Po šest měsíců nevstoupil ani mráček mezi mne a mého Spasitele. Kdykoliv se naskytla vhodná příležitost, vydávala jsem svědectví a měla jsem hojné požehnání. V této době spočíval Boží Duch takovou mocí na mně, že mne mé síly úplně opustily. To byla zkouška pro některé, kteří vystoupili z formálních církví a často byly činěny poznámky, které mne velice zarmucovaly. Mnozí nemohli pochopit, že může být člověk tak ovládnut Duchem Božím, že ztratí všechnu sílu. Moje postavení bylo neobyčejně bolestné. Začala jsem přemýšlet, zda snad nejsem oprávněna zamlčet své svědectví ve shromáždění a tak potlačit své pocity, když byl takový odpor v srdci mnohých, kteří byli starší léty i zkušenostmi.

Zachovávala jsem po nějakou dobu mlčení, snažila se sama sebe přesvědčit, že to, že potlačuji své svědectví, mně nemůže zabránit, abych věrně nevyžívala své náboženství. Často jsem měla silný pocit, že je mojí povinností mluvit ve shromáždění, zdržovala jsem se však toho, ale cítila jsem, že tím zarmucují Ducha svatého. Někdy jsem se i vzdalovala shromáždění, poněvadž měla být navštívena těmi, které má svědectví obtěžovala. Bála jsem se urazit své bratry a tím jsem připustila, aby strach z lidí přerušil ono nepřetržité společenství s Bohem, které oblažovalo po tolik měsíců mé srdce.

Měli jsme stanovené večerní modlitebná shromáždění na různých místech města, abychom je umožnili navštěvovat všem, kdo si toho přáli. ^{1T 45} Rodina, která mně nejvíce odporovala, navštívila jedno z nich. Při této příležitosti, zatím co shromáždění byli pohřížení v modlitbách sestoupil Duch svatý na shromáždění a jeden z členů této rodiny klesl k zemi jako mrtvý. Jeho příbuzní stáli plačky kolem něho, třeli mu ruce a zaváděli mu oživovací pokusy. Konečně nabyl dostatečně síly, aby mohl chválit Boha a tišil jejich obavy vítězným jásáním nad viditelným znamením moci Boží, kterého se mu dostalo. Tento mladý muž nebyl schopen vrátit se tohoto večera domů.

Jeho rodina uvěřila, že to byl projev Ducha Božího, ale nebyla přesvědčena, že to je táž Božská moc, která sestupovala časem na mne, zbavující mne přirozené síly a naplňující moji duši klidem a láskou Ježíšovou. Byli ochotni prohlásit, že moje upřímnost a dokonalá poctivost je nade vší pochybnost, ale domnívali se, že podléhám sebeklamu mít za moc Boží to, co bylo výsledkem mých předrážděných citů.

Byla jsem velmi zmatena tímto odporem a když se blížil čas našeho pravidelného shromáždění, byla jsem na pochybách, zda se ho mám zúčastnit či nikoliv. Neboť ještě před několika dny tyto mně projevované city mne velice trápily. Konečně jsem se rozhodla, že zůstanu doma, abych ušla kritice svých bratří. Když jsem se pokoušela modlit, opakovala jsem znovu a znovu tato slova: "Pane, co si přeješ, abych udělala?" Odpověď, které se dostalo mému srdci, se mi zdála nabádat mne, abych důvěřovala svému nebeskému Otci a klidně čekala na projev Jeho vůle. Oddala jsem se Pánu s prostou důvěrou malého dítěte, rozpomínala se, že zaslíbil těm, kteří Ho následují, že nebudou chodit v temnotách.

Vědomí povinnosti mne nutil, abych šla do shromáždění a šla jsem tudíž s plnou jistotou v srdci, že vše bude dobré. Zatím, co jsme byli skloněni před Pánem, vylilo se mé srdce v modlitbě a bylo naplněno pokojem, který může dát jedině Pán Ježíš. ^{1T 46} Moje duše se radovala v lásce Spasitelově a tělesné síly mne opustily. S dětinnou vírou jsem mohla pouze říci: "Nebesa jsou mým domovem a Kristus mým Spasitelem."

Jeden člen dříve již zmíněné rodiny, která nevěřila projevu Boží moci vylité na mne, prohlásil, že je přesvědčen, že jsem v moci rozrušení, které bych měla potlačovat, ale místo toho, že je ještě posiluji jako znamení Boží milosti. Jeho pochyby a opozice se mne tentokráte nedotkly, poněvadž jsem se cítila uzavřena v Bohu a povznesena nad všechny zevnější vlivy, ale sotva domluvil, jiný muž oddaný a pokorný křesťan, byl před jeho očima sražen k zemi mocí Boží a místnost byla naplněna Duchem svatým.

Když jsem přišla k sobě, byla jsem velmi šťastná, přinášela jsem svědectví pro Ježíše a mluvila o Jeho lásce ke mně. Vyznala jsem svůj nedostatek víry v zaslíbení Boží a svůj omyl v zabraňování úmyslů Jeho Ducha pro strach z lidí a uznala jsem, že přes moji nedůvěru udělil mně neočekávaně důkaz své lásky a posilující milosti. Bratr, který se byl stavěl proti mně, povstal a se slzami v očích doznával, že jeho pocity ke mně byly nesprávné. Pokorně mne prosil za odpuštění a pravil: "Sestro Ellen, nikdy již ti nepoložím ani stébla v cestu. Bůh mi ukázal studenost a zatvrzelost mého srdce, kterou zlomil viditelným důkazem své moci. Byl jsem velmi špatným."

Pak, obrátil se k lidu, pravil: "Když se sestra Ellen zdála být tak šťastnou, myslel jsem si: Proč se také já necítím být takovým? Proč také bratru R. není dáno takového viditelného důkazu? Jsem přesvědčen, že je oddaným křesťanem a přece dosud žádná taková moc na něj nesestoupila.". Vyslovila jsem tichou modlitbu, jestliže toto je svatý vliv Boží, aby bratr R. prožil tohoto večera tuto zkušenost.

Téměř v témže okamžiku, kdy mé srdce vyslovilo toto přání, klesl bratr R. k zemi, ^{1T 47} sražen mocí Boží a volá: "Nechť Pán pracuje! Mé srdce je přesvědčeno, že jsem bojoval proti Duchu svatému, ale nechci jej již urážet vzpurnou nevěrou. Budiž vítáno světlo. Budiž vítán, Ježíši. Byl jsem odpadlý a zatvrzelý a zdálo se mi urážkou, když někdo chválil Boha a projevoval plnou radost v Jeho lásce, ale nyní se mé pocity změnily, můj odpor je u konce. Ježíš mi otevřel oči a já sám smím Ho nyní oslavovati. Řekl jsem trpká a zraňující slova o sestře Ellen, čehož nyní lituji a prosím, aby mi odpustila ona i všichni přítomní."

Bratr R. potom vydával svědectví. Jeho obličej byl ozářen nebeským jasem, když chválil Boha za zázraky, které učinil tohoto večera. Pravil: "Toto místo je hrozně posvátné pro přítomnost Nejvyššího. Sestro Ellen, v budoucnu budeš mít všechnu naši pomoc a podporující účast místo krutého odporu, který ti byl projevován. Byli jsme slepí k projevům svatého Duch Božího."

Všichni odpůrci museli nyní nahlédnout své omyly a doznat, že toto dílo je skutečně dílem Páně. V modlitebním shromáždění brzy potom pocítil bratr, který doznal, že byl ve svém odporu v neprávu, moc Boží v takové míře, že jeho tvář zářila nebeským světlem a on klesl bezvládně k zemi. Když se mu síly navrátily doznal opět, že nevědomky bojoval proti Duchu Božímu, když zvěstoval odpor vůči mně. V jiném modlitebním shromáždění byl ještě jiný člen téže rodiny poučen podobným způsobem a vydal totéž svědectví. Za několik málo týdnů, když se nacházela početná rodina bratra P. na modlitbách ve vlastním domově, prošel Duch Svatý místností a srazil k zemi klečící prosebníky. Můj otec vstoupil brzy na to a nalezl je všechny, rodiče i děti, bezvládné skrze moc Páně. ^{1T 48}

Studená formálnost počala roztávat pod mocným působením Nejvyššího. Všichni, kdož byli proti mně doznávali, že tím zarmucovali Ducha svatého a shodovali se v sympatiích ke mně a v lásce ku Spasiteli. Mé srdce se radovalo, že Boží milost urovnala pro mne cestu a tak velkomyslně odměnila mojí víru a důvěru. Svornost a mír obývaly nyní mezi naším lidem, který očekával Pána.