Bylo mně ukázáno, že může být mnohem více vykonáno v místech, kde již je několik málo probuzených, než na úplně nových polích, pakli-že tam není zahájení velmi dobré. Několik málo duší v různých městech, které skutečně pravdě uvěřily, bude šířit vliv a vzbuzovat otázky ohledně víry. A bude-li jejich život vzorný, bude jejich světlo svítit a budou shromažďovat. A přece mně byla ukázána místa, která mají být brzy navštívena, ačkoliv tam pravda dosud nebyla hlásána. Protože má být Boží dílo nyní dokonáno, musí se Boží lid dát do práce a svatě působit. Mají být dělníky. Moudrostí, obezřetností a láskou mají pracovat na záchraně sousedů a přátel. Je projevováno příliš málo citu. Kříž není správně ukládán a nesen, jak by měl. Všichni mají mít pocit, že jsou strážnými svých bratří, že jsou velkou mírou zodpovědni za duše kolem sebe. Bratři chybují, když přenechávají všechno toto dílo kazatelům. Žeň je veliká a dělníků málo. Ti, kdož mají dobrou pověst, jejichž život je v souladu s jejich vírou, mohou být pracovníky. Mohou rozmlouvat s druhými a klást důraz na důležitost pravdy. ^{1T 369} Nesmí čekat až na kazatele a zanedbávat tak jasnou povinnost, jejíž vykonání jim Bůh přenechal.

Někteří naši kazatelé jsou málo ochotni vzít na sebe břímě Božího díla a pracovat s tak nesobeckou láskou, která charakterizovala život našeho Božského Pána. Církve jsou zpravidla dále, než někteří z našich kazatelů. Měli víru ve svědectví, která jim Bůh ráčil dát, a jednali dle toho, kdežto někteří kazatelé jsou daleko pozadu. Prohlašují, že věří danému svědectví, ale někteří škodí tím, že z něho dělají železné pravidlo pro ty, kdo s ním nemají zkušenosti, ale sami zapomínají jimi se řídit. Opakují svědectví, kterých sami vůbec nedbají. Životní cesta takových není důsledná.

Boží lid má všeobecně společný zájem na šíření pravdy. Radostně pomáhá všem, kdo pracuje Slovem i Písmem. A viděla jsem, že je povinností těch, kdo nesou odpovědnost za přidělování prostředků přihlížet, aby štědrostí církve nebylo mrháno. Někteří tito velkodušní bratří pracovali po léta s otřesenými nervy a podlomeným zdravím nesmírnou prací v minulých dnech, aby získali posice a majetek zde. Nyní, když odevzdávají dobrovolnou částku toho, co je stálo tolik námahy, je samozřejmou povinností těch, kdo pracují Slovem i Písmem, aby projevovali při nejmenším tutéž horlivost a obětavost, jako kdysi tito bratři.

Boží služebníci musí vycházet volně a svobodně. Musí vědět, komu důvěřují. V Ježíši Kristu a Jeho spáse je moc, která z nich činí svobodné, volné muže. Jestliže pak nejsou v Něm svobodni, nemohou budovat Jeho církev a shromažďovat duše. Což by Bůh vysílal muže, aby vysvobozoval duše ze satanových osidel, když jsou jeho vlastní nohy zapleteny v jeho síti? Boží služebníci nesmí kolísat. Nestojí-li pevně na svých nohou, ^{1T 370} jak mohou mluvit k druhým, kteří jsou bázlivého srdce: "Buď silný." Bůh si přeje, aby Jeho služebníci podpírali slabé ruce a posilovali kolísající. Ti, kdo nejsou k tomu dost připraveni, udělají lépe, budou-li dříve pracovat sami na sobě a modlit se, dokud nebudou obdařeni mocí shůry.

Bůh je nelibě dotčen nedostatkem sebezapření některých svých služebníků. Nenesou břímě díla, jak by měli. Zdají se být ve smrtelné otupělosti. Boží andělé jsou udiveni a zmateni tímto nedostatkem sebezapření a vytrvalostí. Tvůrce naší spásy pracoval a trpěl za nás, zapíral sebe a celý Jeho život byl nepřetržitým pásmem námahy a odříkání. Mohl trávit své dny na zemi v pohodě a nadbytku a účastnit se radovánek života, ale On nedbal na své vlastní pohodlí. Žil pro dobro druhých. Trpěl, aby druhé ušetřil utrpení. Vydržel až do konce a dokonal dílo, které Mu bylo uloženo. A vše to proto, aby nás uchránil zkázy. A můžeme nyní připustit, abychom my, nehodný předmět tak velké lásky - hledali lepší podmínky životní, než byly dány našemu Pánu? Každým okamžikem svého života přijímáme požehnání Jeho velké lásky a právě z této příčiny nemůžeme si plně uvědomit hloubku neznalosti a bídy, ze které jsme byli vychváceni. Můžeme pohlížet na Něho, Jehož naše hříchy probodly a nebýt hotovi, pít hořký kalich pokoření a starostí s Ním? Můžeme pohlížet na ukřižovaného Krista a přát si vejít do Jeho království jinak, než mnohými souženími?

Kazatelé nejsou často tak odevzdání Božímu dílu jak On si přeje. Někteří se domnívají, že úděl kazatele je tvrdý, jelikož musí žít odloučeně od svých rodin. Zapomínají, že to byla kdysi tvrdší práce, nežli teď. Dříve bylo pouze několik málo přátel Boží věci. Zapomínají na ty, na které Bůh vložil břímě díla v minulosti. ^{1T 371} Bylo jich jen několik málo, kteří obdrželi pravdu jako výsledek tohoto velikého množství práce. Vyvolení Boží služebníci plakali a modlili se o jasné porozumění pravdě a vytrpěli mnohá odříkání a sebezapření, aby ji mohli sdělovat druhým. Krok za krokem pokračovali tak, jak jim Boží prozřetelnost ukazovala cestu. Nedbali na své vlastní pohodlí, ani se nezalekli těžkostí. Skrze tyto muže připravoval Bůh cestu a činil pravdu srozumitelnou každé upřímné duši. Vše bylo připraveno do rukou kazatelů, kteří od té doby přijali pravdu, ale někteří z nich zklamali a nepřijali též břímě díla. Hledají snazší úděl, méně sebezapření. Tato země není místem odpočinku pro křesťany, tím méně pro vyvolené Boží služebníky. Zapomínají, že Kristus opustil bohatství a slávu nebes a přišel na zem zemřít a že nám přikázal, abychom se vespolek milovali, jako On miloval nás. Zapomínají na ty, jichž svět nebyl hoden, kteří chodili v kůžích ovčích a kozích a byli souženi a trápení.

Byli mi ukázáni Valdenští, co ti vytrpěli pro své přesvědčení. Svědomitě studovali Boží Slovo a žili ve světle, které je osvětlovalo. Byli pronásledování a vyhánění ze svých domovů, jejich majetek, získaný tvrdou prací, byl jim odnímán a jejich domy vypalovány. Uprchli do hor a zde prožívali nepopsatelné těžkosti. Trpěli hladem, únavou, zimou a nahotou. Jediný oděv, který mnozí z nich mohli získat, byly zvířecí kůže. A přece tito rozptýlení a bez domova se shromažďovali a spojovali své hlasy ve zpěvu a chvalořečení Bohu, že byli uznáni hodnými, trpět pro Kristovo Jméno. Povzbuzovali a utěšovali se navzájem a byli vděčni i za svůj bídný útulek. Mnoho jejich dětí onemocnělo a zemřelo hlady a zimou, avšak jejich rodiče nepomýšleli ani na okamžik ustoupit od své víry. Cenili si Boží lásky a přízně daleko výše, než světského pohodlí a bohatství. ^{1T 372} Dostávalo se jim od Boha útěchy a očekávali radostnou svoji odměnu.

A opět mi byl ukázán Martin Luther, jehož Bůh povolal ke zvláštní práci. Jak drahocenná mu byla známost pravdy zjevená ve Slově Božím. Jeho duše prahla po jistotě, na níž by mohl stavět svoji naději, že Bůh bude jeho Otcem a nebesa jeho domovem. Nové a vzácné světlo, které mu svítalo ze Slova Božího, mělo pro něho neocenitelnou hodnotu a domníval se, že bude moci přesvědčit svět, bude-li v něm pokračovat. Povstal proti zlobě padlé církve a posiloval ty, kdož s ním hodovali na bohatých pravdách Slova Božího. Luther byl Božím vyvoleným nástrojem, aby strhl roucho přetvářky z papežské církve a obnažil její zkaženost. Pozvedal s horlivostí hlas a v moci Ducha Svatého volal a káral hříchy vůdců lidu. Byla vydána proklamace, že má být zabit kdekoli bude dopaden. Zdál se být vydán na milost pověrčivému lidu, poslušnému hlavy římské církve. Ale on si nijak necenil svého života. Luther věděl, že nebyl nikde bezpečný, přes to však se nebál. Světlo, jež viděl, kterým se těšil a na němž hodoval, bylo mu životem a mělo pro něho větší cenu, než všechny poklady světa. Věděl, že pozemské poklady pominou, ale bohaté pravdy, otevřené jeho chápání, působící na jeho srdce, budou žít a bude-li poslušen, přivedou ho k nesmrtelnosti.

Když byl předvolán do Augšpurku, aby se zodpovídal ze své víry, uposlechl předvolání. Tento samotinký muž, který rozpálil hněv kněží a lidu, byl postaven před ty, před kterými se třásl celý svět - slabý beránek obklopený rozzuřenými lvy. Avšak ve jménu Kristově a Jeho pravdy, postavil se neohroženě a svatou výmluvností, kterou může jedině víra vnuknout, obhajoval svoji víru. Jeho nepřátelé se pokoušeli všemi prostředky umlčet tohoto odvážného zastánce pravdy. ^{1T 373} Nejdříve mu lichotili, pochlebovali a slibovali, že bude povýšen a poctěn. Ale život a pocty byly pro něho bezcenné, kdyby je měl získat za cenu obětování pravdy. Zářivěji a jasněji osvětlovalo Slovo Boží jeho mysl a dávala mu ještě živější pochopení omylů, zkaženosti a pokrytectví papežství. Jeho nepřátelé se tedy rozhodli ho zastrašit a přimět ho tak ke zřeknutí se víry, ale stál v obraně pravdy udatně. Byl hotov za svoji víru i zemřít, žádal-li by toho Bůh, ale ustoupit nikdy. Bůh zachoval jeho život. Požádal anděly, aby ho chránili a znemožnili výbuchy hněvu a zlých úmyslů jeho nepřátel a aby ho provedli bez úhony tímto bouřlivým zápasem.

Tichá důstojná Lutherova moc pokořila jeho nepřátel a zasadila strašlivou ránu papežství. Velký a pyšný pán se domníval, že bude muset pykat krví za bezpráví učiněné jejich věcí. Plány byly připraveny, ale někdo mocnější než oni pečoval o Luthera. Jeho dílo nebylo dokončeno. Lutherovi přátelé uspíšili jeho odjezd z Augšpurku. Opustil město v noci, koněm bez uzdy, sám neozbrojen, bez bot, nebo ostruh. Velice zemdlen pokračoval ve své cestě až ke svým přátelům.

Rozhořčené papežství pozvedlo opět svou hlavu v rozhodnutí umlčet tohoto nebojácného zastánce pravdy. Předvolali ho do Wormsu plně rozhodnuti, že se musí zodpovídat ze svého rouhání. Byl chabého zdraví, ale přes to se neomluvil. Dobře znal nebezpečí, které naň číhalo. Věděl, že jeho mocní odpůrci podniknou vše, aby ho umlčeli. Žíznili po jeho krvi právě tak, jak svého času Židé po krvi Ježíšově. Avšak důvěřoval onomu Bohu, který zachoval tři mládence v peci ohnivé. Neobával se o sebe. Nehledal své vlastní bezpečí, ale jeho obavy platily pravdě jemu tak cenné, aby nebyla vystavena urážkám bezbožných. Byl spíše hotov zemřít, ^{1T 374} než dovolit svým nepřátelům, aby zvítězili. Když vstoupil do Wormsu, tlačilo se kolem něho tisíce lidí a následovali ho. Císařové a jiní vysocí hodnostáři neměli kdy většího doprovodu. Vzrušení bylo velmi silné a jeden člověk v tomto zástupu zpíval vřískavým a plačtivým hlasem pohřební píseň, jíž varoval Luthera, co ho očekává. Ale reformátor vše uvážil a byl hotov zpečetit své svědectví krví, poručí-li Bůh.

Luther se měl objevit před nejpozoruhodnějším shromážděním, aby se zodpovídal ze své víry a vzhlížel proto s vírou k Bohu o posilu. Jeho odvaha a víra byla za krátkou dobu podrobena zkoušce. Představovalo se mu nebezpečí všeho druhu. Zesmutněl. Mračna se kol něho stahovala a zacláněla mu Boží obličej. Toužil po tom, aby mohl postupovat s neklamným ujištěním, že Bůh je s ním. Nemohl se uklidnit, dokud nenalezl spojení s Bohem. Ze zlomeného srdce vysílal úpěnlivé prosby k nebesům. Chvílemi se zdálo, že jeho duch zemdlívá, když se v představě jeho nepřátelé před ním zmnohonásobňovali. Třásl se před nebezpečím. Viděla jsem, že ho Bůh ve své moudré prozřetelností tímto způsobem připravoval, aby nezapomněl, v koho má důvěřovat a aby se nevrhal příliš směle do nebezpečí. Bůh si ho uzpůsoboval jako svůj nástroj pro dílo, které měl ještě vykonat.

Lutherova modlitba byla vyslyšena. Odvaha a víra se mu vrátily, když se setkal se svými nepřáteli. Mírný jako beránek stál obklopen pozemskými veličinami, které na něho upíraly oči jako vzteklí vlci v naději, že ho zastraší moci a velikostí. Ale jemu se dostalo Boží posily a nebál se. Jeho slova byla pronášena s takovou vznešeností a silou, že nepřátelé proti němu ničeho nemohli. Bůh sám mluvil skrze Luthera a On též svedl dohromady císaře a uznané moudré muže, aby mohl veřejně obrátit v niveč jejich moudrost a aby všichni viděli sílu a pevnost slabého muže, opírá-li se o Boha - svou věčnou Skálu. ^{1T 375}

Tiché a klidné chování Lutherovo bylo úplným opakem vášní a vzteku oněch takzvaných velikánů. Nemohli ho zastrašit a přimět k odvolání pravdy. V ušlechtilé prostotě a klidné pevnosti stál jako skála. Odpor nepřátel, jejich vztek a výhružky bily do něho jako mocné vlny, ale lámaly se, aniž by mu uškodily, u jeho nohou. On sám zůstal nepohnut. Zuřili, že jejich mocí, před kterou se třásli králové a šlechtici, je takto opovrhováno prostým mužem. Toužili mu dát pocítit svůj hněv tím, že by ho umučili. Ale Někdo, kdo je mocnější než všichni potentáti zemští dohromady, měl ve své péči tohoto nebojácného muže. Bůh měl pro něho ještě k vykonání dílo. Avšak nyní musí pro pravdu trpět. Musí ji vidět brodit se krvavým pronásledováním. Musí ji vidět oděnu v pytlovinu a pokrytou potupou fanatiků. Musí žít, aby ji ospravedlnil, aby byl jejím obráncem, až se jí budou mocné zemské síly snažit strhnout. Musí žít, aby ji viděl vítězit a roztrhávat bludy a pověry papežství. Luther ve Wormsu vítězství získal, jež oslabilo papežství a tato zpráva se rozšířila do jiných království a mezi jiné národy. Byla to působivá rána ve prospěch reformace.

Kazatelé, kážící přítomnou pravdu mně byli ukázání jako opak vedoucích mužů reformace. Zvláště pak byl Lutherův oddaný, horlivý život porovnáván se životem některých našich kazatelů. Dokázal svoji nehynoucí lásku k pravdě svoji odvahou, svoji klidnou pevností a sebezapřením. Podstupoval zkoušky a oběti a současně trpěl hlubokou úzkostí duše v obraně pravdy, ale nereptal. Byl honěn jako škodná, ale pro Krista snášel vše radostně.

Poslední poselství milosti je pokorným a věrným Božím služebníkům této doby. Bůh si vyvedl ty, kteří se nevyhýbají zodpovědnosti a vložil na ně břímě ^{1T 376} a skrze ně předložil lidu plán soustavné dobročinnosti, na které mohou všichni brát podíl a v souladu pracovat. Tento plán byl uskutečněn a působil jako zázrak. Pečuje svobodně o kazatele a o Boží věc. Jakmile kazatelé ustanou v odporu a postaví se stranou, lid odpovídá na jejich nároky se vší horlivostí a hodnotí systém. Vše je zařízeno pohodlně a účelně a kazatelům usnadněno, aby mohli volně pracovat beze všech potíží. Náš lid projevil vůli a zájem, který není možno nalézt u jiné třídy lidí. A Bůh je nespokojen s kazateli, kteří ještě nyní si ztěžují a nevrhají se celou svoji energií do svého veledůležitého díla. Není pro ně omluvy a přece jsou někteří svádění k domněnce, že obětují mnoho a že mají těžké časy, ačkoliv ve skutečnosti neznají ničeho o utrpení, sebezapření nebo potřebnosti. Je možné, že jsou často unaveni, ale to by byli též, kdyby museli vykonávat manuelní práci pro své zaopatření.

Někteří se domnívají, že by bylo snadnější pracovat tělesně a často o tom mluví. Takoví nevědí, co mluví. Klamou sami sebe. Někteří mají náročné rodiny, o které se musí starat a neumějí hospodařit. Neuvědomují si, že děkují Boží věci za své domovy a za vše co mají. Neuvědomují si cenu žití. Kdyby konali manuální práci, nebyli by bez úzkostí a únavy. Kdyby pracovali, aby uživili své rodiny, nemohli by sedět u svých vlastních krbů. Pracující muž, na jehož výdělku je závislá celá rodina, může s ní strávit v kruhu rodinném jen několik málo hodin. Někteří pracovníci nemilují řemeslnou práci a rádi projevují svoji nespokojenost, což je velmi nerozumné. Bůh zaznamenává každou reptající myšlenku, slovo a pocit. ^{1T 377} Nebesa jsou pohaněna takovým projevováním slabosti a nedostatkem oddanosti Boží věci.

Někteří propůjčili pokušiteli svého sluchu, projevili svoji nedůvěru a poškodili Boží věc. Satan si nyní na ně činí nárok, poněvadž se nedovedli uchránit jeho osidel. Chovali se jako děti, které jsou zcela neobeznámeny s pletichami pokušitelovými. Mají přece dostatek zkušeností a měli by rozumět jeho práci. Vnukl jim pochybnosti a místo, aby je okamžitě odmítli, rozumovali a vyjednávali s arcisvůdcem a naslouchali jeho výkladům, jako by byli očarováni starým hadem. Několik málo textů, které nejsou dokonale vysvětlitelné k jejich úplné spokojenosti, dostačilo, aby otřáslo celou strukturou pravdy a aby zatemnilo ta nejjasnější fakta Slova Božího. Tito mužové jsou chybující bloudící smrtelníci. Nemají dokonalou moudrost a známost všeho Písma. Některá místa jsou mimo dosah lidského chápání až do času, kdy Bůh ve své prozřetelnosti dá svolení k jejich otevření. Satan má některé ve svém vleku a to končí zaručeně nevěrou. Dovolili své nevěře zatemnit harmonický, slavný řetěz pravdy a jednali, jako by bylo jejich věcí rozřešit každé nesnadné místo Písma, a když jim to naše víra neumožnila, byla chybná a nesprávná.

Viděla jsem, že takoví, kteří mají zlé, nevěřící srdce, budou pochybovat o Slově Božím. Ti, kdož pokládají za ctnost šťourati a chytati za slovo, naleznou dost příležitostí, aby nemuseli věřit inspiraci a pravdě Slova Božího. Bůh nikoho k víře nenutí. Každý si může zvolit, buď se spolehnout na svědectví, které nám ráčil dát, nebo pochybovat a tupit a zahynout.

Viděla jsem, že ti, kteří jsou trápení pochybnostmi a nevěrou, neměli by pracovat pro druhé. ^{1T 378} To, čím je mysl naplněna musí ven a oni nechápou, co může způsobit narážka nebo nejmenší projevená pochybnost. Satan z ní udělá smrtící šíp. Působí jako pomalý jed, který otráví celé tělo dříve, než si oběť nebezpečí vůbec uvědomí a podkope dobrou tělesnou soustavu a přivodí nakonec i smrt. Je tomu právě tak s jedem pochybnosti a nevěry k faktům Písma. Člověk mající vliv, předá druhým to, co jemu našeptal satan, totiž že jedno místo Písma odporuje místu druhému a takto zdánlivě velmi moudře, jako by přišel na nějaké báječné tajemství, které bylo skryto věřícím a svatým všech věků světa, halí v půlnoční tmu mysl i duše druhých. Ztrácejí zálibu, kterou měli kdysi v pravdě a stávají se nevěřícími. A to vše je dílem několika málo promluvených slov, majících skrytou moc, poněvadž se zdála být spojena s tajemstvím.

To je dílo zkušeného a lstivého ďábla. Ti, kteří jsou trápení pochybnostmi a mají těžkosti, které nemohou rozřešit, neměli by přivádět druhé, slabé povahy do téhož zmatku. Někteří učinili pouze narážku na svoji nevíru, nebo o ní mluvili jen tak mimochodem a ani ve snu si nepředstavovali, jaký účinek vyvolali. V některých případech se setba nevěry projev ihned, kdežto v druhých leží zakopána po dlouhou dobu, až se nakonec člověk dá na špatnou cestu a dá místo nepříteli. Boží světlo je odňato a on klesá pod mocnými satanovými pokušeními. A tehdy vzejde mu setba nevěry, zasetá před tak dlouhou dobou. Satan ji živí a ona nese ovoce. Vše co přichází od kazatelů, kteří mají stát ve světle, má mocný vliv. A když nestojí v jasném Božím světle, použije jich satan jako nástroje a vrhá skrze ně své ohnivé šípy do duší nepřipravených odporovat tomu, co přichází od jejich kazatelů.

Viděla jsem, že jak kazatelé, tak i lid, mají před sebou boj, aby odolali satanu. Kazatel, ^{1T 379} vydávající se za Kristova kazatele je ve strašlivém postavení, slouží-li svůdcovým úmyslům, nasloucháním jeho našeptávání a dovoluje-li mu zajímat duše a vést je. Nejtěžší hřích kazatelů v Božích očích je, mluví-li o své nevíře a strhuje druhé duše na totéž temné scestí. Dovoluje tak satanovi, aby zabil dvě mouchy jednou ranou. Přivádí do zmatku toho, jehož život povzbuzoval jeho svody a potom si ho vede dále, aby zmátl myšlení mnohých.

Je na čase, aby strážní na hradbách Sionu pochopili odpovědnost a svatost poslání. Mají cítit, že na nich spočívá zlořečenství, nevykonají-li Boží dílo, jež jim Bůh svěřil. Stanou-li se nevěřícími, přivádějí do nebezpečí Boží stádce, přivádějí do nebezpečí věc pravdy a vystavují ji na posměch nepřátelům. Ach, jaké je to dílo. Jistě se mu dostane odměny. Mnozí kazatelé, právě tak jako lid, potřebují obrácení. Je zapotřebí, aby byli rozbití na kusy a přetvořeni. Jejich práce v církvi je více než ztracená a v jejich nynějším neustále se potácejícím stavu bylo by Bohu mnohem milejší; kdyby nechali svého úsilí pomáhat druhým a pracovali raději svýma rukama, dokud by se neobrátili. Potom by mohli posilovat své bratry.

Kazatelé se musí probudit. Uvádějí, že jsou generálové armád, velkého Krále a současně sympatizují s velkým vůdcem rebelů a jeho zástupy. Někteří vystavili Boží věc a svatou pravdu Jeho Slova potupě vzbouřených vojů. Sňali část svého brnění a satan tam hned vrazil svůj otrávený šíp. Posilovali ruce vůdců vzbouřenců a oslabovali sama sebe a pomáhali satanu a jeho pekelné bandě pozvedat hlavu v triumfu a jásat nad vítězstvím, kterého mu pomohli získat. Ach, jaký nedostatek moudrosti! Jaká zaslepenost! Jak bláhoví generálové, že obnažili své slabiny svému úhlavnímu protivníkovi! ^{1T 380} Jak nepodobný tomu je Lutherův život! Byl hotov obětovat svůj život, bylo-li by třeba, pravdu však nikdy. Jeho slova jsou: "Nechť jest naší jedinou péčí, aby evangelium nebylo vystaveno urážkám bezbožných, a bude-li třeba, vycedíme i svou krev, pro jeho obranu spíše, než bychom připustili, aby zvítězili. Kdo může říci, zda můj život nebo má smrt přispěje více ku spasení mých bratří?"

Bůh není závislý na nikom v šíření své věci. On vzbuzuje a uschopňuje muže, aby nesli poselství tomuto světu. Může dokonat svoji sílu ve slabosti mužů. Moc je od Boha. Pohotová řeč, výmluvnost, velké talenty - neobrátí ani jediné duše. Úsilí na kazatelně může vyburcovat svědomí, jasné argumenty mohou být přesvědčující, ale jedině Bůh dává růst. Boží mužové, věrní, svatí mužové, kteří plní ve svém denním životě to, co káží, budou působit zachraňujícím vlivem. Mocná řeč, pronášená z kazatelny, může se dotknout duše, ale jen malá neuváženost ze strany kazatele mimo kazatelnu, nedostatek vážnosti a důstojnosti v řeči a pravé zbožnosti, bude působit proti jeho vlivu a smete dobrý dojem, který udělal. Obrácení budou jeho, v mnoha případech se ani nepokusí dostat se dále než jejich kazatel. Nepřiloží celé své srdce k dílu. Nejsou obrácení k Bohu. Dílo je povrchní a jejich působení je urážkou pro ty, kdo opravdu hledají Pána.

Úspěch kazatelův závisí od jeho chování mimo kazatelnu. Když ukončí kázání a opustí kazatelnu, není jeho dílo skončeno, teprve započalo. Teď musí žít dle toho, co kázal. Nesmí postupovat bez rozmyslu, ale musí se bedlivě hlídat, aby něco, co by snad učinil neb řekl, neposkytlo převahu nepříteli a nebylo pohanou Boží věci. Kazatelé nemohou být dost na stráži, zvláště před mládeží. Nemají vést lehké rozhovory, žertovat a vtipkovat, ^{1T 381} ale mají pamatovat, že stojí na Kristově místě, že musí svým příkladem předvádět Kristův život. "Neboť my jsme dělníci Boží." "My pak vás jako dělníci Jeho prosíme, abyste nepřijímali marně milost Boží."

Bylo mně ukázáno, že užitečnost mladých kazatelů, svobodných nebo i ženatých, bývá často mařena náklonností projevovanou jim mladými ženami. Tyto ženy si neuvědomují, že jiné oči na nich spočívají a že to, jak si počínají, může velice poškodit vliv kazatele, jemuž projevují takovou pozornost. Kdyby přísně dbaly pravidel slušnosti, bylo by to mnohem lepší pro ně i pro jejich kazatele. Staví ho to do nepříznivého světla a způsobuje, že druzí na něho nesprávně pohlížejí. Ale viděla jsem, že tíže a zodpovědnost za to spočívá na samotných kazatelích. Mají ukazovat nelibost k takovým věcem a jestliže půjdou cestou, jak si Bůh přeje, nebudou dlouho obtěžování. Mají se vyhýbat každému zdání zla a chovají-li se mladé ženy příliš nenuceně, je jejich povinností ukázat jim, že to není žádoucí. Musí zamezit této smělostí, i kdyby snad proto byli pokládání za hrubé. Takové věci musí být kárány, aby uchránily Boží věc od pohany. Mladé ženy, obrácené k pravdě a k Bohu, vezmou si k srdci tuto důtku a polepší se.

Kazatelé mají doprovázet svoji veřejnou práci i soukromým úsilím, tím že osobně zachraňují duše, kdykoliv se jim naskýtá příležitost, v rozhovorech, v domácnostech a vždy mají snažně prosit duše, aby hledaly ty věci, které slouží jejich pokoji. Naše práce zde bude brzy skončena a každý obdrží odměnu dle své práce. Byla mi ukázána odměna svatých, nesmrtelné dědictví a viděla jsem, že ti, kdo pro pravdu nejvíce trpěli, nebudou se domnívat, že prožívali tvrdé časy, ale budou toho mínění, že získali nebe příliš lacino.