5. června 1863 mně bylo ukázáno, že satan neustále pracuje, aby zmalomyslněl a sváděl kazatele, které Bůh vyvolil, aby kázali pravdu. Nejúspěšněji pracuje ovlivňováním skrze domov, skrze neposvěcené družky. Ovládá-li jejich mysl a ducha, získává pak snadněji přístup k manželům pracujícím Slovem i Písmem na záchraně duší. Bylo mně poukázáno na opětovná Boží varování a na povinnosti, které byly určeny pro kazatelovu ženu, avšak tato varování neměla dlouhého trvání. ^{1T 450} Vydaná svědectví působila jen na krátký čas. Světla bylo pouze z části následováno. Poslušnost a oddanost Bohu byly zapomenuty, mnozí nedbali svatých závazků na nich spočívajících, aby úspěšně používali světla a darovaných výsad a chodili jako dítky světla. Kdyby mohla být odhalena clona a všichni mohli vidět, jak právě na jejich případ pohlíží nebesa, nastalo by velké probuzení a každý by se s bázní otázal: Co mám činit, abych mohl být spasen?

Žena kazatele, která není oddána Bohu, neznamená pomoc pro kazatele. Zatím co on trvá na nutnosti nesení kříže a hlásá nutnost sebezapírání, je denní příklad jeho manželky v příkrém rozporu s jeho hlásáním a maří jeho moc a sílu. Takto se stává velkou překážkou a často odvádí manžela od jeho povinností a od Boha. Ani si neuvědomuje, jakého hříchu se dopouští. Místo, aby se snažila být užitečnou, aby se snažila s opravdovou láskou k duším pomáhat těm, kteří pomoci potřebují, odtahuje se od povinností a dává přednost marnému, neplodnému životu. Není přemožena moci Kristovy lásky a nesobeckými svatými zásadami. Nemá zalíbení v plnění Boží vůle, nechce být spolupracovnicí svého manžela, andělů a Boha. Když kazatelova manželka doprovází svého muže v jeho povolání zachraňovat duše, dopouští se velkého hříchu, překáží-li mu v jeho díle svojí nešťastnou nespokojeností. Místo, aby z celého srdce se zúčastnila jeho práce, hledala každou příležitost, aby spojila své zájmy a svoji práci s jeho prací a zájmy, často přemýšlí, jak by si vše usnadnila a zpříjemnila. Není-li vše kolem nich tak příjemné, jak by si snad přála /jak tomu také často bývá/, nemá se oddávat stezku po domově, nebo smutkem a naříkáním trápit a unavovat svého manžela a ztěžovat mu tak jeho povinnosti a třeba i strhnout ho svoji nespokojeností z místa, kde by mohl vykonat mnoho dobrého. Nemá odvracet zájmy manželovy od práce pro zachraňování duší, nemá sama sebe litovat a uspokojovat své vrtochy a nálady. ^{1T 451} Kdyby raději na sebe zapomínala a pracovala pro pomoc druhých, kdyby promlouvala a modlila se s ubohými dušemi, a kdyby si počínala tak jako by jejich spása byla důležitější než všechny ostatní zájmy, neměla by kdy na stýskání. Pociťovala by den ode dne sladké uspokojení jako odměnu za svou nesobeckou námahu. Nemohu to snad nazývat obětí, neboť některé manželky našich kazatelů, nevědí co to je obětovat nebo trpět pro pravdu.

V dřívějších létech prodělávaly ženy kazatelů nedostatek a pronásledování. Když jejich manželé strádali ve vězení, někdy i životy položili, trpěly tyto ušlechtilé a obětavé ženy s nimi a jejich odměna bude stejná jako odměna jejich manželů. Paní Boardmanová a paní Judsonsová trpěly pro pravdu, trpěly se svými druhy. Obětovaly domov i přátele v pravém slova smyslu, jen aby pomohly svým druhům v díle osvícení těm, kteří dleli ve tmě, aby jim odhalily skrytá tajemství Božího Slova. Jejich životy byly v neustálém nebezpečí. Záchrana duší byla jejich velkou záležitostí a pro ni trpěly s radostí.

Byl mi ukázán Kristův život. Porovnáme-li Jeho sebezapírání a Jeho oběť se zkouškami a soužením manželek některých našich kazatelů, vše co by mohly nazývat obětí, se jeví zcela bezvýznamným. Mluví-li kazatelova manželka nespokojeně a malomyslně, klesá její manžel na mysli a ochromuje ho tak v jeho práci, zvláště tehdy, je-li jeho úspěch závislý na okolních vlivech. Je to nutné, aby byl Boží služebník takto ochromován a vytrhován z pole své působnosti jen proto, aby uspokojoval pocity své manželky, které vznikají z neochoty plnit povinnosti? Žena by měla přizpůsobit svá přání a potěšení povinnosti a vzdát se svého sobectví pro Krista a pravdu. Satan měl vždy plné ruce práce s dohlížením a mařením práce kazatelů ovlivňovaných sobeckými a pohodlnými manželkami. ^{1T 452}

Doprovází-li kazatelova manželka svého muže na jeho cestách, nemá tak činit pro své vlastní potěšení z konání návštěv, že bude obsluhována, ale proto, aby s ním pracovala. Měla by mít s ním společný zájem na konání dobra. Měla by ráda a ochotně doprovázet svého manžela, nezabraňuje-li ji v tom péče o domácnost, a měla by mu pomáhat v jeho snaze zachránit duše. Skromně a pokorně avšak ušlechtilou sebedůvěrou by měla ovládat mysl všech kol sebe, měla by přispět svým dílem a nést kříž a břímě ve shromáždění a u rodinného oltáře a v pohovorech u rodinného krbu. Lidé to očekávají a mají právo to očekávat. Nejsou-li tato očekávání splněna, je manželova práce více než z poloviny zmařena. Kazatelova manželka může mnoho udělat., jen když chce. Má-li ducha sebeobětování a lásku k duším, může s ním vykonat téměř stejné dobro.

Pracovnice - sestra může pochopit a podchytit některé případy, zvláště mezi sestrami, kde často kazatel nemůže zasahovat. Na kazatelově manželce spočívá odpovědnost, které se nemůže snadno zbavit. Bůh bude i s úroky požadovat schopnosti jí propůjčené. Měla by pracovat upřímně, věrně a ve spojení s manželem na záchraně duší. Neměla by nikdy umíněně trvat na svých tužbách a přáních nebo projevovat nepochopení a nezájem na práci svého manžela a poddávat se nespokojenosti. Všechny tyto zcela přirozené pocity musí přemáhat. Měla by mít životní cíl, za kterým by měla pevně a rozhodně jít. Co však potom, když je tento úmysl proti její touze po radovánkách a přirozeným choutkám? To vše má s radostí a s ochotou obětovat, aby mohla konat dobro a zachraňovat duše.

Manželky kazatelů by měly žít oddaným, zbožným životem. Ale některé by se rády těšily s náboženství, kde by nebylo křížů a které by nevyžadovalo sebezapření a nápravy. Místo, aby byly vytrvalými a stálými, opíraly se o Boha, aby měly dosti síly a aby nesly svoji osobní zodpovědnost, ^{1T 453} tráví většinu času v závislosti na druhých a přejímají od nich svůj vlastní duchovní život. Kdyby se jen důvěřivě, s dětskou vírou spoléhaly na Boha a kdyby soustředily svoji lásku na Krista a odvozovaly svůj život od Krista, vinného to kmene, jak mnoho dobrého by mohly vykonat, jakou pomocí by mohly být druhým, jakou podporou svým manželům a jaké odměny by se nakonec dočkaly. "Dobře jste pracovaly, služebnice dobré a věrné." Sladce by zněla jedenkráte v jejich sluch slova: "Vejděte v radost Pána svého" byly by jim stonásobnou odplatou za všechny zkoušky a těžkostí vytrpěné pro záchranu drahocenných duší.

Ti, kdo nezdokonalili dary, věnované jim Bohem, minou se věčného života. Ti, kdo přinesli světu jen málo užitku, budou odměněni dle toho, jaké byly jejich skutky. Plyne-li život klidně, jsou unášení jeho klidnými vlnami, ale když se musí se vší vážností a vší silou opřít do vesel a veslovat proti větru a příboji, jeví jejich křesťanský charakter malou energii. Nebudou se namáhat, ale složí vesla a dají se klidně nést proudem. A takto obvykle zůstávají, dokud nepřevezme někdo břemeno a energicky je z proudu nevytáhne. Poddávají se pohodlností a lhostejností, pozbývají síly a pociťují stále menší chuť ku práci na Boží věci. Jedině věrný přemožitel získá slávu věčnosti.

Kazatelova manželka by měla působit na mysl všech, se kterými se stýká, a bude tak buď ku pomoci, nebo velkou překážkou. Ona buď shromažďuje s Kristem, nebo rozptyluje. Družkám našich kazatelů se nedostává obětavého misionářského ducha. V první řadě je jejich "já" a Kristus v druhé, nebo dokonce i v třetí. Nikdy nemá kazatel brát manželku s sebou, dokud nepozná, může-li mu být duchovní pomocí, je-li vytrvalá a umí-li i trpět pro konání dobra a být užitečnou duším pro Kristovo jméno. ^{1T 454} Ty manželky, které doprovázejí manžely, měly by pracovat jednomyslně s nimi. Nesmějí očekávat, že budou prosty zkoušek a zklamání. Neměly by mnoho myslet na příjemné pocity. Neboť co má cit společného s povinností?

Bylo mi poukázáno na Abrahamův případ. Bůh mu pravil: "Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moriah a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě." Abrahám Hospodina uposlechl. Netázal se svých citů, ale s ušlechtilou vírou a spoléháním se na Boha, připravoval se na cestu. Se srdcem naplněným úzkostí pohlížel na hrdou a milující matku, která hleděla s hlubokou láskou na svého syna zaslíbení. Ale přes to odvedl svého milovaného syna. Abrahám trpěl, ale nedopustil, aby se jeho vůle vzepřela Boží vůli. Povinnost, přísná povinnost jej ovládala. Neodvážil se tázat svých citů, nebo povolit jim byť i jen na okamžik. Jeho milovaný syn kráčel po boku přísného trpícího a milujícího otce a mluvil pln očekávání a neustále opakoval něžně otcovo jméno. Konečně se tázal: "Kde jest hovádko?" Ach, jaká to zkouška pro věřícího otce. Andělé pohlíželi s údivem na tuto scénu. Věrný Boží služebník právě svázal svého milovaného syna a položil ho na dřevo. Pozvedl již nůž, když Boží anděl zvolal: "Abraháme, Abraháme, nevkládej ruky na chlapce."

Viděla jsem, že není snadným být křesťanem. Je to malou a snadnou záležitostí vyznávat Kristovo jméno, ale je velkou a posvátnou věcí žít křesťanským životem. Máme již jen velmi málo času, abychom si zajistili korunu nesmrtelnosti, abychom získali záznamy dobrých skutků a splněných povinností, zaznamenaných v nebesích. Každý strom se posuzuje podle svého ovoce. Každý bude souzen podle svých činů, nikoli podle vyznání, nebo své víry. Nebude položena otázka: Jak mnoho vyznával? Nýbrž: Jaké ovoce přinesl? Je-li strom zkažený, je ovoce špatné. Je-li strom dobrý, nemůže nést ovoce špatné.