V červnu 1842 pořádal W. Miller druhou řadu přednášek v Portlandu. Bylo mi velikou předností, že smím tyto přednášky navštěvovat, neboť jsem opět ztratila odvahu a necítila jsem se dosud připravena sejíti se se svým Spasitelem. Tento druhý cyklus přednášek vyvolal v městě více rozruchu, než první. Kromě několika málo výjimek, uzavřeli duchovní různých vyznání dveře svých chrámů před W. Millerem. Mnohé výklady z různých kazatelen se snažily odhalit fanatické bludy přednášejícího, ale zástupy dychtivých posluchačů navštěvovaly jeho shromáždění v takovém množství, že mnozí nemohli ani vstoupit do domu.

Shromáždění byla nezvykle klidná a pozorná. Jeho způsob kázání nebyl květnatý neb řečnický, ale promlouval o prostých a vzrušujících faktech tak, že vytrhl své posluchače z jejich bezstarostné lhostejnosti. Podporoval své výklady a teorie doklady z Písma. Přesvědčující moc doprovázela jeho slova a vtiskovala jim pečeť pravdy.

Byl zdvořilý a plný pochopení. ^{1T 22} Když bylo každé místečko v domě zaplněno, když tribuna i místo okolo kazatelny se zdály být přeplněny, viděla jsem ho, jak opouští kazatelnu a kráčí lodí chrámovou, béře za ruku některého slabého starce neb stařenu, vyhledává pro ně sedadlo, pak se vrací a počíná znovu kázání. Byl opravdu právem nazýván otcem Millerem, neboť pozorně pečoval o ty, kteří byli pod jeho vedením, byl ve svém jednání upřímný, měl geniální schopností a soucitné srdce.

Byl zajímavým řečníkem a jeho napomínání, jak pro křesťany, tak i pro zatvrzelé, byla vhodná a mocná. Někdy se rozhostila v jeho shromážděních vážnost přímo bolestná. Mnozí se poddávali obviňování Ducha Božího. Šedovlasí mužové a staré ženy třesoucími se kroky vyhledávali lavici pokání. Ti, kdož byli dosud v plné síle zralostí, mládež a dětí, byli hluboce dojati. Sténáni, hlas nářků a chvalořečení Boha se mísily u oltáře modlitby.

Věřila jsem závažným slovům, pronášeným sluhou Božím a bolelo mne srdce, když jim bylo odporováno, nebo když byla předmětem vtipkování. Často jsem se účastnila shromáždění a věřila jsem, že Ježíš brzo přijde v oblacích nebeských. Ale mou největší obavou bylo, abych byla na setkání s Ním připravena. Moje myšlenky se neustále obíraly posvěcením srdce. Toužila jsem především, abych obdržela toto velké požehnání a pocítila tak, že jsem cele přijata Bohem.

Mezi metodisty jsem mnoho slyšela o posvěcení. Viděla jsem osoby, které ztratily svoji fyzickou sílu vlivem silného duševního vzrušení, a slyšela jsem, že to je viditelný důkaz posvěcení. Ale stale jsem nemohla pochopit, čeho je zapotřebí, abych byla plně zasvěcená Bohu. Moji křesťanští přátelé mi říkali: "Věř v Ježíše již nyní! Věř, že Tě již nyní přijímá." Pokoušela jsem se o to, ale zdálo se mi nemožným uvěřit, že jsem obdržela požehnání, které by dle mého mínění mělo vzrušit celou moji bytost. ^{1T 23} Divila jsem se tvrdosti svého vlastního srdce, které bylo neschopno zakoušet povznesení ducha, které druzí projevovali. Připadala jsem si jinou než oni a navždy vyloučenou z dokonalé radosti ze svatosti srdce.

Moje představy o ospravedlnění a posvěcení byly nejasné. Tyto dva stavy jevily se mé mysli jako oddělené a odlišné jeden od druhého. Neporozuměla jsem rozdílu ani významu výrazů a všechno vysvětlování kazatelů zvyšovalo jen mé nesnáze. Byla jsem neschopna požádat požehnání pro sebe a byla bych ráda věděla, zda ho může být dosaženo pouze mezi metodisty a jestliže tím, že navštěvují adventní shromáždění, nevyřazují sebe sama z toho, čeho si nade všechno přeji, totiž, posvěcujícího Ducha Božího.

Pozorovala jsem však, že někteří z těch, kdož si žádali posvěcení, projevovali zatrpklost, když byl hlásán brzký příchod Kristův. To se mi nezdálo být projevem svatosti, kterouž: předstírali. Nemohla jsem pochopit, proč se duchovní s kazatelny tak staví proti učení, že je příchod Kristův blízký. Kázání o tomto přesvědčení následovala reformace a mnoho nejoddanějších kazatelů a laiků přijalo ji za pravdu. Myslila jsem si, že ti, kdo upřímně miluji Krista, budou také ochotni přijmout poselství o Jeho příchodu a radovat se, že je již na dosah ruky.

Cítila jsem, že bych si mohla činit nárok pouze na to, čemu oni říkali ospravedlnění. Ve Slově Božím jsem četla, že bez svatosti nikdo nemůže vidět Boha. Existuje tedy něco vyššího, čeho musím dosáhnout, než si budu jista věčným životem! Studovala jsem neúnavně tuto věc, neboť jsem věřila, že Kristus brzy přijde a obávala jsem se, že mne nalezne nepřipravenou na setkání s Ním. Slova zatracení mi zněla v uších ve dne v noci a moje volání po Bohu znělo: "Co mám dělat, abych byla spasena?"

V mé mysli zastiňovala Boží spravedlnost Jeho milosrdenství a lásku. ^{1T 24} Učili mně věřit ve věčně hořící peklo a strašlivá myšlenka byla stále přede mnou, že moje hříchy:y jsou příliš veliké, než aby mohly být odpuštěny, a že budu pak navždy ztracena. Hrůzyplné líčení, které jsem slyšela o duších propadlých zatracení, tkvělo hluboko v mém srdci. Duchovní na kazatelně nám kreslili živé obrazy o stavu zatracených. Učili nás, že Bůh má v plánu zachránit pouze posvěcené. Oko Boží je na nás stále upřeno, každý hřích je zaznamenán a bude dle zásluhy potrestán. Bůh sám vede knihy s přesností nekonečné moudrosti a každý hřích, kterého se dopustíme, je věčně proti nám zanesen.

Satan nám byl představován jako horlivec, uchvacující svoji kořist a strhující ji do největších hlubin úzkostí, aby v hrůzách věčně hořícího pekla jásal nad naším utrpením. Po mukách tisíců a tisíců let vynese ohnivá vlna na povrch svíjející se oběti, jež úpí: "Jak dlouho ještě, Pane, jak dlouho?" A odpověď zahřmí do propasti: "Po celou věčnost!" A opět pohlíží ohnivé viny zatracence a strhují je do hlubin věčného ohnivého jezera.

Když jsem naslouchala tomuto hroznému líčení, byla moje představa tak zjitřena, že na mně vyrazil pot a stěží jsem potlačila výkřik hrůzy, neboť jsem již takřka pociťovala muka zkázy. Potom se duchovní pozdržel při líčení nejistoty života. Pravil, že můžeme být v tomto okamžiku zde a v příštím již v pekle, neb v jednom okamžiku na zemi a v příštím již v nebi. Zvolíme si tedy ohnivé jezero a společnost démonů nebo požehnání nebes s anděly za své společníky? Chceme naslouchat po celou věčnost sténání a rouhání zatracených nebo zpívat písně Ježíšovy před trůnem Božím?

Náš nebeský Otec byl představován jako tyran, který si libuje v mukách zatracených, ne jako laskavý a milosrdný přítel hříšníků, ^{1T 25} který miluje svá stvoření láskou přesahující naše chápání a který si přeje, aby byli zachránění v jeho království.

Byla jsem velmi citlivá. Bála jsem se způsobit bolest komukoliv. A když jsem viděla, že se špatně nakládá se zvířaty, bolelo mně srdce. Snad jsem se proto lehce rozrušila utrpením, že sama jsem byla obětí bezmyšlenkovité ukrutností, mající za následek zranění, které zkalilo celé mé: dětství. Ale když se mé mysli zmocnila myšlenka, že Bůh má rozkoš v mukách svých stvoření, která byla stvořena k. Jeho obrazu, zdálo se mi, že mne odděluje od něho temná zeď. Když jsem jen pomyslila, že by Stvořitel vesmíru svrhl bezbožné do pekla, aby tam hořeli po nekonečnou věčnost, klesalo mi srdce strachem a propadala jsem zoufalství a pochybností, že by se tak krutá tyranská bytost kdy snížila, aby mne zachránila před rozsudkem smrti.

Domnívala jsem se, že osud zatracených hříšníků bude také osudem mým, že budu muset trpět v plamenech pekla na věky tak dlouho, jak Bůh sám existuje. Tato myšlenka mne tak tížila, že jsem se obávala, abych nepřišla o rozum. Dívala jsem se na němou tvář se závistí, protože nemá duše, která by mohla být po smrti potrestána. Častokrát ve mně vzniklo přání, abych se raději nenarodila.

Zahalila mne úplná temnota a domnívala jsem se, že není z těchto stínů východiska. Kdyby mně byla pravda bývala podána tak, jak ji znám nyní, bývala bych byla ušetřena mnoha starostí a zmatků. Kdyby byli se zabývali Boží láskou více a přísným soudem méně, byla by ve mně láska a sláva Jeho charakteru vzbudila hlubokou a vroucí lásku k mému Stvořiteli.

Domnívala jsem se od té doby, že mnoho obyvatelů blázinců se tam dostalo pro podobné zkušeností, jako byla moje. Jejich svědomí bylo probuzeno pocitem hříchu a jejich nepevná víra se neodvážila činit nárok na zaslíbené odpuštění Boží. Naslouchali líčení ortodoxního pekla, až jim krev tuhla v žilách a do jejich paměti byl tento oheň přímo vpálen. ^{1T 26} Ve dne v noci měli před sebou tento hrůzný obraz, až skutečnost se jim úplně ztratila ve fantazii a oni viděli pouze plápolající oheň báchorečného pekla a slyšeli pouze skřeky zavržených. Rozum byl zatlačen a mozek byl naplněn divokou obrazotvorností strašlivého snu. Ti, kdož učí o věčném pekle, měli by se blíže podívat na účinek svého tak krutého učení.

Nikdy jsem se veřejně nemodlila, promluvila jsem jen několik málo nesmělých slov na modlitebních shromážděních. Ale nyní jsem cítila nutkání hledat Boha v modlitbě v našem malém společném shromáždění. Ale neodvážila jsem se toho ze strachu, že bych byla zmatena a že by se mi nepodařilo vyjádřit své myšlenky. Ale tato povinnost byla mému duchu tak mocně připomínána, že když jsem se pokoušela modliti v ústraní, zdálo se mi to být vysmíváním se Bohu, jelikož jsem neposlechla Jeho vůle. Zmocnilo se mě zoufalství a po tři dlouhé týdny nepronikl ani paprsek světla temnotou, která mě obklopovala.

Moje duševní utrpení bylo hluboké. Někdy jsem se po celou noc neodvážila zavřít oči, ale čekala jsem, až má sestra usne. Potom jsem tiše opustila lůžko a poklekla jsem na podlahu, modlila jsem se potichu v němé bolesti, která nemůže být vylíčena. Stále jsem měla před očima hrůzy věčně hořícího pekla. Věděla jsem, že je pro mne nemožným dlouho žít v tomto stavu, ale neměla jsem také odvahu zemřít a sdílet hrozný osud hříšníků. S jakou závistí jsem pohlížela na ty, kdož získali ve svém životě přijetí Bohem. Jak drahocenná se zdála být křesťanská naděje mé mučené duši.

Často jsem zůstala po celou noc skloněná na modlitbách, sténala jsem a třásla se v nepopsatelných mukách a v beznaději, která převyšuje vše líčené. "Pane, slituj se", byla má úpěnlivá prosba. A jako ten ubohý publikán, neodvážila jsem se pozvednout svého zraku k r:ef:i, ale skláněla jsem svůj obličej k zemi. Velice jsem zhubla a zeslábla, ale ponechala jsem si své utrpení a zoufalství pro sebe. ^{1T 27}

V tomto stavu malomyslností měla jsem sen, který na mne hluboce zapůsobil. Zdálo se mi, že vidím chrám, do kterého spěchalo mnoho lidí. "Jedni ti, kdož hledali útočiště v tomto chrámě, budou zachráněni, až se čas naplní. Všichni, kdož zůstávají venku, budou navždy zatraceni." Davy nacházející se venku, šly po svých různých cestách, posmívali se a zesměšňovali ty, kdož vcházeli do chrámu a říkali jim, že tento plán bezpečnosti je pouze zchytralý podvod, že ve skutečnosti není žádného nebezpečí, jemuž by bylo nutno uniknout. Dokonce některým zabraňovali v jejich spěchu za chrámové zdi.

Z obavy, abych nebyla posmívána, uznala jsem za nejlepší počkat, až se zástup rozejde, nebo až budu moci vstoupit jimi nepozorována. Ale zástupy se zvětšovaly, místo aby se zmenšovaly a já ze strachu, abych nepřišla pozdě, rychle jsem opustila domov a prodírala se zástupem. Ve své úzkosti, abych dosáhla chrámu, nevěnovala jsem pozornost houfu, který mně obklopoval. Když jsem vstoupila do budovy, viděla jsem, že prostorný chrám je podpírán jedním ohromným sloupem a k němu je přivázán beránek, celý rozdrásaný a zakrváceny. My, kteří jsme byli přítomní, jsme viděli, že tento beránek byl za nás rozdrásán a zbit. Všichni, kdož vstoupili do chrámu, museli před něj předstoupit a vyznat své hříchy.

Právě před beránkem byla vyvýšena sedadla, na nichž seděli lidé, vyhlížející velice šťastně. Nebeské světlo zářilo z jejich obličeje a oni chválili Boha a zpívali písně šťastného díkůvzdání, které se podobalo hudbě andělské. To byli ti, kteří již byli předstoupili před beránka, vyznali své hříchy, obdrželi odpuštění a nyní byli v očekávání nějaké radostné události.

Když jsem již vstoupila do budovy, přepadl mne strach a pocit studu, že se musím pokořit před těmito lidmi. Ale musela jsem postupovat a šla jsem pomalu kolem sloupu, abych se postavila před beránka, když náhle zazněla trouba, chrám se otřásl, z úst shromážděných svatých zaznívalo volání vítězství, ^{1T 28} hrozná záře osvětlila budovu, potom vše zapadlo v naprostou temnotu. Se září zmizel i všechen šťastný lid a já jsem byla zanechána sama v hrůze noci. Probudila jsem se v agonii ducha a stěží jsem se mohla přesvědčit, že jsem pouze snila. Měla jsem za to, že můj ortel byl vyřčen, že mně Duch Boží opustil, aby se nikdy nevrátil.

Brzy na to jsem měla druhý sen. Zdálo se mi, že sedím v největším zoufalství s obličejem v dlaních a přemýšlela jsem následovně: "Kdyby byl Ježíš na zemi, šla bych k Němu, vrhla bych se mu k nohám a vypověděla mu celé své utrpení. Neodvrátil by se ode mne, smiloval by se nade mnou a já bych Ho stále milovala a Jemu sloužila." V tom se otevřely dveře a vešla osoba krásné postavy a tváře. Podívala se na mne soucitně a pravila: "Přeješ si vidět Ježíše? Je zde a můžeš Ho vidět, přeješ-li si. Vezmi vše, co máš a následuj mne."

Přijala jsem to s nevýslovnou radostí a s chutí jsem pobrala všechen svůj majetek a následovala svého Vůdce. Vedl mne ke strmým a zdánlivě chatrným schodům. Když jsem počala vystupovat, varoval mne, abych nehleděla dolů, že bych dostala závrať a spadla. Mnoho jiných, kteří lezli po tomto strmém výstupu, spadli dříve, než dosáhli vrcholu.

Konečně jsem dosáhla posledního stupně a stála jsem přede dveřmi. Zde mi můj průvodce poručil, abych odložila všechny věci, které jsem s sebou přinesla. V okamžiku jsem stála před Ježíšem. Nemohla jsem se mýlit v tomto nádherném zjevu. Tento výraz dobroty a vznešenosti nemohl náležet nikomu jinému. Když Jeho pohled spočinul na mně, poznala jsem ihned, že byl obeznámen s každou okolností mého života a se všemi mými nejtajnějšími myšlenkami a pocity.

Pokoušela jsem se chránit před Jeho zrakem, cítila jsem se neschopnou vydržet Jeho pátrající pohled, ale On přistoupil blíže s úsměvem ^{1T 29} a položiv ruku na moji hlavu, pravil: "Neboj se!" Zvuk Jeho sladkého hlasu rozechvěl mé srdce takovým štěstím, jakého jsem před tím nikdy nepocítila. Byla jsem příliš rozradostněna, abych ze sebe vypravila slovíčko, ale přemožena pohnutím, klesla jsem k Jeho nohám. Co jsem tak bezmocně před Ním ležela, míjely kolem mne scény krásy a slávy a zdálo se mi, že jsem dosáhla bezpečí a míru nebes. Konečně se mi síly navrátily a já jsem procitla. Milující Ježíšovo oko stále na mne spočívalo a Jeho úsměv naplňoval moji duši štěstím. Jeho přítomnost naplňovala mne svatou úctou a nevyjádřitelnou láskou.

Můj průvodce otevřel nyní dveře a oba jsme vyšli. Požádal mne, abych opět zvedla všechny ty věci, které jsem nechala venku. Když jsem tak učinila, podal mně zelenou, pevně stočenou šňůru. Řekl, abych ji umístila u svého srdce, a budu-li chtít vidět Ježíše, abych ji sňala se svých prsou a co nejvíce ji napjala. Varoval mne však, abych ji nenechala dlouho svinutou, že by se zauzlila a bylo by nesnadné ji opět natáhnout. Přidržela jsem ji na svém srdci a radostně jsem sestupovala po úzkých schodech, chválila jsem Boha a vyprávěla všem, které jsem potkala, kde mohou nalézt Ježíše. Tento sen mně dal naději. Zelená šňůra představovala víru, krása a prostota důvěry v Boha počala se jevit mé duši.

Svěřila jsem se nyní se všemi svými starostmi a soužením své matce. Něžně se mnou cítila, dodávala mi odvahy a radila mi, abych se šla poradit k bratru Stockmanovi, který tehdy kázal adventní učení v Portlandu. Měla jsem k němu velikou důvěru, poněvadž byl oddaným Božím služebníkem. Když vyslechl moje vyprávění, položil laskavě ruku na moji hlavu a řekl se slzami v očích: "Elleno, jsi jenom dítě. Pro tvůj mladý věk je tvoje zkušenost jednou z nejzvláštnějších. Ježíš tě jistě připravuje pro nějaký zvláštní úkol."

Řekl mi potom, že i když jsem osobou zralého věku a takto trápena pochybnostmi a zoufalstvím, že mi musí říct, ^{1T 30} že ví, že je pro mne naděje skrze Ježíšovu lásku. Již sama trýzeň mé mysli, kterou jsem prodělala, je dostatečným důkazem, že Boží Duch na mně pracuje. Řekl, že hříšník se ve vině zatvrdí, neuvědomí si velikost přestupku, ale lichotí si, že je v právu a v žádném zvláštním nebezpečí. Boží Duch ho opouští a on se stává lehkomyslným a lhostejným nebo bezstarostně vzdorným. Tento dobrý muž mi vyprávěl o Boží lásce ke svým bloudícím dítkám, který místo, aby se radoval z jejich záhuby, touží je k sobě přitáhnout prostou vírou a důvěrou. Pozastavil se u velké Kristovy lásky a plánu vykoupení.

Mluvil o mém raném neštěstí a řekl, že to skutečně byla vážná bolest a nabádal mne, abych věřila, že ruka milujícího Otce nebyla ode mne odtažena, že v budoucím životě, až zmizí mlha, která zatemňuje moji mysl, poznám moudrost Prozřetelnosti, která se zdála být krutá a tajemná. Ježíš pravil svým žákům: Co činím nyní, tomu nerozumíte, ale později porozumíte." Ve velké budoucnosti nebudeme již hledět jako v zrcadle, ale budeme tváří v tvář tajemství Boží lásky.

"Upokoj se Elleno," pravil, "vrať se domů s důvěrou v Ježíše, protože On neodejme svoji lásku nikomu, kdo ji opravdově hledá." Potom se za mne vroucně modlil a myslím, že Bůh jistě vyslyšel modlitbu tohoto světce, i kdyby mé vlastní pokorné prosby zůstaly nevyslyšeny. Opustila jsem ho uklidněna a povzbuzena.

V těch několika málo minutách, ve kterých mne bratr Stockman poučoval, získala jsem více vědomostí o Boží lásce a soucitném milosrdenství, než ve všech kázáních a přednáškách, která jsem kdy slyšela. Navrátila jsem se domů a opět jsem poklekla před Pána a slibovala, že udělám a vytrpím vše, co by ode mne požadoval, jestliže úsměv Ježíšův bude blažit mé srdce. ^{1T 31} Tatáž povinnost byla ode mne požadována, která již dříve skličovala moji mysl, totiž, a bych zvedla svůj kříž uprostřed shromážděného lidu Božího. Příležitost nedala dlouho na sebe čekat, toho večera bylo modlitební shromáždění, do kterého jsem se také dostavila.

Po dobu pronášených modliteb klečela jsem, celá jsem se chvěla. Když se několik členů pomodlilo, pozvedla jsem svého hlasu k modlitbě dříve, než jsem si to uvědomila. Zaslíbení Boží zdála se mi jako drahocenné perly, kterých se mi mohlo dostat na prostinkou prosbu. Když jsem se modlila, opustila mne veškera tíseň a duševní trýzeň, kterou jsem tak dlouho trpěla a požehnání Páně sestoupilo na mne jako ovlažující rosa. Chválila jsem Boha z hlubokosti svého srdce. Všechno, kromě Ježíše a Jeho slávy zmizelo přede mnou a nevěděla jsem nic o tom, co se kolem mne děje.

Duch Boží na mně takovou mocí spočíval, že jsem byla neschopna toho večera jít domů. Když jsem se příštího dne navrátila, stala se se mnou veliká změna. Zdálo se mi, že jsem stěží touže osobou, která opustila minulého večera otcovský dům. Tento verš mi zněl neustále v uších: "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatku!" Mé srdce přetékalo štěstím a stále jsem si tiše opakovala tato slova.

Mé nazírání na Otce se změnilo. Vzhlížela jsem nyní k Němu spíše jako k laskavému a něžnému otci než jako k přísnému tyranu, který zavazuje lid slepou poslušností. Moje srdce Mu tlouklo vstříc hlubokou a vroucí láskou. Bylo mi radostí plnit Jeho vůli a potěšením být v Jeho službách. Žádný mrak nezastíral světlo, které mi odhalilo dokonalou vůli Boží. Měla jsem jistotu přítomností Spasitelovy v sobě a uvědomovala jsem si pravdu toho, co Kristus řekl: "Ti kdož mne následují, nebudou chodit v temnotách, ale budou mít světlo života."

Můj pokoj a blaženost byly v tak příkrém rozporu s mojí dřívější těžkomyslností a úzkostí, že jsem měla dojem, že jsem unikla peklu a byla přenesena do nebe. ^{1T 32} Chválila jsem dokonce Boha za neštěstí, které bylo zkouškou v mém životě, neboť obrátilo mé myšlenky k věčnosti. Jsem od přírody hrdé, ctižádostivé povahy, nikdy bych nebyla nakloněna darovat srdce své Pánu Ježíši, kdyby mně bývalo těžké neštěstí neuzavřelo cestu k vítězstvím a nicotnostem tohoto světa.

Po šest měsíců nekalil ani mráček moji mysl, aniž jsem zanedbala kteroukoliv známou povinnost. Snažila jsem se plnit vůli Boží a mít Ježíše a nebesa stále na mysli. Byla jsem překvapena a nadšena smírčí obětí a dílem Kristovým, které jsem nyní jasně poznávala. Nechci se dále šířit o svých duševních úvahách, nechť postačí, pravím-li, že staré věci pominuly a všechny věci se staly novými. Nebylo zde mráčku, jenž by kalil moji dokonalou blaženost. Prahla jsem po tom, abych mohla vyprávět o Ježíšově lásce, ale nebyla jsem schopna zavést s kýmkoliv obyčejný rozhovor. Mé srdce tak přetékalo láskou k Bohu a bylo naplněno mírem přímo nepochopitelným, že jsem se ráda oddávala přemýšlení a modlitbám.

Druhého večera, po obdržení tak velkého požehnání, šla jsem do adventního shromáždění. Když nadešla doba pro následovníky Kristovy, aby promluvili k Jeho oslavení, nemohla jsem mlčet, ale vstala jsem a vypravovala své zkušeností. Neměla jsem ani zdání o tom co budu mluvit, ale prosté vyprávění o lásce Pána Ježíše se mně řinulo z úst s naprostou lehkostí a mé srdce bylo tak šťastné, že bylo zbaveno pout temného zoufalství, že jsem neviděla nikoho kolem sebe a cítila jsem se být sama se svým Bohem. Nebylo mi za těžko vyjádřit svůj klid a své štěstí, vyjímaje slzy vděčností, které dusily moji řeč, když jsem vypravovala o obdivuhodné lásce, kterou mně Pán Ježíš projevil.

Bratr Stockman byl přítomen. Nedávno mne ještě viděl v hlubokém zoufalství a tak pozoruhodná změna v mém zjevu a v mých citech dotkla se jeho srdce, plakal hlasitě, raduje se se mnou a chválil Boha za tento důkaz Jeho něžné milosti a milosrdenství. ^{1T 33}

Ne dlouho po obdržení tohoto velikého požehnání, navštívila jsem konferenční shromáždění v křesťanském chrámě, kde byl bratr Brown pastorem. Byla jsem vyzvána, abych vyprávěla své zkušenosti. Nejen že jsem se lehce vyjadřovala, ale pociťovala jsem i štěstí při vyprávění svého prostého příběhu o lásce Pána Ježíše a o radosti, že jsem byla přijata Bohem. Mluvila jsem s pokorným srdcem a slzícím zrakem, zdála se mi být moje duše v díkůvzdání přitahována k nebesům. Rozvlažující moc Páně se dotkla shromážděného davu. Jedni plakali a druzí chválili Boha.

Hříšníci byli vyzvání, aby povstali k modlitbě a mnozí uposlechli této výzvy. Mé srdce bylo tak plno díků k Bohu za milost, již mi udělil, že jsem toužila, aby i druzí brali podíl na této svaté radosti. Moje srdce hluboce cítilo s těmi, kteří trpěli domněnkou Boží nemilostí a pod břemenem hříchů. Když jsem své zkušenosti vyprávěla, cítila jsem, že nikdo nemůže odolat důkazu Boží odpouštějící lásky, která způsobila ve mně tak zázračnou změnu. Skutečnost pravého obrácení, zdála se mi být tak jasnou, že mi bylo, jako bych pomáhala svým mladým přátelům ke světlu a při každé příležitostí jsem používala svého vlivu v tomto směru.

Pořádala jsem se svými mladými přáteli schůzky, ačkoliv mnozí byli značně starší a několik bylo ženatých i vdaných. Mnozí z nich byli nerozumní, marniví a bezstarostní. Moje zkušenosti měli za bezcenné a prázdné povídáni a nevšímali si mých stálých proseb. Ale předsevzala jsem si, že nepovolím, dokud se tyto drahé duše, o které jsem měla takový zájem, nepřiznají k Bohu. Často jsem strávila celé noci na modlitbách za ty, které jsem byla vyhledala a shromáždila, za účelem práce a modlitby s nimi.

Někteří z nich se s námi scházeli ze zvědavosti, co asi budu mluvit, mnozí mě měli za výstřední, když jsem se tak vytrvale namáhala, zvláště když oni neprojevovali žádný zájem. ^{1T 34} Ale na každém našem malém shromáždění nepřestávala jsem se modlit, za každého z nich zvlášť, až každý z nich se přiznal ke Kristu, uznávaje zásluhy Jeho odpouštějící lásky. Všichni byli obrácení k Bohu. Noc co noc se mi zdálo, že pracují pro spásu duší. V této době byly mému duchu představovány zvláštní případy, tyto jsem potom vyhledala a modlila se s nimi. V každém druhém případě obracely se tyto osoby samy k Bohu. Někteří z našich formálních bratří se obávali, že jsem příliš horlivá při obrácení duší, ale čas se mi jevil tak krátký, že potřeboval všech, kdož věřili v požehnanou nesmrtelnost a očekávali na brzký příchod Pána Ježíše, aby pracovali bez ustání pro ty, kteří byli dosud ve svých hříších a stáli na pokraji záhuby.

I když jsem byla velice mladá, chápala jsem jasně plán vykoupení a moje osobní zkušenost byla tak význačná, že po uvážení toho všeho, poznala jsem, že je mojí povinností v úsilí na záchraně drahých duší pokračovat a modlit se a vyznávat se Kristu při každé příležitostí. Moje celá bytost byla obětována službě Mistrově. Nechť přijde, co přijde, rozhodla jsem se líbit se Bohu a žít tak jako ten, kdo očekává, že Spasitel přijde a odmění své věrné. Cítila jsem se být malým dítětem, přicházejícím k Bohu jako ke svému otci a tázajícím se ho, co si přeje, abych dělala. Když jsem si takto svoji povinnost ujasnila, bylo mým největším blahem: ji vykonávat. Zvláštní zkoušky mne někdy obkličovaly. Ti, kdo měli více zkušenosti než já, pokoušeli se mne zdržovat a ochlazovali zápal mé víry, ale šla jsem radostně dále svojí cestou, s úsměvem Ježíšovým, ozařujícím můj život a láskou Boží ve svém srdci.

Kdykoliv si vzpomínám na zkušenosti svého mladého života, vzpomínám současně něžně svého mladšího bratra, důvěrníka mých nadějí a obav, sympatizujícího se mnou v mých křesťanských snahách. Byl jedním z těch, kteří jsou zřídka pokoušeni hříchem. ^{1T 35} Od přírody pobožný, nevyhledával nikdy společnosti mladých a rozmařilých, ale volil raději společnost křesťanů, jejichž rozhovor mu dával poučení na cestu životem. Jeho chování bylo nad jeho léta vážné, byl laskavý a mírný a jeho duch byl stále plný náboženských myšlenek. Kdo ho znal, dával ho mládeži za živý vzor milosti a krásy pravého křesťanství.