"Kdo přikrývá přestoupení svá, nepovede se jemu šťastně; ale kdož je vyznává a odpouští, milosrdenství dojde." Př 28.13

Podmínky přijetí Boží milosti jsou prosté, pravé a rozumné. Pán nevyžaduje od nás, abychom konali nějakou strašnou věc pro odpuštění hříchů. Nemusíme dělat dlouhé a únavné poutě ani namáhavé pokání, abychom své srdce otevřeli nebeskému Bohu, neboť ten, kdo vyznává a opouští hřích dojde milosrdenství. Toto je převzácné zaslíbení, dané padlému člověku, aby jej povzbudil věřit v Boha lásky a hledat věčný život v Jeho království.

V Písmě čteme, že Boží prorok Daniel byl muž "velmi milý" před Bohem. Zastával vysoké postavení ^{5T 636} u babylonského dvora a ctil Boha jak v době blahobytu, tak i v době soužení. Pokořoval se však a vyznával svůj hřích i přestoupení svého lidu. S hlubokým zármutkem v srdci vyznával: "Zhřešili jsme a převráceně jsme činili, bezbožnost jsme páchali a protivili jsme se a odvrátili od přikázání tvých a soudů tvých. Aniž jsme poslouchali služebníků tvých proroků, kteříž mluvívali ve jménu tvém králům našim, knížatům našim a otcům našim a všemu lidu země. Tobě, ó Pane, přísluší spravedlnost, nám pak zahanbení tváři, jakž se to děje nyní mužům Judským a obyvatelům Jeruzalémským a všechněm Izraelským, blízkým i dalekým, ve všech zemích, kamž jsi je zahnal pro přestoupení jejich, jímž přestupovali proti tobě." Dan. 9,5-7.

Daniel vyznal v pokoře a ponížení plný rozsah přestoupení lidu Izraelského a obhajoval Boží jednání s tímto národem, který přestupoval Jeho přikázání a nepřijímal Jeho výstrahy.

Dnes je právě velice potřebné upřímné, srdečné pokání a vyznání. Ti, kteří neponižují duše své před Bohem a neuznávají svou vinu, nesplnili dosud první podmínku přijetí. Jestliže nezakusíme pokání, ve kterém bychom projevili svou lítost, jestliže nevyznáme svůj hřích s pravým ponížením a zkroušeností, ve kterém bychom měli v ohavnosti svou vlastní nepravost, ve skutečnosti upřímně netoužíme po odpuštění hříchů. A netoužíme-li po něm, nemůžeme nikdy dojít pravého pokoje. Proč nám mnohé hříchy nebyly odpuštěny? Protože nejsme ochotni pokořit svá pyšná srdce a vyhovět podmínkám Božího slova. Tato věc je jasná. Veřejné anebo soukromé vyznání hříchů má být upřímné ^{5T 637} a otevřené. Nesmí být od hříšníka vynucováno. Nemá být povrchní a lehkomyslné. Nežádejme je od těch, kteří si neuvědomují hroznou podstatu hříchu. Vyznání, spojené se slzami a zármutkem, s vylitím nejniternější duše, nalézá cestu k Božímu nekonečnému milosrdenství. Žalmista praví: "Blízký jest Hospodin všechněm, kteříž ho vzývají, všechněm, kteříž ho vzývají v pravdě." Ž 145,18

Mnohá vyznání se podobají faraónovu, když trpěl Božími soudy. Uznal svůj hřích, aby unikl dalšímu trestu. Jakmile však rány byly zastaveny, stavěl se proti nebi. I Balámovo vyznání bylo podobné. Zděsil se, kdy viděl anděla stát s taseným mečem v cestě a uznal svoji vinu, aby nepřišel o život. Nebylo to opravdové litování hříchu, nebyla to kajícnost a změna úmyslu. Jeho vyznání víry nemělo žádnou hodnotu, poněvadž mu scházela dobrá vlastnost, klást odpor zlému. Když Jidáš Iškariotský zradil svého Pána, vrátil se ke kněžím a zvolal: "Zhřešil jsem, zradiv krev nevinnou." Ale jeho vyznání nebylo takové, aby mu Bůh mohl projevit milosrdenství. Vyplývalo z duše obtížené hříchem, jež cítila hroznou tíhu odsouzení a strašného soudu. Uznal svůj velký hřích ze strachu před následky. Nelitoval z hloubi duše a v hlubokém zármutku toho, že vydal Syna Božího, aby byl posmíván, zbičován a ukřižován, že zradil svatého Izraelského bezbožným a bezohledným lidem. Jeho vyznání vyplývalo ze sobeckého a zatemnělého srdce.

Když Adam a Eva vzali ze zakázaného ovoce, cítili hanbu a hrůzu. První jejich myšlenkou bylo, jak omluví svůj hřích před Bohem a jak uniknou trestu smrti. Jakmile se Bůh dotazoval na jejich hřích, ^{5T 638} kladl Adam vinu částečně na Boha a částečně na svoji družku: "Žena, kterou jsi mi dal, dala mi ze stromu a jedl jsem." Žena kladla vinu na hada: "Had mě svedl a jedla jsem." "Proč jsi udělal hada? Proč jsi mu dovolil, aby přišel do ráje? Těmito otázkami omlouvali svůj hřích a obviňovali Boha, že je odpovědný za jejich pád. Duch samospravedlnosti vznikl v otci lži a projevoval se u všech Adamových synů a dcer. Takové vyznání není způsobeno Duchem Božím a Bůh je nepřijme. Pravé pokání vede člověka k tomu, že nese svou vinu sám a uznává ji beze lsti a bez pokrytectví. Bude se jako ubohý publikán bít v prsa, neodvažuje se ani očí pozdvihnout k nebi a zvolá: "Bože, buď milostiv mně hříšnému." A ti, kteří uznají svoji vinu, budou ospravedlněni, neboť Ježíš se za kající duši přimlouvá svou krví.

Když se člověk skloní před svým Mistrem a vyznává své hříchy, když prosí za odpuštění v zásluhách ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele, není to pro něho ponížení. Vyznáš-li svůj hřích tomu, kterého si zranil svým přestoupením a vzpourou, je to čestné. Povznáší tě to před Bohem i před anděly, neboť "kdo se ponižuje, bude povýšen." Ten však, kdo kleká před padlým člověkem a otvírá mu ve vyznání tajemství myšlení a představivosti svého srdce, zneuctívá sebe tím, že ponižuje své lidství a potupuje každý ušlechtilý záměr své duše. Tím, že se zpovídá knězi, který je zkažený vínem a prostopášnostmi, je úroveň jeho charakteru snížená a v důsledku toho je sám poskvrněn. Bůh je snížen v jeho mysli do podoby hříšného lidstva, neboť kněz stojí jako Boží zástupce. Je to právě toto ponižující vyznání člověka padlému člověku, ^{5T 639} které je zodpovědné za mnohé z rozšířeného zla, poskvrňujícího svět a uzpůsobujícího je pro konečné zničení.

Apoštol praví: "Vyznávejte se pak jedni druhým z hříchů a modlete se jedni za druhé, abyste uzdraveni byli." Jk 5,16 Tento výrok Písma se vykládá tak, aby se potvrdil názor, že je nutno jít pro řešení ke knězi. Ale tento verš nemá takový význam. Vyznávejte své hříchy Bohu, který je jedině může odpustit a své chyby jeden druhému. Jestliže jsi urazil svého přítele nebo bližního, musíš uznat svoji chybu a jeho povinností je, aby ti ochotně odpustil. Potom si vypros Boží odpuštění. Neboť bratr, kterému jsi ublížil, je Božím vlastnictvím a tím, že jsi ho ranil, zhřešil jsi proti jeho Stvořiteli i Vykupiteli. Takový případ nepřichází rozhodně před kněze, nýbrž před jediného opravdového Prostředníka, našeho Velekněze, který "byl ve všem pokoušen jako my, kromě hříchu," a který "cítí s našimi slabostmi". On nás může očistit od každé poskvrny a nepravosti.

Když David zhřešil proti Uriášovi a Jeho ženě, prosil Boha za odpuštění. Praví: "Proti Tobě, Tobě samému zhřešil jsem a dopustil jsem se zlého v očích Tvých." - Veškeré zlo, které jiným způsobíme, volá k Bohu o pomstu. Proto neprosí David za odpuštění kněze, nýbrž Stvořitele všech lidí. Modlí se: "Slituj se nade mnou, ó Bože, podle milosrdenství svého, podle množství slitování svého, vymaž nepravost mou."

Pravé vyznání musí být vždy přesné, musí přiznávat jednotlivé hříchy. Některé hříchy je nutno vyznávat jedině Bohu. Jiné mají být vyznány lidem, kteří jimi byli poškozeni, anebo to mohou být hříchy všeobecné, které mají být zveřejněny ve shromáždění lidí. Všechna vyznání však musí být přesná a musí se týkat hříchů, kterými jste se provinili. ^{5T 640}

Když byl Izrael stísněn Ammonitskými, vyvolený lid prosil Boha, což může být příkladem rozhodného pravého vyznání: "Tedy volali synové Izraelští k Hospodinu, řkouce: Zhřešili jsme tobě, tak že jsme opustili tě, Boha svého a sloužili jsme Bálům. Ale Hospodin řekl synům Izraelským: Zdaliž jsem od Egyptských a od Amorejských a od Ammonitských a Filistinských tolikéž od Sidonských a Amalechitských i od Maonitských vás ssužujících, když jste volali ke mně, nevysvobodil vás z ruky jejich? A vy opustili jste mne a sloužili jste bohům cizím, protož nevysvobodím vás více. Jděte a volejte k bohům, kteréž jste sobě zvolili, oni nechť vás vysvobodí v čas soužení vašeho. I řekli synové Izraelští Hospodinu: Zhřešili jsme; učiň s námi, což se dobře líbí, avšak vysvoboď nás, prosíme, v tento čas." Sd 10,10-15 Pak začali jednat podle svého vyznání a modliteb. "Vyvrhli bohy cizí z prostředku svého, sloužili Hospodinu" v.16 A veliké srdce Hospodinovo plné lásky se zželelo - "a zželelo se duši Jeho nad trápením Izraele."

Vyznání Bůh nepřijme bez upřímného pokání a nápravy. V životě musí nastat rozhodná změna, všechno co uráží Boha, musí být odstraněno. To bude výsledkem pravého zármutku nad hříchem. Pavel, mluvě o pokání, říká: "Hle, to samo, že jste podle Boha zarmouceni byli, jakou v vás způsobilo snažnost, nýbrž omluvu, nýbrž zažhnutí hněvu, nýbrž bázeň, nýbrž žádost vroucí, nýbrž horlivost, anobrž pomstu? Všelijak prokázali jste to, že jste nevinni v té věci." 2.Kor.7,11

V době Samuele Izraelité odešli od Boha. Snášeli následky hříchu, neboť ztratili svou víru v Boha, ztratili schopnost rozeznávat Jeho moc a moudrost vládnost nad národy, ztratili svou důvěru v Jeho schopnost ochránit je a obhájit své dílo. Odvrátili se od velikého Vládce vesmíru, toužili po vládě, ^{5T 641} jakou měly národy kolem nich. Dříve než našli pokoj, vyznali: "Nebo jsme přidali ke všem hříchům našim i toto zlé, že jsme sobě žádali krále." 1Sam. 12,19 Pravý hřích, o němž byli přesvědčeni, musel být vyznán. Nevděčnost tísnila jejich duši a odlučovala je od Boha.

Když hřích otupí mravní vnímavost, člověk nerozeznává nedostatky své povahy, ani si neuvědomuje hrůzu zla, kterou spáchal a dokud nepovolí přesvědčující moci Ducha svatého, zůstává v částečné slepotě vůči svému hříchu. Jeho vyznání není upřímné a vážné. Ke každému přiznání své viny dodává omluvu svého jednání naznačující, že nebýt určitých okolností, nebyl by udělal to neb ono, proč nyní trpí. Avšak příklady v Božím Slově o pravém pokání a pokoře zjevují ducha vyznání, kde se neomlouvá hřích a není snahy po sebe ospravedlnění.

Pavel se nechtěl hájit sám, svůj hřích líčí nejtemnější barvou, nepokoušeje se umenšit svou vinu. Říká: "Jakož jsem i činil v Jeruzalémě a mnohé ze svatých já jsem do žalářů dával, vzav moc od předních kněží. A když měli mordování býti, já jsem pomáhal ortele vynášeti. A po všech školách často je trápě, přinucoval jsem rouhati se; a náramně rozlítiv se na ně, sháněl jsem se po nich i v jiných městech." Sk 26,10.11 Neváhá prohlásit: "Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž já první jsem." 1Tm 1,15

Pokořené a zkroušené srdce, ovládnuté pravou lítostí, ocení lásku Boží i cenu Golgaty, a tak jako syn přichází s vyznáním hříchů k milujícímu otci, tak pravý kajícník přináší své hříchy k Pánu. Písmo praví: „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ 1J 1,9