíme hledět na zevnější zdání, ale že musíme věřit. Třikrát denně jsme se obraceli ve vroucích modlitbách k Bohu a prosili za jeho uzdravení. Často byl jeden z nás zasažen mocí Boží. Pán milostivě vyslyšel naše vroucí volání a můj manžel se počal zotavovat. Po mnoho měsíců stoupaly naše modlitby třikrát denně k nebesům za jeho zdraví dle vůle Páně. Toto modlitební období bylo nám velmi drahým. Byli jsme přiváděni do posvátné blízkosti Boží a měli jsme s Ním sladké společenství. Nemohu své pocity v této době lépe vyjádřit, než jak jsou popsány v následující výňatku z dopisu, který jsem psala sestře Howlandové:

"Jsem vděčna, že mohu nyní mít své děti u sebe, ve své vlastní péči a mohu je tak lépe vést po správné cestě. Po dlouhé týdny jsem hladověla a žíznila po spáse a těšili jsme se přímo nepřetržitému společenství s Bohem. Proč se vzdalujeme pramene, když můžeme přijít a pít? Proč zmíráme hladem, když máme plné sýpky? Jsou bohaté a zdarma přístupné. 6 duše moje hoduj z nich a pij denně z nebeských radostí! Nemohu mlčet. Chvála Boha je v mém srdci a na mých rtech. Můžeme se radovat v plností lásky našeho Spasitele. Můžeme hodovat z Jeho báječné slávy. Moje duše to dosvědčuje. Moje temnoty byly tímto drahocenným světlem rozehnány a toho nemohu nikdy zapomenout. Pane, pomoz mi, abych si to zachovala v živé paměti. Procitněte všechny síly mé duše. Procitněte a zbožňujte svého Vykupitele, pro Jeho zázračnou lásku. ^{1T 99}

Duše kolem nás musí být probuzeny a zachráněny, jinak zahynou. Nesmíme ztratit ani okamžiku. My všichni máme vliv hovořit pro pravdu nebo proti ní. Přeji si mít při sobě zjevný důkaz, že jsem z Kristových žáků. Potřebujeme něco více, než pouhé sobotní náboženství. Potřebujeme živou zásadu a denní pocit osobní odpovědnosti. Tomu se mnozí vyhýbají a výsledkem je nedbalost, lhostejnost, nedostatek pozornosti, duchovnosti. Kde je duchovní charakter církve? Kde jsou mužové a ženy, plni víry a Ducha svatého? Moje modlitba zní: "Očisti svoji církve, o Bože!" Po měsíce jsem se těšila volnosti a nyní jsem rozhodnuta uvést své hovory a všechno své konání na správnou cestu před Pánem.

Naši nepřátelé mohou jásat, mohou mluvit trpká slova a jejich jazyky mohou mluvit rouhání, klam a lež, však se nepohneme. My víme, komu jsme uvěřili. My jsme nadarmo neběželi ani nepracovali. Přijde den zúčtování, kdy všichni budou souzeni dle svých činů, které činili v těle. Je pravdou, že svět je temný. Nechť odpor sílí a roste! Nechť šprýmaři a posměvači dodávají své zlobě smělosti! Přes to vše my se nepohneme, ale budeme se pro posilu opírat o rámě Všemohoucího.

Bůh tříbí svůj lid. Chce mít čistou a svatou církev. My nemůžeme číst v lidských srdcích. Ale Pán má prostředky, aby udržel svoji církev čistou. Vyrostl zkažený lid, který nemůže žít s lidem Božím. Pohrdli výtkami a nechtějí se napravit. Měli příležitost poznat, že jejich boj je nesprávný, hříšný. Měli čas litovat svých nepravostí, ale jejich já je jim příliš drahé, než aby mu dali zemřít. Živili je a stali se jim příliš silným. Oddělili se od věřícího lidu Božího, jejž On očisťuje. My všichni máme důvod k tomu, abychom děkovali Bohu, že byla nalezena cesta pro záchranu církve, neboť hněv Boží by nás musel stihnout, kdyby tito zkaženi čekatele zůstali mezi námi. ^{1T 100}

Každé upřímné duši, která by mohla být oklamána těmito nespokojenými, dostane se o nich pravého světla, i kdyby každý jednotlivý nebeský anděl je měl navštívit, aby osvítil jejich ducha. V tomto bodě se nemáme čeho obávat. Jelikož se blížíme soudu, vše bude zjevovat jejich charakter a bude jasné, ku které skupině náleží. Síto je v pohybu. Nedej, abychom řekli: "Zadrž svoji ruku o Bože!" Církev musí být vyčištěna a také bude, Bůh kraluje, nechť jej lid chválí. Nemám ani té nejvzdálenější myšlenky, že bych klesala. Mám za to, že mám pravdu, a že činím správně. Soud zasedne, knihy budou otevřeny a my budeme dle svých skutků souzeni. Všechna nepravda proti mně vyslovená mne nezlehčí ani nepovznese, leda by mne přitáhla ještě blíže k mému Spasiteli.

Od doby našeho přestěhování do Battle Creeku počal Pán lámat naše okovy. Nalezli jsme sympatizující přátelé v Michiganu, kteří byli ochotni sdílet s námi naše břímě a podporovat nás v našich potřebách. Staří osvědčení přátelé ve středním New Yorku a v Nové Anglii zvláště ve Vermontu, sdíleli s námi naše starosti a byli připraveni stát při nás v dobách soužení. Na konferenci v Battle Creek v listopadu 1856, Bůh pro nás pracoval. Mysli Jeho služebníků byly poučeny o darech církve. Byl-li hněv Boží uveden na Jeho lid, protože dary byly zanedbávány a přehlíženy, je zde potěšující vyhlídka, že Jeho úsměv opět na nás spočine, že milostivě opět oživí dary, které opět budou žít v církvi, aby dodávaly naději klesající duši a polepšovaly a káraly bloudící. Nový život byl vlit do díla a úspěch očekával práci našich kazatelů.

Nastala poptávka po publikacích a tím bylo dokázáno, že byly právě tím, čeho dílo vyžadovalo. "Posel pravdy" brzy zanikl a disharmoničtí duchové, kteří jím pomlouvali, byli rozptýlení. Můj manžel mohl zaplatit všechny své dluhy. ^{1T 101} Jeho kašel přestal, podráždění a bolesti hrtanu a plic ustaly a ponenáhlu se tak uzdravoval, že mohl bez námahy třikrát kázat v sobotu a prvního dne. Toto podivuhodné dílo uzdravení bylo od Boha a Jemu přináleží všechna sláva.

Když se před naším stěhováním do Rochesteru můj manžel cítil být tak slabým, přál si být zbaven odpovědnosti za dílo vydavatelské. Navrhoval, aby se toho ujala církev sama, aby bylo vedeno vydavatelským sborem, který by si zvolila, a aby žádný, kdo by byl ve spojení s tímto úřadem, neměl z něho finančního zisku vyjma mzdu za svoji práci.

Ačkoliv byli naši bratři opětovně naléhavě upozorňování na tuto záležitost, nevyvinuli žádnou činnost v tomto směru až do r. 1861. Až do této doby byl můj manžel zákonitým majitelem tiskárny a jediným vedoucím díla. Těšil se důvěře činných přátel díla, kteří svěřovali jeho péči prostředky, které občas darovali tak, jak rostoucí dílo vyžadovalo, aby byl vybudován vydavatelský podnik. Ačkoliv často bylo v "Rewiew" opakováno, že tiskárna je prakticky majetkem církve, využili naši nepřátelé výhody situace, že můj manžel byl jediným zákonitým ředitelem a pod titulem spekulace činili vše, co bylo v jejich moci, aby uráželi a zdrželi i vývoj díla. Za těchto okolností zřídil organizační řád, z kterého vzniklo vydavatelské sdružení "Adventistů sedmého dne" dle zákonů v Michiganu, na jaře 1861.

Ačkoliv práce vydavatelská a ostatní odvětví díla byly spojeny s mnoha potížemi, největší oběť pro věc Boží, která byla ode mne požadována byla, že jsem musela své děti přenechat péči jiných lidí. ^{1T 102}

Henry byl po pět let mimo domov a o Edsona jsme mohli také jen málo pečovat. Léty se naše rodina rozrostla, náš domov byl jako hotel a my jsme byli většinu času mimo tento svůj domov. Měla jsem velkou obavu, aby mé děti byly prosty zlých návyků a často jsem se trápila pomyšlením na rozdíl mezi svým postavením a situaci druhých lidí, kteří nepřijímali břemen a nedělali si starostí, kteří mohli stále být se svými dětmi, aby jim radili a vyučovali je, a kteří trávili svůj volný čas skoro výlučně ve svých rodinách. A tázala jsem se: "Žádá Bůh opravdu tolik od nás a druhé nechává bez břemen? Je toto rovnost? Musíme být takto honěni z jedné starostí do druhé, z jedné části díla do druhého a mít tak, jen málo času na výchovu svých dětí?" Mnoho nocí jsem proplakala, zatím co druzí spali.

Plánovala jsem příznivější podmínky pro své děti, ale povstaly námitky a smetly všechny plány. Byla jsem chorobně citlivá pro chyby svých dětí a každé zlo, které spáchaly, vyvolalo u mne takové bolesti u srdce, že to ohrožovalo mé zdraví. Přála jsem si, aby některé matky byly jen po krátkou dobu v takovém postavení jako já jsem byla po léta, pak by jistě chvalořečily požehnání, kterému se těšily a mohly by lépe cítit se mnou v mém odříkání. Modlili jsme se za své děti, pracovali jsme pro ně a usměrňovali jsme je. Neopomíjeli jsme metličky, ale než jsme ji použili, snažili jsme se, aby uznaly své chyby a potom jsme se s nimi modlili. Hleděli jsme, aby naše děti pochopily, že bychom si zasloužili nelibost Boží, kdybychom jim přestupky omlouvali. A našemu úsilí bylo požehnáno k jejich dobru. Jejich největším potěšením bylo, aby se nám zalíbily. Nebyly prosty chyb, ale věřili jsme, že přesto budou ovečkami v Kristově ovčinci.

Roku 1860 překročila smrt práh našeho obydlí a zlomila nejmladší ratolest našeho rodinného stromu. ^{1T 103} Malý Robert, narozen 20. září 1860 zemřel 14. prosince téhož roku. Jak naše srdce krvácela, když tato něžná haluz byla zlomena, vědí jen ti, kdo doprovázeli své nadějné maličké ke hrobu.

Ale běda, když zemřel náš ušlechtilý Henry (v Topshamu Maine 8. prosince 1863) ve věku 16 let! Když náš sladký zpěváček byl uložen do hrobu a my jsme již nikdy neslyšeli jeho jitřní píseň, byl náš domov opuštěným domovem. Oba rodiče i oba zbývající synové pociťovali hořce tuto ztrátu. Ale Bůh nás utěšoval v naší opuštěností s vírou a odvahou jsme pokračovali v díle, které nám přidělil, ve světlé naději, že se setkáme se svými dětmi, které nám byly smrtí vyrvány, na onom světě, kde nebude nemocí ani smrti.

V srpnu 1865 byl můj manžel náhle postižen mrtvicí. To byla těžká rána nejen pro mne a mé děti, ale i pro věc Boží. Církev byla připravena o práci mého manžela i o moji. Satan triumfoval, když viděl věc pravdy takto přemoženou. Ale díky Bohu, nebylo mu dovoleno, aby nás zničil. Když jsme byli takto odříznuti po patnáct měsíců ode vší činorodé práce, odvážili jsme se ještě jednou společné práce ve sborech.

Když jsme nabyli plného přesvědčení, že můj manžel se neuzdraví ze své vleklé choroby a bude v nečinnosti, a že můj čas nadešel, abych vykročila a donesla lidu své svědectví, rozhodla jsem se pro cestu po severním Michiganu se svým v nejvyšší míře chorobným manželem a to v nejkrutší zimě. Nevyžadovalo to jen malého stupně duševní odvahy a víry v Boha, abych se rozhodla tolik riskovat. Ale věděla jsem, že mám vykonat dílo a zdálo se mi, že satan je rozhodnut mně v tom zabraňovat. Čekala jsem dlouho než naše okovy byly zlomeny a obávala jsem se, že odkladem budou drahocenné duše ztraceny. ^{1T 104} Vzdalovat se ještě dále od pole působností, bylo pro mne horší než smrt. Vyrazíme-li, můžeme nejvýše zahynout. Tak jsme opustili Battle Creek 19. prosince 1866 ve sněhové vichřici a vydali se do Wrightu v Michiganu. Můj manžel snášel cestu devadesát mil mnohem lépe než jak jsem se obávala a cítil se právě tak dobře, když jsme dostihli místa určení, jako když jsme opouštěli Battle Creek.

Zde započala naše první skutečná práce od doby jeho onemocnění. Zde počal pracovat jako v dřívějších letech, i když s velkou slabostí. Mohl mluvit po 30 až 40 minut dopoledne v sobotu a prvního dne, zatím co já jsem zaplňovala zbytek času, potom mluvil ještě odpoledne každého dne, pokaždé až půldruhé hodiny. Bylo nám nasloucháno s největší pozorností. Viděla jsem, že můj manžel se stává silnějším, srozumitelnějším a souvislejším ve svých námětech. A když při jedné příležitosti mluvil hodinu jasně a mocně, zatížen břemenem díla jako před svým ochuravěním, byly mé pocity vděčnosti nevýslovné. Povstala jsem ve shromáždění a pokoušela jsem se téměř půl hodiny s pláčem dát jim průchod. Shromáždění bylo velmi dojato. Pociťovala jsem ujištění, že to je jitřenkou lepších dnů pro nás.

Ruka Boží byla v jeho uzdravování se co nejzjevnější. Pravděpodobně by se žádný druhý nezotavil, kdyby ho stihla taková rána. Těžký záchvat mrtvice, která postihla vážně mozek, byl dobrou rukou Boží odvrácen od Jeho služebníka a nová síla byla propůjčena jeho tělu i duchu.

V létech, která následovala po uzdravení mého manžela, otevřel nám Pán široké pole působnosti. Ačkoliv jsem se dříve nesměle ujímala úlohy řečníka, nyní kdy Boží prozřetelnost mi otevírala cesty, měla jsem odvahu mluvit i před četným posluchačstvem. Společně jsme navštěvovali naše táborová a jiná velká shromáždění od Maine po Dakotu, od Michiganu po Texas a Kalifornii. ^{1T 105}

Dílo započaté ve slabosti a temnotě stále rostlo a sílilo, nakladatelské knihkupectví v Michiganu, v Kalifornii a misie v Anglii, Norsku a Švýcarsku dosvědčují jeho vzrůst. Místo našeho prvního listu, neseného na poštu v cestovním pytli, je nyní měsíčně rozesíláno z vydavatelských kanceláří na sto čtyřicet tisíc výtisků, různých pravidelně vycházejících časopisů. Ruka Boží byla se svým dílem, aby prosperovalo a rostlo.

Můj životopis později odhalí mnoho různých podnikání, která vyvstala mezi námi a se kterými bylo mé životní dílo úzce spjato. Na vybudování těchto instituci pracovali jsme, můj manžel a já, pérem i hlasem. Abych zaznamenala, byť i jen stručně, zkušenosti těchto roků, činných a bez oddechu, daleko by přesahovalo hranice tohoto náčrtku. Satanovo úsilí, aby znemožnil dílo a zničil pracovníky, neustávalo, ale Bůh pečoval o své služebníky a o své dílo.