Kristus přišel, aby každý mohl být vykoupen. Na kříži na Golgatě zaplatil nesmírnou cenu za vykoupení ztraceného světa. Jeho sebezapření a sebeobětování, Jeho nesobecké působení, Jeho pokoření se, ale především oběť Jeho života, dokazují hloubku Jeho lásky k padlým lidem. Přišel na zemi, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo. Jeho služba platí hříšníkům - všem hříšníkům každého jazyka a každé země. Za všechny zaplatil cenu, aby je vykoupil a přivedl je do společenství a souladu se sebou. Nešel kolem těch, kteří nejdále zabloudili, kteří nejvíce zhřešili. Jeho úsilí platilo zvláště těm, kteří nejnaléhavěji potřebovali vykoupení, jež přinášel. Čím více potřebovali přetvoření, tím více vynaložil pozornosti, soucitu a vážné práce. Jeho láskyplné srdce bylo až do hloubi pohnuto pro lidi, jejichž stav byl nejvíce beznadějný, a kteří potřebovali nejvíce jeho zachraňující milost.

Podobenství o ztracené ovci představuje podivuhodnou Kristovu lásku k lidem, kteří zbloudili od pravé cesty. Nechce zůstat jen u těch, kteří přijímají Jeho vykoupení a na ně vynaložit všechno své úsilí, aby sklízel vděčnost ^{5T 604} a lásku. Pravý pastýř opustí stádo, které k němu lne a jde ven na poušť. Bere na sebe svízele, nebezpečí a smrt, aby hledal a zachránil ovci, jež se vzdálila od stáda a musí zahynout, nebude-li přivedena zpět. Když je ztracená ovce po pečlivém hledání nalezena, a pastýř, třebaže trpí z důvodu únavy, bolesti a hladu, nenechává ji slabou, aby za ním šla, nežene ji před sebou, ale - ó, nekonečná lásko!, bere ji jemně na ruce, klade na ramena a nese ji ke stádu. Potom svolává všechny sousedy, aby se zároveň s ním těšili, že to, co bylo ztraceno, je nalezeno.

Podobenství o marnotratném synu a ztraceném penězi obsahují totéž naučení. Každá duše, která je obzvlášť ohrožena, když upadá v pokušení, působí bolest Kristovu srdci a probudí v něm něžný soucit a nejvážnější úsilí. Jeho radost nad jedním kajícím hříšníkem je větší, než nad devadesáti devíti, kteří nepotřebují pokání.

Tyto nauky jsou určeny k našemu dobru. Kristus pověřil své učedníky, aby byli spolupracovníky v Jeho díle a milovali se navzájem tak, jak On je miloval. Muka, která snášel na kříži, svědčí o hodnotě, jakou pro Něho má každá jednotlivá duše. Všichni, kteří přijímají Jeho veliké spasení se zavazují, že budou Jeho spolupracovníky. Nikdo se nemá považovat za zvláštního oblíbence nebes a obracet zájem a pozornost jen na sebe. Všichni, kteří se zapsali do Kristovy služby, mají pracovat tak, jak pracoval On. Mají milovat ty, kteří jsou v nevědomosti a hříchu, a to dokonce tak, jako je miloval Ježíš.

Ačkoliv tvoříme Boží lid, můžeme mezi sebou pozorovat nedostatek hlubokého, opravdového, srdečného soucitu a lásky k těm, kteří podléhají pokušením a bludu. Mnozí projevili velikou chladnost a hříšné zanedbání, což Pán Ježíš nazývá přecházením po druhé straně (Lk 10,31.32), když se zdržují pokud možno nejdále od těch, kteří nejvíce potřebují pomoci. Nově obrácená duše musí často vybojovávat těžké boje se zakořeněnými vášněmi a pokušeními, ^{5T 605} a když podlehne nějaké silné vášni nebo náklonnosti, tedy se dopustila neopatrnosti nebo opravdového zla. Tehdy je bezpodmínečně třeba odvaha, takt a moudrost ze strany bratří, aby jí bylo možno vrátit duchovní zdraví. V takových případech učí Boží slovo: "Bratři, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, vy duchovní napravte takového v duchu tichosti, prohlédaje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušen." Ga 6,1 "Povinni jsme pak my silní mdloby nemnohých snášet, a ne sami sobě se líbit." Ř 15,1 Ale jak málo soucitné Kristovy lásky projevují Jeho domnělí následovníci. Když někdo bloudí, jiní si často dovolují představovat Jeho pád v nejhorším světle. Lidé, kteří se snad jiným způsobem dopouštějí těch samých hříchů, zacházejí přísně se svým bratrem. Chyby vykonané v nevědomosti, bezmyšlenkovitě nebo ze slabosti jsou považovány za hříchy úmyslné nebo předem zosnované. Jsou takoví, kteří vědouce, že duše upadají, lámou rukama a mluví: "Já jsem to říkal, já jsem to věděl, že na ně není možno se spolehnout." Takto se staví na satanovo místo a v duchu se radují, že jejich zlé domněnky se uskutečnily.

Musíme být připraveni na to, že se setkáme s mnohou nedokonalostí u těch, kteří jsou ještě mladí, nezkušení a budeme je muset snášet. Kristus nám nařídil, abychom jim pomáhali v pokorném duchu a činí nás odpovědnými, jestliže je naše jednání přivede ke znechucení, zoufalství a záhubě. Když nepěstujeme každodenně vzácnou rostlinku lásky, jsme v nebezpečí, že se staneme úzkoprsými, nelítostnými, karatelskými, že upadneme do slepé horlivosti a budeme sami sebe považovat za spravedlivé, přesto že jsme dalecí toho líbit se Bohu. Někteří jsou málo upřímní, nezdvořilí a hrubí. Jsou jako pichlavé slupky kaštanů, jež píchají, když se jich dotkneme. Způsobují ohromnou škodu, když představují láskyplného Spasitele v nepravém světle.

Musíme dosáhnout vyššího křesťanského postavení,jinak si nezasloužíme nést Kristovo jméno. Musíme pěstovat ducha, v jakém pracoval Kristus, aby zachránil bloudící. ^{5T 606} Oni jsou mu tak milí jako my. Mají tytéž možnosti stát se svědky vítězství Jeho milosti a dědici Jeho království. Ale oni jsou vystaveni osidlu chytrého nepřítele, nebezpečí a pokušení. Bez spasitelné Kristovy milosti přijdou na jisté zahynutí. Kdybychom se dívali na ty věci ve správném světle, oživila by se naše horlivost a naše vážné, obětavé úsilí by se zdvojnásobilo, abychom se přiblížili k těm, kteří potřebují naši pomoci, našich modliteb, soucitu a lásky!

Kéž by ti, kteří se projevovali nedbale v tomto díle, chtěli zvážit svou povinnost ve světle Božího přikázání: "Milovati budeš bližního svého jako sebe samého." Mt 19,19 Tato povinnost spočívá na všech. Všichni mají pracovat ke zmírnění zla svých bližních a rozmnožení požehnání. Jestliže jsme dosti silní, tak silní, abychom se postavili na odpor všem pokušením, pak máme tím větší povinnost pomáhat těm, kteří jsou slabí a nemohou jim odolat. Jestliže máme schopnosti, máme vyučovat nevědomé. Jestliže nás Bůh obdařil statky tohoto světa, je naší povinností podporovat chudé. Musíme pracovat pro dobro bližních. Všichni, na které máme vliv, mají mít užitek z našich předností. Nikdo se nemá spokojit s tím, že požívá chléb života, ale má se dělit s těmi, kteří jsou kolem něho.

Jedině ti žijí pro Krista a ctí Jeho jméno, kteří se jako jejich Mistr snaží zachránit to, co zahynulo. Pravá zbožnost se projeví tak, jako u ukřižovaného Spasitele: v horoucí touze a vážném úsilí pro záchranu těch, za které zamřel. Když se naše srdce stanou Kristovou milostí citlivými a oddanými, když zahoří dobrotou a Boží láskou, tehdy zcela přirozeně poplyne láska, soucit a srdečnost ku bližním. Pravda projevující se v životě, bude působit na ty, se kterými se setká, jako neviditelný kvas.

Bůh ustanovil: Kdo chce růst v milosti a poznání Krista, musí následovat jeho příkladu a pracovat tak, jak pracoval On. Někdy bude těžko vládnout nad vlastními pocity a chovat se povzbudivě vůči těm, ^{5T 607} kteří jsou v pokušení. Život posvěcený každodenní modlitbou a díkůvzdáním, život svítící na cestu druhým, nemůže být bez vážného úsilí. Ale takové úsilí přinese hojné ovoce a přivodí požehnání nejen na toho, kdo bere, ale i na toho, kdo dává. Duch nezištné práce pro jiné propůjčuje našemu charakteru hloubku, stálost a vlídnost. Tohoto ducha měl Kristus. Tomu, kdo takový charakter má, přináší pokoj a štěstí. Jeho touhy budou šlechetné a nebude u něj místo pro lenost a sobectví. Duše cvičící se v křesťanských ctnostech budou růst. Budou mít duchovní sílu a svaly a nabudou sil k práci pro Pána. Budou mít jasné duchovní pojmy, jakož i statečnou vzrůstající víru a velikou sílu v modlitbě. Kdo bdí nad dušemi, kdo se plně zasvětí záchraně bloudících, ten pracuje nejjistěji pro své vlastní spasení.

Ale jak je tato práce dosud zanedbána! Myslíte, že kdybychom své myšlenky a city cele zasvětili Bohu, že bychom bloudící a satanem pokoušené duše tak lehkovážně a bezcitně nechali padnout? Nevynakládali bychom větší úsilí v lásce a pokoře Kristově, abychom takové zbloudilé zachránili? Všichni, kteří se opravdově odevzdali Bohu, budou s největší horlivostí konat dílo, ve kterém Kristus nejvíce vykonal a pro které přinesl nekonečnou oběť - dílo záchrany duší. To je právě dílo, o které máme vždy pečovat, podporovat je a nikdy v něm neustávat.

Bůh vyzývá svůj lid, aby se pozvedl, aby vyšel ze studené, ledové atmosféry v níž žije, otřásl se z dojmů a názorů, které zmrazily lásku a držely lid v sobecké nečinnosti. Přikázal mu, aby opustil své nízké, přízemní postavení a dýchal čisté, slunné ovzduší nebes.

Hodiny, když se shromaždujeme k pobožnostem, máme považovat za svaté a drahé. Místo shromáždění k modlitbám není k tomu, ^{5T 608} aby se bratři a sestry vzájemně odsuzovali a tupili nebo vystupovali s nepřátelskými pocity a ostrými slovy. Kristus se vzdaluje z takového shromáždění, kde se projevuje podobný duch a satan přichází, aby strhl vedení na sebe. Nemá tam vejít nic, v čem se projevuje nekřesťanský duch bez lásky, neboť se shromaždujeme, abychom hledali milost a odpuštění od Hospodina. Avšak Spasitel praví jasně: "Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno." Mt 7,2 Kdo se může postavit před Boha a odvolávat se na neposkvrněný charakter a na čistý život? Jak se tedy někdo může odvážit kritizovat a odsuzovat své bratry? Duše, jež pro sebe vidí záchranu jen v Kristových zásluhách, jež musí hledat odpuštění v Jeho spasitelné krvi, mají důležitou povinnost. Musí projevovat spoluviníkům lásku, slitování a odpuštění.

Bratři a sestry, jestliže se k tomu nevychováte, abyste ctili místo, kde je Bůh oslavován, neobdržíte od něho žádné požehnání. Můžete se mu formálně klanět, ale to nebude vůbec bohoslužba. Ježíš praví: "Kde jsou dva neb tři shromáždění ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." Mt 18,20 Všichni mají cítit, že se nalézají v Boží přítomnosti. Místo, aby se zabývali chybami a omyly jiných, mají pečlivě posuzovat své vlastní srdce. Když máte vyznávat vlastní hříchy, čiňte svou povinnost a přenechejte i jiným, aby splnili jejich povinnost.

Když jdete podle pohnutek svého zatvrzelého srdce a projevujete svého přísného, nelítostného ducha, odpuzujete právě ty, které byste měli získat. Vaše tvrdost je odradí od účasti na společném shromáždění a způsobí často, že je odvrátí od pravdy. Máte vědět, že sami zasluhujete pokárání od Boha. Když odsuzujete jiné, odsuzuje vás Pán. Vaší povinností je vyznat, že vaše chování není hodno křesťana. Nechť Hospodin pohne srdci jednotlivých členů církve, až se v jejich životě a povaze projeví Jeho proměňující milost. ^{5T 609} Když se pak společně sejdete, nebudete se vzájemně kritizovat, ale hovořit o Ježíši a Jeho lásce.

Naše shromáždění by měly být zajímavější. Má se tam pociťovat nebeské ovzduší. Není třeba dlouhých, suchých přednášek, ani žádných formálních modliteb, jen aby ušel čas. Každý se má přesně držet svého úkolu a když vykonal svou povinnost, má se shromáždění ukončit. Tím se udrží pozornost až do konce. To znamená přinést Bohu příjemnou službu. Bohoslužba má být zajímavá a přitažlivá a nemá se zvrhnout jen v pouhou formalitu. Musíme žít pro Krista každou minutu, hodinu co hodinu, den co den. Tehdy bude On přebývat v nás a když se sejdeme, Jeho láska naplní naše srdce a vytryskne jako pramen na poušti, který všechny občerstvuje, takže i u těch, kteří již hynou, probudí se touha pít vodu života.

Nemáme spoléhat na dva nebo tři členy sboru, aby pracovali za celý sbor. Sami máme mít silnou a živou víru a podporovat dílo svěřené nám Bohem. S hlubokým živým zájmem se musíme obrátit k Bohu a tázat se: "Co chceš, abych činil? Jak mám konat své dílo současnost a dílo pro věčnost? Musíme osobně sebrat všechny své síly, abychom hledali pravdu, musíme využít všech dosažitelných prostředků, jež nám mohou pomoci k pečlivému, zbožnému studiu Bible. Potom musíme být posvěceni pravdou, abychom mohli zachraňovat duše.

V každém sboru je třeba, abychom se snažili o odstranění ducha pomluv a záliby v napomínání. To náleží k hříchům, jež působí největší zlo v církvi. Tvrdost a vyhledávání chyb musíme kárat jako působení satanovo. Musíme podporovat a posilovat vzájemnou lásku a důvěru mezi členy sboru. Kéž by všichni v bázni Hospodinově a z lásky ke svým bratřím a sestrám chtěli zavřít své uši klepům a pomluvám. Obraťte pozornost pomluvače na učení Písma. ^{5T 610} Nechť uposlechne Písma a jde se svými žalobami k těm, o nichž se domnívá, že se nacházejí v bludu. V takovém případě by celé proudy světla proudily do sboru a zamezily by cestu zlu. Bůh by byl oslaven a duše zachráněny.

Výstraha věrného svědka církvi sardinské zní: "Máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý. Budiž bedlivý a utvrzuj jiné umírající. Neboť jsem nenalezl skutků tvých plných před Bohem. Pomni tedy, co jsi přijal a čiň pokání." Zj 3,1-3 Hřích, z něhož se obviňuje zvlášť tato církev, je neochota utvrzovat jiné, kteří umírají. Týká se ta výstraha i nás? Zkoušejme svá srdce ve světle Božího slova a nechť první naší prací je s Kristovou pomocí přivedení našich srdcí do pořádku.

Bůh vykonal svůj díl práce v díle záchrany člověka a nyní vyzývá církve ke spolupráci. Na jedné straně je Kristova krev, slovo pravdy, Duch svatý a na druhé straně se nalézají duše, jež jdou na zahynutí. Každý Kristův následovník má sehrát svou roli v tom, aby přivedl lidi k přijetí požehnání, jež jim nebe připravilo. Prohlédněme důkladně svůj život a podívejme se, zdali jsme vykonali svou práci. Prozkoumejme naše pohnutky a každý skutek našeho života. Nevyvstane nám v mysli mnoho nepříjemných obrazů? Kolikrát jsme potřebovali Kristovo odpuštění? Stále jste spoléhali na Jeho soucit a lásku. Nezanedbali jste projevit vůči jiným téhož ducha, jakého projevoval Kristus vůči vám? Cítili jste břímě toho, kdo se odvážil jít zakázanou cestou? Napomenuli jste jej vlídně? Plakali jste nad ním a modlili se za něj? Projevili jste vlídnými slovy a přátelským jednáním, že ho milujete a že ho chcete zachránit? Když jste se setkali s lidmi, kteří kolísali ^{5T 611} a klopýtali pod tíhou slabošských vloh nebo zvráceného návyku, nechali jste je samy zápasit, třebaže jste jim mohli pomoci? Nevyhýbali jste se lidem těžce pokoušeným tehdy, když svět byl hotov projevit jim soucit a svést je do satanových osidel? Nebyli jste hotovi říci jako Kain: "Zdaliž jsem já strážným bratra svého?" Gn 4,9 Jak musí vysoká hlava církve posuzovat tvoje životní působení? Jak pohlíží na tvou lhostejnost vůči těm, kteří se uchylují od pravé cesty Ten, jemuž je drahá každá duše, kterou vykoupil? Neobáváš se, že tě může tak opustit, jako ty je opouštíš? Můžeš být ujištěn, že Ten, který je věrným strážcem Božího domu, dívá se na každou nedbalost a zaznamenává ji.

Nebyl Kristus se svou láskou vyloučen z tvého života tak, že vnější forma zaujala místo pravé služby, jež má vycházet ze srdce? Kde je zanícení duše, jež jsi kdysi pociťoval při vyslovení Kristova jména? Jak hluboká byla zpočátku tvá láska k duším, v době když ses Mu zasvětil? Jak ses snažil představit jim Spasitelovu lásku? Následkem zániku této lásky jsi zchladl, rád haníš a jsi náročný. Snaž se ji získat zpět a potom pracuj na přivádění duší ke Kristu. Jestliže váháš tak učinit, přijdou jiní, kteří měli méně světla, zkušeností a příležitostí, zaujmou tvé místo a vykonají to, co jsi zanedbal. Dílo záchrany pokoušených, zkoušených a hynoucích se musí vykonat. Kristus nabízí tuto službu své církvi. Kdo je ochoten ji vykonat?

Bůh nezapomněl na dobré skutky své církve, jež vykonala v minulosti. Všechny jsou dobře zapsány. Ale to nestačí a nezachrání církev, jestliže přestane konat své poslání. Jedině když ustane nedbalost a lhostejnost, jež se v minulosti projevovaly, bude církev sílit. Pokud ne, bude stále slábnout a bude se držet formality. Máme to dopustit? Má stále trvat otupení smyslů, smutný zánik lásky ^{5T 612} a duchovní horlivosti? Má Kristus nalézt církev v takovém stavu?

Bratři a sestry, vaše lampy začnou jistě blikat a hasnout, dokud zůstanete ve tmě, jestliže neučiníte rozhodné kroky k obrácení. "Pamatuj, odkud jsi vypadl, čiň pokání a první skutky." Příležitost, kterou ještě máme, může být krátká. Kdo promarní dobu milosti a pokání, tomu platí výstraha: "Pakli toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnu svícnem tvým z místa jeho." Zj 2,5 Tato slova vycházejí ze rtů toho, který je dlouho shovívavý a trpělivý. Jsou slavnostní výstrahou církvím a jednotlivým osobám, aby viděli, že strážný nespí ani nedřímá, ale sleduje jejich jednání. Jsou zachováni jedině Jeho podivuhodnou trpělivostí, jíž vděčí za to, že dosud nejsou vyťati, protože jsou překážkou pro jiné. Avšak Jeho duch se již nebude namáhat. Jeho trpělivost potrvá již jen krátce.

Vaše víra musí růst více než dosud, jinak budete zváženi na váze a nalezeni lehkými. Rozsudek, vydaný v poslední den Soudcem celé země, bude závislý na našem soucitu vůči potřebným, pokoušeným a podle práce, kterou jsme vykonali pro ně. Jestliže projdete kolem nich lhostejně, nemůžete být vpuštěni do svatého města jako vykoupení hříšníci. "Amen" praví Kristus, "co jste neučinili jednomu z nejmenších těchto, mně jste neučinili." Mt 25,45

Ještě není pozdě, abychom napravili, co bylo zanedbáno v minulosti. Kéž by první horlivost a první láska opět ožily. Vyhledejte lidi, jež jste od sebe odpudili a obvažte rány, jež jste jim zasadili, učiňte to dobrovolným vyznáním. Přibližte se k velikému srdci naplněnému soucitem a slitováním. Nechť proud Božího milosrdenství plyne do vašeho srdce a odtud do srdcí jiných. Nechť srdečný soucit a slitování, jež Kristus projevoval ve svém životě, je pro nás vzorem, jak máme zacházet s našimi bližními, zvláště s těmi, kteří se stali našimi bratry v Kristu Ježíši. Mnohým, kteří se v těžkých životních bojích zhroutili ^{5T 613} nebo pozbyli odvahu, by stačilo přátelské slovo povzbuzení, aby je posílilo k vítězství. Nebuďte nikdy necitelní, chladní, nelítostní a hanliví. Nikdy nezanedbávejte příležitost říci povzbudivé slovo nebo přinést naději. Nemůžeme předvídat, jak veliký vliv mohou mít naše přátelská slova, naše křesťanské úsilí, abychom ulehčili břemeno. Žádným jiným způsobem nemůžeme obrátit bloudící, než duchem laskavosti, přívětivosti a jemnocitné lásky.

Chtěl bys obrátit zbloudilou duši,
a zavést ztracenou zpět k Bohu?
Chtěl bys být andělem strážným někomu,
kdo dlouho kráčel ve svých vinách?
Přibliž se k němu a uchop jeho dlaň
s něžnými slovy do své ruky,
a stůj jak bratr vedle něho,
dokud ďábel nesesadí hřích z trůnu.

Nevysmívej se tedy provinilci,
ale úpěnlivě s ním pros v nejcitlivějším duchu
a můžeš zpět přivést ztraceného
k Bohu, lidskosti a dobru.
Sám jsi jen člověkem, i ty jsi slabý,
vystavený hříchu, tak jako oni.
Prokaž tedy milosrdenství provinilci,
aby bylo milosrdenství prokázáno tobě.