Spojení božské přirozenosti s přirozeností lidskou, je jedna z nejvzácnějších a nejtajuplnějších pravd vykupitelského plánu. Pavel o tom mluví následujícími slovy: "Vpravdě veliké jest tajemství pobožnosti, že Bůh zjeven jest v těle." 1Tm 3,16

Tato pravda stala se pro mnohé příčinou k pochybnosti a k nevěře. Když Kristus, Syn Boží a zároveň Syn člověka přišel na svět, nebyl pochopen lidem své doby. Kristus ponížil se tak daleko, že přijal lidskou přirozenost, aby se dostal k padlým lidem a pozvedl je. Avšak smysly lidí byly hříchem zatemněny, jejich schopnosti ochromeny a jejich chápavost otupena, takže pod pláštěm lidskosti nedovedli poznat jeho božskou bytost. Toto vadné chápání bránilo dílu, jež chtěl pro ně vykonat, a aby svému učení dodal důrazu, byl často nucen vysvětlovat své postavení a hájit je. Tím, že poukazoval na svou tajuplnou a božskou podstatu, snažil se jejich myšlenky uvést do stavu, který by posloužil přetvořující moci pravdy. A proto, aby zobrazil božskou pravdu, používal přirovnání z přírody, které byly lidem dobře známy. Tak byla připravena půda srdce, aby přijala dobré símě. Ježíš dal svým posluchačům pocítit, že Jeho potřeby jsou tytéž jako jejich a že On spolucítí s jejich radostmi i strastmi. Zároveň v Něm viděli projev vznešenosti a síly, který daleko převyšoval vznešenost a sílu jejich nejváženějších rabínů. Kristova učení se vyznačovala prostotou, důstojností a sílou, které jim dosud byly neznámy. Bezděčně zvolali: "Nikdy tak člověk nemluvil, jako tento člověk". J 7,46 Lid Ho rád poslouchal. Ale kněží a mocní, kteří jako strážci pravdy se svému úřadu zpronevěřili, nenáviděli Krista pro milost kterou projevoval a která od nich odvracela zástupy ke světlu života. Jejich vliv překážel židovskému národu, takže nepoznal božský charakter Vykupitele a Krista zavrhli.

Spojení božského s lidským, jež se zjevuje v Kristu, nacházíme také v Bibli. V ní zjevené pravdy jsou všechny "od Boha vdechnuté". 2Tm 3,16 A přece jsou vyjádřeny lidskými slovy a přizpůsobeny lidským potřebám. Může se tedy o Boží knize říci totéž jako o Kristu: "A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi." J 1,14 Tato skutečnost je daleko od toho, aby byla důkazem proti Bibli. Naopak měla by posilovat naši víru v Bibli jako Slovo Boží. Kdo se o vnuknutí Písma vyjadřuje tak, že některé části přijímá jako božské a jiné odmítá jako lidské, ten přehlíží, že božský Kristus přijal naši lidskou přirozenost, aby byl rovný člověku. V Božím díle pro vykoupení lidí se spojuje božské s lidským. ^{5T 748}

Jsou mnohé odstavce Písma, jež pochybovačnými kritiky jsou označovány jako nevnuknuté Bohem, které ale ve skutečnosti jsou spolehlivě přizpůsobeny potřebě člověka, jsou Božím poselstvím útěchy Jeho důvěřujícím dítkám. Dobré znázornění toho nachází se v události o apoštolovi Petrovi. Ležel v žaláři a očekával příští den na popravu. "Té noci spal Petr mezi dvěma žoldnéři, svázán byv dvěma řetězy a strážní přede dveřmi ostříhali žaláře. A aj, anděl Páně postavil se a světlo se zaskvělo v žaláři a udeřiv Petra v bok, zbudil ho, i řka: Vstaň rychle. I spadli jemu ti řetězové z rukou." Sk 12,6-7. Náhle probuzený Petr byl udiven jasným světlem, jež pronikalo jeho žalářní kobkou a nebeskou krásou Božího posla. Nechápal, co to má znamenat, ale věděl, že je nyní svobodný. Ve svém leknutí a radosti by byl chvátal pryč z vězení bez ochrany proti chladnému nočnímu vzduchu. Boží anděl to vše viděl a pln starosti o apoštolovo zdraví praví: "Opaš se a podvaž obuv svou". Verš 8. Petr mechanicky uposlechl, byl však zjevením nebeské nádhery tak omámen, že nemyslel na to, aby si vzal svůj plášť. Proto mu anděl poručil: "Oděj se pláštěm svým a pojď za mnou. Tedy vyšed, bral se za ním a nevěděl, by to pravé bylo, co dálo se skrze anděla, ale domníval se, že by vidění viděl. A prošedše skrze první i druhou stráž přišli k bráně železné, kteráž vede do města a ta se jim sama od sebe otevřela. A vyšedše, přešli ulici jednu a hned odešel anděl od něho". Verš 8-10. Teď se apoštol nacházel sám na ulicích Jeruzaléma. "Tedy Petr přišed sám k sobě, řekl: Nyní právě vím" - to nebyl sen nebo vidění, nýbrž skutečnost - "že poslal Pán anděla svého a vytrhl mne z ruky Herodesovy a ze všeho očekávání lidu židovského." ^{5T 749}

Pochybovači mohou se usmívat při myšlence, že vznešený Boží anděl by měl dbát na tak všední věci jako tyto prosté lidské potřeby, a proto pochybují o božském vnuknutí tohoto vypravování. Ale Boží moudrostí je toto zaznamenáno v Písmě svatém, ne pro dobro andělů, nýbrž ku blahu lidí, aby v jistotě, že Pán všechno ví, mohli najít útěchu, kdyby se měli dostat do obtížného postavení. Ježíš prohlásil svým učedníkům, že ani jeden vrabec nepadne k zemi, aby to nezpozoroval náš nebeský Otec. A když si Bůh všímá potřeb všech malých ptáků ve vzduchu, jak mnohem více bude pečovat o ty, kteří se mohou stát poddanými Jeho království a vírou v Něho se stát dědici věčného života. Ó, kdyby lidský duch mohl pochopit - v takové míře, jak může vykupitelský plán pochopit omezený rozum - že Ježíš přijal lidskou přirozenost a co tímto podivuhodným sebeponížením chtěl pro nás vykonat, pak by srdce lidí přetékala vděčností za Boží velikou lásku a v pokoře by se klaněla Boží moudrosti, jež vymyslela tajemství milosti!