Od 19. prosince 1866 do 25. dubna 1867.

Když jsem se plně smířila s vědomím, že se můj manžel nezotaví ze své vleklé choroby, zůstaneme-li nečinnými, a že nadešel pro mne čas, abych vykročila a nesla lidu svědectví, rozhodla jsem se proti úsudku a radám církve v Battle Creeku, jejímiž členy jsme tehdy byli, odvážit se cesty do severního Michiganu v nejkrutější zimě se svým na nejvyšší míru zesláblým manželem. Nevyžadovalo to jen nemalého stupně morální odvahy a víry v Boha, abych se rozhodla tolik riskovat, zvláště když jsem stála zcela sama a proti mně vliv církve, v čele s vedoucími díla v Battle Creeku.

Ale já jsem věděla, že musím vykonat dílo a zdálo se mi, že je satan rozhodnut mne od toho zdržovat. Čekala jsem dlouho na vyproštění z našeho zajetí a obávala jsem se, že by vzácné duše byly ztraceny, kdybych se déle vzdalovala díla. Setrvávat déle v nečinnosti zdálo se mně horší než smrt a vydat se na cestu znamenalo nejvýše zahynutí. Tak jsme l9.prosince 1866 opustili ve sněhové vánici Battle Creek a cestovali jsme do Wrightu, Ottawa Co. Michigan. Můj manžel snášel dlouhou a namáhavou cestu devadesáti mil lépe, než jsem se odvážila doufat a cítil se právě tak dobře, když jsme dojeli do našeho starého domova u br. Roota, jako když jsme opustili Battle Creek. Tato milá rodina nás velmi laskavě přijala a pečovala o nás s takovou něžností, s jakou křesťanští rodiče pečují o své nemocné děti.

Shledali jsme tuto církev na velmi nízké úrovni. Ve velkém počtu jejich členů zapustilo símě nesvornosti ^{1T 571} a nespokojenosti hluboko kořeny a zmocnil se jich duch světa. A přes svůj nízký stav, těšili se z práce našich kazatelů tak zřídka, že byli hladoví po duchovní potravě. Zde započala naše první skutečná práce od onemocnění mého manžela. Zde počal pracovat jako v dřívějších létech, ačkoli byl velmi slabý. Mluvil třicet nebo čtyřicet minut jak v sobotu, tak prvního dne a já jsem vyplnila zbytek času a potom mluvil ještě asi půldruhé hodiny každého dne odpoledne. Naslouchali nám s velikou pozorností. Viděla jsem, že se můj manžel stával silnějším a v mluvě zřetelnějším a se svojí látkou srostlejším. A když mluvil při jedné příležitosti po celou hodinu jasně a mocně s tíhou díla na sobě jako kdysi mluvíval, cítila jsem nevyslovitelnou vděčnost. Povstala jsem ve shromáždění a snažila jsem se půl hodiny s pláčem ji vyjádřit. Shromáždění bylo hluboce dojato. Cítila jsem se ujištěna, že to jsou pro nás červánky lepších časů.

Zůstali jsme u tohoto lidu šest týdnů. Promlouvala jsem k nim pětadvacetkrát a můj manžel dvanáctkrát. Tou měrou jak naše práce v tomto sboru postupovala, počaly se přede mnou jevit individuální případy a tak jsem začala pro ně psát svědectví čítající celkem asi sto stránek. Potom započala práce pro lidi, kteří přicházeli k br. Rootovi, kde jsme bydlili, s některými v jejich domovech, ale hlavně ve shromážděních v modlitebně. V této práci mně můj manžel vydatně pomáhal. Jeho dlouhá zkušenost v tomto druhu práce, když pracovával se mnou v minulosti, dobře ho pro ni kvalifikovala. A když se jí nyní opět uchopil, ukazoval jasnost myšlenek, dobrý úsudek a věrnost v jednání s chybujícími, jako za dřívějších dnů. Skutečně, jiní dva pomocníci by mně nebyli mohli poskytnout takovou podporu jako on.

Velké a dobré dílo bylo pro tento drahý lid vykonáno. ^{1T 572} Nepravosti byly otevřeně a plně vyznávány, jednota byla ustavena a Boží požehnání spočívalo na Jeho díle. Můj manžel pracoval na tom, aby uvedl spořádanou a účelnou dobročinnost církve do formy, která měla být přijata ve všech našich církvích, a jeho úsilí pozvedlo částku, která měla být ročně odváděna do pokladnice na asi tři sta dolarů. Ti v církvi, kteří byli proti některým mým svědectvím, zvláště v otázce odívání, byli plně uspokojeni, když jim byla věc vysvětlena. Zdravotní a oděvní reforma byly přijaty a velká částka byla získána pro Zdravotní ústav.

Zde je myslím mojí povinností, abych konstatovala, že když bylo toto dílo na postupu, navštívil zámožný bratr ze státu New York na neštěstí Wright, když se předem byl zastavil v Battle Creek a tam se dozvěděl, že jsme oproti náhledu a radě církve a vedoucích díla v Battle Creeku odcestovali. Vylíčil mého muže i před těmi, s kterými jsme měli největší práci, jako šíleného a tím i jeho svědectví za nedůležité. Jeho vliv a působení vrhly dílo zpět nejméně o dva týdny, jak mně sdělil br. Root, starší sboru. Konstatuji, že se neposvěcené osoby mají chránit šířit ve svém zaslepeném a bezcitném stavu v jedné hodině takový vliv, který by znamenal pro znavené Boží služebníky celé týdny protipráce. Pracovali jsme pro osoby zámožné a satan viděl, že tento zámožný bratr je právě tím pravým mužem pro něho. Kéž ho Pán přivede tam, kde by mohl vidět a v pokoře mysli vyznat svoji špatnost. Ve dvou týdnech nejnamáhavější práce navíc a s Božím požehnáním, jsme byli sto zneškodnit jeho špatný vliv a dát těmto dobrým lidem plný důkaz, že nás k nim poslal Bůh. Jako další výsledek naší práce, bylo brzy na to pokřtěno sedm duší bratrem Waggonerem a dvě v červenci mým manželem za naší druhé návštěvy v tomto sboru. ^{1T 573}

Bratr z Nového Yorku se vrátil se svojí ženou a dcerou do Battle Creeku, nikoli však v takovém stavu mysli, aby mohl dát správnou zprávu o dobrém díle ve Wrightu, nebo aby pomohl náladě církve v Battle Creek. Když vyšla fakta později na světlo, ukázalo se, že poškodil církev a že církev poškodila jeho ve svém vzájemném potěšení a zábavě dům od domu, kde přetřásali nejnepříznivější názory na naši cestu ve svých rozhovorech. V době, kdy toto necitelné dílo pokračovalo, měla jsem následující sen:

Navštívila jsem Battle Creek ve společnosti osoby rozkazujících způsobů a vznešeného chování. Ve svém snu jsem šla kolem k domům našich bratří. Když jsme vstupovali, slyšeli jsme hlasy vážného rozhovoru. Jméno mého manžela bylo často pronášeno. Byla jsem zarmoucena a udivena, když jsem slyšela ty, kteří se vydávali za naše nejspolehlivější přátele, vyprávět události a incidenty, které se přihodily v době těžké zkormoucenosti a zasmušilosti mého manžela, kdy byly jeho duševní i tělesné síly ve vysokém stupni ochromeny. Byla jsem zarmoucena, když jsem slyšela hlas již dříve uvedeného bratra z Nového Yorku, vypravujícího velmi vážně a v přehnaném světle události, o nichž bratři v Battle Creeku ničeho nevěděli a naše přátele opět vykládající to, co oni věděli. Bylo mně mdlo a slabo u srdce a v mém snu jsem byla blízka klesnutí, když mně ruka mého průvodce podepřela a on pravil: "Musíš naslouchat. Musíš to vědět, i když je to pro tebe tvrdé."

V mnohých domech, jimž jsme se přiblížili, byl tentýž předmět tématem konverzace. Byla to jejich přítomná pravda. Pravila jsem: "Ach, to jsem nevěděla. Nevěděla jsem, že takové smýšlení mají v srdci ti, na něž jsme pohlíželi jako na své přátele v prospívání a jako na své blízké přátele v utrpení, bolestech a neštěstí. Kéž bych toho byla nikdy nepoznala. Počítali jsme je mezi své nejlepší a nejvěrnější přátele." ^{1T 574}

Osoba po mém boku opakovala tato slova: "Kdyby se byli zapojili tak ochotně a právě s takovou vážností a horlivostí do rozhovoru o svém Spasiteli, o Jeho neposkvrněném půvabu, o Jeho nesobecké dobrotě a Jeho milosrdném odpuštění, o Jeho soucitné něžnosti k trpícím, o Jeho trpělivosti a nevyslovitelné lásce, oč vzácnější a cennější by bylo ovoce."

Pravila jsem potom: "Jsem zarmoucena. Můj manžel sebe nešetřil, jen aby zachránil duše. Břemeno na něj doléhalo, až ho rozdrtilo, složilo ho to, zlomilo tělesně i duševně a je kruté a špatné sbírat slova a činy k tomu účelu, aby byl zmařen jeho vliv, potom, když Bůh ho svoji rukou podepřel, aby se mohl vzchopit a aby jeho hlas mohl opět být slyšen."

Osoba mne doprovázející pravila: "Rozhovor, ve kterém se zdůrazňuje Kristus a charakteristické známky Jeho života, občerstvuje duši a ovoce jeho bude svatost a věčný život." Potom citoval tato slova: "Kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jest-li která ctnost a jest-li která chvála, o těch věcech přemyšlujte." Fp 4,8. Tato slova na mne učinila takový dojem, že jsem na ně promlouvala příští sobotu.

Moje práce ve Wrightu byla namáhavá a únavná. Za dne jsem musela velmi mnoho pečovat o svého muže a někdy i v noci. Dělala jsem mu koupele, vyjížděla jsem s ním a dvakrát denně za každého počasí jsem s ním šla na procházku. Psala jsem, když mně diktoval své zprávy pro Review a taktéž mnoho dopisů a k tomu ještě mnoho stran osobních svědectví a nejvíce z č. ll, vedle návštěv a častých, dlouhých rozhovorů. Bratr a sestra Rootovi plně se mnou sympatizovali v mých zkouškách a pracích ^{1T 575} a bděli s nejněžnější péčí, aby dostáli všem našim potřebám. Často jsme se modlili, aby jim Pán požehnal na potřebách pro časný život, na zdraví právě tak jako na milosti a duchovní síle. A cítila jsem, že s nimi bude zvláštní požehnání. Ačkoli dříve přišla do jejich domova nemoc, dozvěděla jsem se od br.Roota, že se nyní těší lepšímu zdraví než dříve. A mezi zprávami o časném prospívání oznamuje, že jeho pšeničná pole dala 27 bušlů z akru a některá 40, zatím co průměrný výnos z polí jeho sousedů pouze 7 bušlů na akr.

29. ledna 1867 jsme opustili Wright a jeli do Greenville, Montcalm Co., vzdálenost to asi 40 mil. Byl to jeden z nejstudenějších dnů této zimy a byli jsme rádi, když jsme nalezli přístřeší před zimou a bouří u br. Maynarda. Tato drahá rodina nás přivítala ve svých srdcích i ve svém domově. Zdrželi jsme se v tomto sousedství po šest týdnů, pracovali jsme se sbory v Greenville a Orleansu a rozbili jsme svůj hlavní stan v pohostinském domově br. Maynarda.

Bůh mně dal svobodně mluvit k lidem, v každé své snaze jsem pociťovala Jeho podpírající moc. A když jsem měla plnou jistotu, že mám pro lid poselství, které jsem mohla přinést ve spojení s prací svého manžela, byla posílena moje víra, že jsme opět nabyli zdraví, abychom mohli pracovat na věci a díle Božím. Jeho práce byla lidmi uznávána a i mně byl velkou pomocí v díle. Bez něho bych vykonala jen málo, ale s jeho pomocí a v Boží síle, mohla jsem vykonat mně určené dílo. Bůh ho podpíral v každé snaze, kterou projevil. Když riskoval v důvěře v Boha, bez ohledu na svoji slabost, získal sílu a zdokonalil a zvětšil každé své úsilí. Když jsem poznala, že můj manžel znovu nabýval tělesné i duševní síly, byla jsem nevýslovně vděčná a radostná, ^{1T 576} že budu opět volná a že se budu moci opět a vážněji zapojit do Božího díla a že budu po boku svého muže společně s ním pracovat na závěrečném díle pro Boží lid. Před svým zhroucením byl pro postavení, které zaujímal v úřadě, většinu času uzavřen mezi jeho čtyřmi stěnami. A jelikož jsem nemohla bez něho cestovat, byla jsem i já nutně mnoho zdržována doma. Cítila jsem, že Bůh mu dává dobré prospívání, když nyní pracuje slovem i pérem a když se zvláště více věnuje kázání. Jiní mohou konat práci v úřadě, my jsme byli teď posílení ve svém přesvědčení, že již nikdy nebude uzavřen v místnosti, ale že bude volný, aby mohl se mnou cestovat, abychom oba mohli přinášet vznešené poselství, které nám Bůh dal pro ostatky svého lidu.

Bolestně jsem pociťovala nízkou úroveň Božího lidu a každým dnem jsem si byla více vědoma, že jsem zašla až na nejzazší konec svých sil. Za svého pobytu ve Wrightu odeslali jsme můj rukopis pro č. ll do úřadu k publikování a nyní jsem využívala téměř každého okamžiku, kdy jsem byla mimo shromáždění ku spisování materiálu pro č. 12. Moje tělesné i duševní síly byly prací pro sbor ve Wrightu krajně zatíženy. Cítila jsem, že bych potřebovala odpočinek, ale neviděla jsem možnost oddechu. Promlouvala jsem několikrát v týdnu k lidem a psala jsem mnoho stránek osobních svědectví. Břímě duší na mně spočívalo a odpovědnost, kterou jsem pociťovala, byla tak veliká, že jsem stěží mohla v noci spát jen několik málo hodin.

Když jsem takto pracovala jazykem i pérem, dostávala jsem zmalomyslňující dopisy z Battle Creeku. Při jejich pročítání zmocňovala se mne nevyjádřitelná duševní deprese, stupňující se až k agonii duše, což se po nějakou krátkou dobu zdálo moje životní síly ochromovat. Po tři noci jsem téměř vůbec nespala. Moje myšlenky byly plné zármutku a zmatku. Skrývala jsem, jak jsem jen mohla své pocity před manželem a před spolucítící rodinou, kde jsme bydleli. Nikdo neznal moji práci a moji duševní tíhu, když jsem se každého rána a večera účastnila s rodinou pobožnosti ^{1T 577} a snažila se složit své břemeno k nohám Velkého Nositele břemen. Ale mé prosby vycházely ze srdce zmučeného obavami a bolestí a mé modlitby byly nesouvislé a přerušované pro bezmeznou bolest. Krev se mi hrnula k mozku a způsobovala, že jsem se potácela a téměř klesala. Často se dostavovalo krvácení z nosu zvláště, když jsem se namáhala psát. Musela jsem přestat s psaním, ale nemohla jsem odhodit svoje břemeno úzkosti a odpovědnosti, když jsem shledala, že mám svědectví pro druhé, které nejsem schopna jim přinést.

Obdržela jsem ještě jiný dopis, informující mne, že by bylo nejlépe odložit uveřejnění č. 11, dokud nebudu moci vypsat, co mně bylo zjeveno o Zdravotním ústavu, poněvadž vedoucí tohoto podnikání mají velký nedostatek prostředků a potřebují vliv mého svědectví, aby pohnuli bratřími. Napsala jsem tedy část toho, co mně bylo o Zdravotním ústavu ukázáno, ale nemohla jsem vyčerpat všechnu látku pro návaly krve do hlavy. Kdybych si byla jen pomyslela, že bude č. 12. tak dlouhou dobu pozdrženo, byla bych v žádném případě neposlala část této záležitosti, která byla obsažena v č. 11. Domnívala jsem se, že po několika denním odpočinku budu opět moci psát. Ale k mému velikému zármutku jsem shledala, že mně stav mého mozku psaní úplně znemožňuje. Musela jsem se vzdát myšlenky na psaní jakýchkoli svědectví, ať již všeobecných nebo osobních a byla jsem proto velmi zarmoucena.

Za toho stavu věcí jsem se rozhodla, že se vrátíme do Battle Creeku a že tam zůstaneme, dokud budou cesty blátivé a nesjízdné, a tam že také dokončím č. 12. Můj manžel velmi toužil spatřit bratry v Battle Creeku a mluvit s nimi a těšit se s nimi z díla, které Bůh pro něho konal. Sebrala jsem své spisy a vydali jsme se na cestu. Cestou jsme pořádali dvě shromáždění v Orange a viděli jsme, že tam církev prospívá a je posilována. ^{1T 578} My sami jsme byli občerstveni Duchem Páně. Této noci se mně zdálo, že jsem v Battle Creeku, že se dívám postranním oknem ve dveřích a že vidím zástup lidí, kráčející k domu, vždy po dvou. Vyhlíželi vážně a rozhodně. Znala jsem je dobře a obrátila jsem se, abych otevřela dvéře obývacího pokoje a vpustila je dovnitř, ale pomyslela jsem si, že se ještě jednou podívám. Scéna byla změněna. Zástup nyní představoval katolické procesí. Jeden nesl v ruce kříž, druhý třtinu a jak se blížili, udělal ten, který nesl píšťalku kolem domu kruh a řekl třikrát: "Tento dům je dán do klatby. Majetek musí být zabaven. Mluvili proti našemu svatému řádu." Zděšení se mne zmocnilo, pobíhala jsem domem, vyběhla jsem severními dveřmi a ocitla jsem se uprostřed nějakého zástupu, z nichž jsem některé znala, ale neodvážila jsem se ani slova k nim promluvit ze strachu, abych nebyla prozrazena. Pokusila jsem se nalézt odlehlé místo, kde bych mohla plakat a modlit se, aniž bych viděla kolem sebe, kamkoli se ohlédnu chtivé, pátrající oči. Neustále jsem opakovala: "Kdybych to jen mohla pochopit. Kdyby mně jen řekli, co jsem řekla, co jsem udělala."

Když jsem viděla všechen náš majetek zabavený, velice jsem plakala. Pokoušela jsem se vyčíst soucit neb politování z pohledů kolem sebe a zpozorovala jsem tváře některých, o kterých jsem se domnívala, že by se mnou mluvili a potěšili mne, kdyby se nebáli, že by byli pozorováni ostatními. Pokusila jsem se uniknout, ale když jsem viděla, že jsem pozorována, skrývala jsem se. Počala jsem hlasitě plakat a řekla jsem: "Kdyby mně jen řekli, co jsem udělala nebo co jsem řekla." Můj manžel, který spal v témže pokoji, slyšel můj hlasitý pláč a probudil mne. Moje poduška byla smáčena slzami a byla jsem smutná a duševně hluboce deprimovaná.

Bratr a sestra Howovi nás doprovázeli do West Windsoru, kde jsme byli přijati a uvítáni bratrem a sestrou Carmanovými. ^{1T 579} V sobotu a prvého dne jsme se sešli s bratry a sestrami ze sousedních sborů a měli jsme tu přednost pronášet naše poselství pro ně. Občerstvující Duch Páně spočinul na těch, kteří měli zvláštní zájem na Božím díle. Naše shromáždění byla dobrá a téměř všichni dosvědčovali, že byli posíleni a velmi povzbuzeni.

V několika málo dnech jsme se opět ocitli v Battle Creeku, po téměř tříměsíční nepřítomnosti. V sobotu l.března pronesl můj manžel ve sboru kázání na téma "Posvěcení", které bylo fonograficky zachyceno vydavatelem Review a uveřejněno ve svazku 29. č. 18. Mluvil také jasně a otevřeně odpoledne a prvního dne dopoledne. Přinášela jsem své svědectví s obvyklou volností a bez odporu. V sobotu 23. jsme mluvili bez překážky v modlitebně v Newtonu a pracovali se sborem v Convis příští sobotu a prvního dne. Měli jsme v úmyslu navrátit se na sever a ujeli jsme třicet mil, ale byli jsme nuceni se vrátit pro špatný stav silnic. Můj manžel byl strašlivě zklamán chladným přijetím v Battle Creeku a i já jsem byla zarmoucena. Rozhodli jsme se, že nemůžeme přinášet své svědectví tomuto sboru, dokud nedá najevo, že si žádá našich služeb a že budeme pracovat v Convis a Monterey, dokud se cesty nezlepší. Dvě následující soboty jsme strávili v Convis a tam jsme měli důkaz, že byla vykonána dobrá práce, jelikož je tam nyní vidět to nejlepší ovoce.

Přišla jsem domů do Battle Creek jako znavené dítě, které potřebuje utěšující slova a povzbuzení. Je pro mne bolestné, že zde musím říci, že jsme byli velmi chladně přijati bratřími, s kterými jsem se před třemi měsíci rozloučila v dokonalé shodě, vyjímaje naše odcestování. První noci strávené v Battle Creek jsem snila, že pracuji velmi namáhavě a že cestuji, abych se zúčastnila velkého shromáždění a že jsem velice unavena. ^{1T 580} Sestry mne čekaly a dávaly do pořádku mé šaty a já jsem usnula. Když jsem se probudila, byla jsem udivena a pobouřená, když jsem shledala, že můj oděv byl odstraněn a že jsem byla přikryta starými hadry, kusy svázaných a sešitých přikrývek. I řekla jsem: "Co jste to se mnou udělali? Kdo udělal tu hanebnost, že mně vzal oděv a nahradil jej žebráckými hadry?" Strhala jsem ty hadry ze sebe a hodila je daleko od sebe. Rmoutilo mne to a v úzkosti jsem vykřikla: "Přineste mi zpět mé šaty, které nosím již třiadvacet let a které mně ani v jediném okamžiku nebyly k hanbě. Jestliže mně nedáte mé šaty, budu se dovolávat lidí, kteří mně pomohou navrátit mé vlastní šaty, které nosím již třiadvacet let."

Viděla jsem naplnění tohoto snu. V Battle Creeku jsme se shledali se zprávami, které se dostaly do oběhu, aby nás poškodily, které se však vůbec nezakládaly na pravdě. Byly napsány dopisy lidmi přechodně se zdržujícími ve Zdravotním ústavu a také jinými, žijícími v Battle Creeku církvím v Michiganu a v jiných Státech, vyjadřující o nás obavy, pochyby a narážky. Byla jsem naplněna zármutkem, když jsem naslouchala obviněním z úst spolupracovníka, kterého jsem si vážila, že prý slyšeli ze všech stran věci, které jsem mluvila proti sboru v Battle Creeku. Byla jsem tak zraněna, že jsem ani nevěděla co říci. Shledali jsme silného ducha obvinování proti sobě. Když jsme nabyli plného přesvědčení o stávajícím smýšlení, zmocnila se nás tesknice. Byli jsme tak zklamáni a zarmouceni, že jsem řekla dvěma vedoucím bratřím, že se zde necítím doma, když se shledáváme jen s nedůvěrou a výslovnou chladností místo přivítání a povzbuzení, a že jsem nyní musela poznat, že to je způsob jednání s těmi, kteří se zhroutili z přepracování a oddaností Božímu dílu. Potom jsem ještě řekla, že se zamýšlíme odstěhovat z Battle Creeku a hledat si domov někde více v ústraní.

Nade vše pomyšlení duševně zkormoucená, zdržovala jsem se doma z obavy, ^{1T 581} abych nebyla zraňována, kdyby se vydala někam do sboru. Nakonec když se nikdo nenamáhal, aby ulehčil mým pocitům, pokládala jsem za svou povinnost svolat jistý počet zkušených bratří a sester a čelit zprávám, které o nás kolovaly. Sklíčená a zarmoucená až k mdlobě svým obviněním a vyprávěla jsem o své cestě na Východ před jedním rokem a o těžkých okolnostech, které ji doprovázely.

Apelovala jsem na tyto přítomné, aby posoudili, zda by mne mé spojení s dílem a Boží věci mohlo vést k tomu, abych mluvila lehkomyslně o sboru v Battle Creeku, ku kterému jsem nepociťovala toho nejslabšího odcizení. Což nebyl můj zájem na věci a díle Božím co největší? Všechna moje zkušenost a celý můj život byl jím prodchnut. Neměla jsem vedlejšího zájmu mimo Boží dílo. Investovala jsem vše do této věci a žádná oběť mně nebyla příliš veliká pro jeho šíření. Nedovolila jsem si také ani přepjatou starostlivost o moje milované děti, aby mne ony zdržovaly od plnění mých povinností, jak to požadoval Bůh ve svém díle. Ale cítila jsem v srdci právě tak silnou mateřskou lásku jako kterákoliv jiná žena a přece jsem se odloučila od svých maličkých a dovolila jiné ženě, aby jim byla matkou místo mne. Dala jsem jasné důkazy svého zájmu a své oddanosti pro Boží věc. Ukázala jsem svými spisy, jak drahou mně je. Mohli jiní přinést pádnější důkazy? Byli horliví ve věci Boží? Já více. Byli jiní snad oddaní? Mohla bych dokázat větší oddanost, než kdokoli ze žijících, zapojených do díla. Trpěli snad pro pravdu? Já více. Necenila jsem si svého života. Nevyhýbala jsem se potupě, utrpení nebo těžkostem. Když moji přátelé a příbuzní v zoufalství pochybovali o mém životě, poněvadž ve mně hlodala nemoc, nosil mne můj manžel v náručí na loď nebo do vozu. Jedenkráte, když jsme byli až do půlnoci na cestě, octli jsme se v Bostonu bez prostředků. ^{1T 582} Dvakrát nebo třikrát jsme šli sedm mil jedině vírou. Pokračovali jsme, dokud to mé síly dovolily a potom jsme poklekli a prosili o sílu pro další cestu. Byla nám dána a byli jsme zmocněni k vážné práci pro dobro duší. Nedovolili jsme žádné překážce, aby nás odstrašila od povinnosti nebo nás odloučila od díla.

Duch projevený v této schůzce mně velmi trápil. Navrátila jsem se domů stále obtížena, poněvadž přítomní neučinili toho nejmenšího pokusu, aby mně ulehčili uznáním, že jsou nyní přesvědčeni, že mne nesprávně posuzovali a že jsou jejich podezírání a obviňování proti mně nesprávná. Nemohli mne odsoudit, ani se nesnažili mně ulehčit.

Po patnáct měsíců byl můj manžel tak slabý, že nenosil ani hodinky ani peněženku a neuřídil ani spřežení, když si vyjel. Ale letošním rokem si vzal opět své hodinky i peněženku, i když prázdnou pro velká vydání a již zase jezdil s vlastním spřežením. Za své nemoci odmítl několikráte přijmout od bratří peníze, v částce téměř tisíce dolarů s poukazem, že se přihlásí, až bude potřebovat. Nakonec jsme peníze potřebovali. Můj manžel pokládal za svoji povinnost, dříve než by byl na někom závislý, prodat dříve vše čeho jsme mohli postrádat. Měl několik málo věcí v úřadě a roztroušených mezi bratry v Battle Creek, celkem malé ceny, které sebral a prodal. Získali jsme za nábytek téměř 150 dolarů. Můj manžel se pokoušel prodat naši pohovku do naší modlitebny a nabízel, že dá 10 dolarů z její ceny, ale nepodařilo se mu to. V této době uhynula naše jediná a velmi cenná kráva. Tentokráte se poprvé můj manžel odhodlal požádat o pomoc a požádal jednoho bratra, byla-li by církev tak laskava a chtěla mu nahradit ztrátu kravky, že by s povděkem přijal. Ale nic nebylo učiněno, toliko, že prohlásili, že byl můj manžel poblázněn za penězi. Bratři ho znali příliš dobře, aby mohli vědět, ^{1T 583} že by nikdy neprosil o pomoc, kdyby k tomu nebyl dohnán krajní potřebou. Posuďte nyní jeho a moje pocity, když se k tomu konečně odhodlal a nebylo to vůbec vzato na vědomí a použili to jedině k tomu, aby nás v naší bídě a v našem neštěstí ještě ranili.

Při tomto setkání vyznal můj manžel pokorně, že byl v neprávu v některých těchto věcech, kterých se neměl nikdy dopouštět a které by byl také nikdy neudělal nebýt strachu z bratří a přání být spravedlivým a zajedno s církví. To vedlo ty, kteří mu škodili, aby jím pohrdali. Byli jsme pokořeni až do prachu země a nešťastní nade vše pomyšlení. Za tohoto stavu věcí jsme vyrazili, abychom dostáli setkání v Monterey. Cestou jsem trpěla ostrou duševní úzkostí. Snažila jsem se sama sobě vysvětlit, proč naši bratři nerozumějí našemu dílu. Pociťovala jsem se s jistotou, že při našem setkání bratři poznají, čího jsme ducha a že Boží Duch v nich odpoví Duchu Božímu v nás, Jeho pokorných služebnících, a že nastane jednota v myšlení i cítění. Místo toho však bylo nám nedůvěřováno a byli jsme podezřívavě pozorování a to bylo pro nás největším zděšením, jakého jsem kdy zažila. A když jsem tak o tom přemýšlela, problesklo mně jako blesk hlavou část vidění daného mně v Rochesteru 25. prosince 1865 a ihned jsem je vyprávěla svému muži:

Viděla jsem množství stromů, seskupených do kruhu kolem sebe. Nad těmito stromy se vinulo révoví, přikrývající je svrchu a spočívající na nich a tvoříc tak jeden strom. Brzy jsem spatřila, jak se tyto stromy prohýbají sem a tam, jakoby pohybovány mocným větrem. Jedna větev révy po druhé byla smetena ze své opory, až byla všechna réva shozena ze stromů, vyjímaje několik málo slabých výhonků, které se upínaly na nižší větve. Potom přišel nějaký člověk a osekal zbývající výhonky, takže zůstaly ležet rozloženy na zemi.

Moje zoufalství a duševní úzkost, ^{1T 584} když jsem viděla révu ležící na zemi, není možno ani vylíčit. Mnozí šli kolem a útrpně na ni pohlíželi a já jsem s úzkostí čekala, zda ji něčí přátelská ruka pozvedne. Ale nikdo nenabídl pomoc. Tázala jsem se, proč ničí ruka víno nezvedne. Tu jsem spatřila anděla přicházejícího ke zdánlivě opuštěné révě. Rozprostřel paže a podložil ji pod révu a pozvedl ji, takže stála zpříma a řekl: "Pni se k nebesům a splétej své výhonky kolem Boha. Jsi zbavena lidské opory. Můžeš vzkvétat bez ní a stát v Boží síle. Opírej se jedině o Boha, nebudeš nikdy hledat opory marně, neboť s ní nebudeš smetena." Cítila jsem nevýslovnou úlevu spojenou s radostí, když jsem viděla, že je pečováno o opovrhovanou révu. Obrátila jsem se k andělovi s otázkou, co to vše má znamenat. A on pravil: "Ty jsi tou révou. Vše to zakusíš a tehdy, když se tyto věci stanou, plně porozumíš podobenství révy. Bůh ti bude přítomen ku pomoci v době soužení." Od této doby jsem byla ve své povinnosti utužena a nikdy jsem neulevila v přinášení poselství lidu. Jestliže jsem kdy pocítila podpírající Boží rámě, pak to bylo na této schůzce. Můj manžel také kázal svobodně a jasně a svědectví všech bylo, že jsme měli výborné shromáždění.

Když jsme se vrátili z Monterey, považovala jsem za svoji povinnost, svolat jiné shromáždění, jelikož moji bratří se nikterak nesnažili uklidnit moji náladu. Rozhodla jsem se, že budu postupovat v Boží síle, že opět vyjádřím své pocity a očistím se od podezření a šeptandy o nás kolující. Přinesla jsem své poselství a vyprávěla jsem o věcech, které mně byly ukázány o minulosti některých přítomných, varovala jsem je před jejich nebezpečím a kárala jejich špatné jednání. Zjistila jsem, že jsem byla přivedena do nejnepříjemnějšího postavení. Když mně byly ukázány rodiny nebo jednotlivci ve vidění, jednalo se velmi často o věci soukromé, o kárání skrytých hříchů. Pracovala jsem s některými po celé měsíce o nepravostech, o kterých druzí ničeho nevěděli. Když pak bratří viděli tyto smutné osoby, ^{1T 585} slyšeli je vyjadřovat pochyby o jejich přijetí Bohem a pocity malomyslnosti, udělili mně výtku, jako bych musela být pokárána za to, že jsou v pokušení. Ti, kteří mne takto kárali, nebyli si vědomi, o čem mluví. Protestovala jsem proti osobám, které zasedaly jako inkvizitoři nad mým jednáním. Byla to pro mne nepříjemná práce kárat skryté hříchy. Kdybych byla veřejně oznámila, co mělo zůstat tajné, jen proto, abych předešla podezírání a hněvu, kdybych byla jasně vysvětlila svůj postup, byla bych hřešila proti Bohu a uškodila lidem. Musela jsem podržet pro sebe uzavřena ve svém srdci soukromá pokárání soukromých nepravostí. Nechť druzí soudí jak jim libo, já nikdy nezradím důvěru skládanou ve mne bloudícími a kajícími, ani neodhalím druhým, co má být předloženo jedině viníkům. Řekla jsem shromážděným, že musí dát ruce pryč a nechat mně volnost jednání v Boží bázni. Opustila jsem shromáždění zbavena těžkého břemene.