Pro pokorné a věřící duše je Boží dům na zemi branou do nebes. Chvalozpěv, modlitba a Kristovými zástupci pronesená slova jsou Bohem určené prostředky, aby připravily lid pro církev tam nahoře a na ony vznešené bohoslužby, kterých se nemůže zúčastnit nic nečistého.

Ze svatosti, která souvisela s pozemskou svatyní, se mohou křesťané učit, jak mají pohlížet na místo, kde se Pán setkává se svým lidem. Zvyky a chování lidu k bohoslužbě se velmi změnily - ne k dobrému, nýbrž ke zlému. Drahocenné a svaté věci, jež nás spojují s Bohem, rychle ztrácejí vliv na naše myšlení a city a bývají kladeny na úroveň obyčejným věcem. Všeobecně se vytrácí hluboká úcta, kterou kdysi měl lid vůči svatyni, když se ve svatých službách přibližoval k Bohu. Ale Bůh sám dal poučení pro svou službu, kterou pozvedl daleko nad vše pomíjející.

Domov je svatyní pro rodinu, komůrka nebo les tajným místem, kam se člověk uchyluje k osobní pobožnosti, Boží dům je ale svatyní pro sbor. Čas, místo a způsob bohoslužeb má mít pevně stanovený pořádek. Nic svatého, co patří k bohoslužbě, se nesmí vykonávat nedbale nebo lhostejně. Aby se mohla lidem nejlépe hlásat Boží sláva, musejí být představy lidu tak utvářeny, aby rozlišovali svaté od všedního. Kdo má jasné úmysly, ušlechtilé myšlenky a touhy, je ten, kdo má všechno své myšlení zaměřeno na Boží věci. Šťastnými nazýváme ty, kteří mají svatyni, ať je nádherná nebo nepatrná, ve městě nebo v hrubých horských roklích, v nejnižší chýši nebo v divočině. ^{5T 492} Když je tím nejlepším, co mohou postavit svému Pánu, On to místo posvětí svou přítomností a toto místo bude svaté Pánu nebeských zástupů.

Když věřící vstupují do místnosti pro shromáždění, mají přicházet způsobně a klidně se odebrat na svá místa. Jsou-li v místnosti kamna, tedy se nesluší, aby se neuctivě a nedbale tísnili kolem kamen. Ani před, ani po pobožnosti se nemá trpět, aby přítomní v Božím domě mluvili o všedních věcech, šeptali nebo se smáli. Upřímná a opravdová uctivost měla by být znamením těch, kteří se zúčastní bohoslužeb.

Jestliže někdo má několik minut čekat do začátku shromáždění, pak by měl v tichém rozjímání zachovat ducha pravé pobožnosti a povznést své srdce v modlitbě k Bohu, aby bohoslužby byly pro jeho vlastní srdce zvláštním požehnáním a jiné duše mohly přivést k přesvědčení a obrácení. Měl by myslet na to, že jsou v domě přítomni nebeští poslové. Svým neklidem a protože jsme okamžiku modlitby nevyužili, ztrácíme všichni mnoho ze vzácného společenství s Bohem. Náš duchovní stav musíme prozkoumat a srdce a mysl připravit na přijetí Slunce spravedlnosti. Kdyby lidé v pravé uctivosti před Pánem vstupovali do Božího domu a mysleli na to, že se nacházejí v Jeho přítomnosti, pak by jejich mlčení bylo výmluvným svědectvím. Šeptání, smích a mluvení, třebaže neškodné a na jiném místě nenápadné, by se neměly schvalovat v domě uctívání Boha. Mysl se má připravit ke slyšení Božího slova, aby mu nebyla odňata jeho důležitost, a aby se jím srdce mohlo opravdově ovlivnit.

Kazatel měl by vstupovat do Božího domu s vážnou a důstojnou tváří. Když přistoupil k řečnickému pultu, měl by se v tiché modlitbě sklonit před Bohem a prosit vroucně Boha o přispění. Jaký to učiní dojem! Slavnostní vážnost přejde na shromážděné. Jejich kazatel mluví s Bohem, svěřuje se Bohu, dříve než se odváží vstoupit před sbor. Uctivost spočine na všech, Boží andělé přicházejí ^{5T 493} do nejtěsnější blízkosti. Každý ve shromáždění, kdo se bojí Boha, měl by se skloněnou hlavou v tiché modlitbě spojit s kazatelem, aby Bůh poctil shromáždění svou přítomností a lidskými rty hlásané pravdě propůjčil sílu. Je-li shromáždění zahájeno modlitbou, pak by se mělo každé koleno sklonit v přítomnosti Svatého a každé srdce v tiché zbožnosti povznést se k Bohu. Modlitby věrných ctitelů budou vyslyšeny a kázání slova bude působivé. Lhostejnost vyznavačů v Božím domě je podstatnou příčinou toho, že kázání není tak účinné. Píseň je jedním z Božích prostředků k záchraně duší, je-li jasně a zřetelně zpívána mnohými členy. Celá pobožnost měla by se konat s takovou vážností a uctivostí, jako kdyby Pán církve byl přítomen viditelně.

Při hlásání slova měli byste, milí bratři a sestry, myslet na to, že nasloucháte Božímu slovu prostřednictvím Jeho povolaného služebníka. Naslouchejte pozorně! Nespěte ani na okamžik, mohli byste ztratit právě ta slova, která nejvíce potřebujete - slova, která by uchránila vaše nohy od toho, abyste nechodili po špatných cestách, kdybyste je vnímali. Satan a jeho andělé se snaží ochromit vaše smysly, abyste neslyšeli varování, napomínání a pokárání nebo když je slyšíte, aby nedospěla k srdci a nezměnila život. Někdy malé dítě natolik zaujme pozornost posluchačů, že drahocenné símě nepadne na dobrou půdu a nepřinese žádné plody. Mnohdy mají mladí lidé tak málo úcty k Božímu domu a k bohoslužbám, že se při kázání neustále baví. Kdyby mohli vidět, jak na ně Boží andělé pohlíží a jejich počínání zaznamenávají, pak by sami nad sebou pocítili hanbu a ošklivost. Bůh požaduje pozorné posluchače. Když lidé spali, satan zasel svůj koukol.

Také po modlitbě o požehnání měli by se ještě všichni chovat tiše, ^{5T 494} jakoby se báli, že ztratí Kristův pokoj. S vědomím, že jsou v Boží blízkosti a Boží oko na nich spočívá, měli by se všichni tak chovat, jako kdyby byl přítomen viditelně a vycházet bez tlačení nebo hlasitého mluvení. Na chodbách neměli bychom se zastavovat, abychom se zdravili nebo se bavili a tak druhým v odchodu překáželi. V obvodu Božího domu měla by vládnout svatá uctivost, neměl by se snižovat v místo, kde se setkáváme a zdravíme se starými přáteli, vyměňujeme si všední myšlenky nebo projednáváme světskou práci. Takové věci by měly zůstat vně Božího domu. Bůh a andělé jsou na mnohých místech zneuctíváni bezohledným a hlasitým smíchem a šoupáním nohama.

Vy, rodiče, pozvedněte křesťanství v myslích svých dětí na vyšší stupeň. Pomáhejte jim, aby mohly přijmout Ježíše do svého denního života. Vychovávejte je k největší uctivosti k Božímu domu a k pochopení, že mají vstupovat do Božího domu s vnímavým srdcem a takovými zbožnými myšlenkami: "Zde prodlévá Bůh, to je Jeho dům. Musím mít čisté myšlenky a nejsvětější pohnutky. V mém srdci nesmí přebývat žádná pýcha, závist, zlé myšlenky, nenávist nebo faleš, neboť vstupuji do přítomnosti svatého Boha. Na tomto místě Bůh pojí se svým lidem a žehná mu. Vznešený a svatý Bůh, který je od věčnosti, dívá se na mne, zkoumá mé srdce a vidí ty nejtajnější skutky a myšlenky mého života."

Milí bratři a sestry, nechcete o tom přemýšlet a povšimnout si, jak se sami chováte v Božím domě a kolik úsilí vynaložíte, abyste poučením a příkladem podporovali uctivost svých dětí? Vkládáte velkou odpovědnost na kazatele a činíte jej zodpovědným za duše vašich dětí, ale necítíte vlastní zodpovědnost, kterou máte jako rodiče a vychovatelé, abyste, podobně jako Abraham, dávali příklad ve svém domově zachováváním zákona a přikázání Božích. Vaše syny a dcery jste zkazili vaším vlastním příkladem a vašimi slabošskými příkazy. Přes tento nedostatek ^{5T 495} domácí výchovy očekáváte ale od vašeho kazatele, že on vaši každodenní nedbalost napraví a dokončí to vznešené dílo, že vychová srdce vašich dětí a jejich život ke ctnosti a zbožnosti. Když kazatel věrným a láskyplným napomínáním, trpělivou výchovou a vroucí modlitbou učinil pro sbor vše, co může učinit, aby duše zachránil a napravil, a když přece nemá úspěch, častokrát rodiče dávají vinu jemu, že jejich děti se neobrátily, zatím co je to snad následek jejich vlastní nedbalosti. Odpovědnost spočívá na rodičích, chtějí oni toto Bohem jim svěřené dílo přijmout a věrně plnit? Nechtějí táhnout vpřed a výše a v pokoře, trpělivosti a vytrvalosti pracovat k tomu, aby sami dosáhli tohoto vyššího stupně a také tam přivedli své děti? Nemusíme se divit, že naše sbory jsou slabé, a že v jejich řadách chybí hluboká, opravdová Boží bázeň, kterou bychom tam měli najít. Naše zvyklosti zneuctívají Boha a svaté nebeské dílo vlečou dolů na úroveň všednosti, překážejí nám. Máme vážnou pravdu, jež nás zkouší a posvěcuje. Když naše návyky a naše počínání neodpovídají této pravdě, hřešíme proti hojnému poznání a takto se proviňujeme. V den Boží odplaty bude pohanům daleko snesitelněji než-li nám.

My bychom mohli mnohem více učinit pro rozšíření Boží pravdy, než činíme dosud. Bůh očekává, že poneseme hojně ovoce. On očekává od jednotlivých členů církve více horlivosti a věrnosti, srdečného a opravdového usilování o jejich sousedy a lidi, kteří neznají Krista. Rodiče musí začít svou práci na vyšší úrovni. Kdo nese Kristovo jméno, musí obléci celou výzbroj a varováním a vážnými prosbami usilovat o záchranu duší z moci hříchu. Přiveďte všechny které můžete k poslouchání pravdy v domě Božím. Musíme se daleko více snažit o to, abychom zachránili duše ze záhuby.

Je příliš pravdivé, že uctivost k Božímu domu téměř vyhasla. ^{5T 496} Nerozeznávají se svaté věci a místa, svaté a vznešené není ctěno. Není důvod nedostatku opravdové Boží bázně v našich rodinách? Nezáleží to v tom, že vysoký pojem zbožnosti byl stržen dolů do prachu? Před věky dal Bůh svému lidu dokonalé a přesné pokyny pro pořádek. Změnila se Jeho bytost? Není to ten velký, mocný Bůh, jenž v nebi vládne celému vesmíru? Neměli bychom rozkazy dané Izraelitům samým Bohem často číst, abychom my, kterým svítí nádherné světlo pravdy, horlivě následovali jejich příkladu v uctivosti před Božím domem? Máme hojně důvodů, abychom při bohoslužbách byli zbožnější a uctivější, než byli Židé. Ale nepřítel pracoval, aby zničil naši víru v posvátnost křesťanských bohoslužeb.

Na místě zasvěceném Bohu by se neměly projednávat žádné světské záležitosti. Když se děti shromáždí k pobožnosti ve školní nebo táborové místnosti, pak je to jenom příliš lidské, že se do jejich pobožnosti vtlačí také myšlenky na jejich úlohy nebo na příhody v minulém týdnu. Mládež má být vychována a poučována tak, aby si vysoce vážila svatých věcí a takto se podporovala pravá uctivost před Bohem v jeho domě. Mnozí z těch, kteří uplatňují nárok na to, být syny nebeského Krále, nemají skutečnou úctu před posvátností věčných věcí. Téměř každý potřebuje poučení, jak se má chovat v Božím domě. Rodiče by měli své děti nejen poučit, ale také jim přikázat, aby vstupovaly do svatyně s uctivostí.

Mravní pocit těch, kteří se modlí v Božím svatém chrámu, musí se pozvednout, zjemnit a posvětit. Tato povinnost byla žel velmi zanedbána. Přehlížela se její důležitost a následek byl, že přibývalo nepořádku ^{5T 497} a neuctivosti a Bůh byl zneuctěn. Když vedoucí církve, kazatelé a lid, otcové a matky projevovali pro to tak málo pochopení, co můžeme pak očekávat od nezkušených dětí? Příliš často je můžeme vidět pohromadě v hloučcích, zvlášť od rodičů, kteří měli na ně dohlížet. A přece nacházejí se v Boží blízkosti a Jeho oko vidí, jak si ledabyle a žertovně šeptají a smějí se a jak se chovají lhostejně, neuctivě a nepozorně. Jsou jen zřídka poučeny, že kazatel je Boží posel a jeho kázání Bohem ustanovený prostředek pro záchranu duší. Kázání je pro všechny, kteří mají přednost je slyšet, je vůní života k životu nebo vůní smrti ke smrti.

Něžná a citlivá mysl mládeže naučí se hodnotit práci Božích služebníků dle postoje, jaký v tom ohledu zaujímají jejich rodiče. V mnohých rodinách dospělí kritizují doma kázání, něco schvalují a mnohé odsuzují. Takovým způsobem je malicherně posuzováno Boží poselství seslané nám lidem, je zpochybňováno a zlehčováno. Jakým vlivem působí na mládež takové lhostejné a neuctivé poznámky, odhalí teprve nebeské knihy. Děti pozorují a chápou tyto věci mnohem rychleji, než rodiče mohou tušit. Jejich mravní cit je sveden na falešnou dráhu. Takto vzniklá škoda nedá se nikdy úplně napravit. Rodiče naříkají, že srdce jejich dětí je tak zatvrzelé a že je těžké probudit jejich mravní cítění, aby dodržely Boží požadavky. Ale v nebeských knihách je vlastní příčina zapsána nikdy nechybujícím pérem. Rodiče nebyli obráceni. Nebyli v souladu s nebem a s dílem nebes. Své všední a nepatrné představy o posvátnosti kazatelského úřadu a o Božím chrámu zanesli do výchovy svých dětí. Je otázkou, zda-li někdo, kdo po léta byl pod zhoubným vlivem takové domácí výchovy, dospěje někdy k hluboké uctivosti ^{5T 498} a vážnosti kazatelského Božího úřadu a zařízení, jež Bůh předvídal k záchraně duší. O těchto věcech byste měli mluvit s uctivostí, přiměřenými slovy a jemným cítěním. Tak může pocítit každý, s nímž přijdete do styku, že slova Božího služebníka považujete za Boží slova určená pro vás.

Rodiče, mějte pečlivě na paměti, jaký příklad a jaké představy dáváte svým dětem. Jejich mysl se dá snadno formovat a snadno ovlivňovat. Dopustil-li se řečník při bohoslužbách chyby, chraňte se, abyste se o ní zmiňovali. Mluvte jen o dobrém, co dělá, o pěkných myšlenkách, jež přednesl a kterým byste měli věnovat pozornost, protože byly vysloveny Božím služebníkem. Můžeme snadno pochopit, proč děti tak těžce podléhají dojmu kázaného slova a proč prokazují tak málo uctivosti k Božímu domu. Byly k tomu jen nedostatečně vychovány. Jejich rodiče potřebují denní společenství s Bohem. Jejich vlastní představy se musí zjemnit a zušlechtit, jejich rty potřebují dotek žhavým uhlíkem z oltáře, potom jejich návyky a jejich jednání zanechají hluboký dojem v myslích a v povaze jejich dětí. Úroveň náboženství bude velmi vyvýšena. Takoví rodiče budou konat pro Boha cennou práci. Světskost a smyslnost se bude vytrácet z jejich domova, čistota a věrnost bude vzrůstat. Jejich život bude okrášlen důstojností, kterou si sotva můžeme představit. Nic, co souvisí se službou Bohu Jeho uctíváním, jim nebude připadat jako maličkost.

Často mne zabolí, když vstoupím do Božího domu a vidím, že muži i ženy jsou nepořádně oblečeni. Jestliže jejich zevnějšek poukazuje na jejich srdce a charakter, tedy zajisté nemohlo by na nich být nic nebeského. Nemají správnou představu o pořádku, čistotě a vytříbeném chování, které Bůh požaduje ode všech, kteří vstupují do Jeho blízkosti, aby se Mu klaněli. Jakým dojmem asi působí takové chování na nevěřící a na mládež, která bystře pozoruje a je rychle připravena činit z toho závěry?

U mnohých nejsou spojeny s Božím domem světější ^{5T 499} myšlenky, než jako s nejobyčejnějším místem. Mnozí vstupují do Božího domu s kloboukem na hlavě v ošuntělém a ušpiněném oděvu. Neuvědomují si, že se mají setkat s Bohem a svatými anděly. Pokud se toho týká, měla by ve všech našich sborech nastat důkladná změna. I samotní kazatelé potřebují pozvednout své představy, aby byli v tom ohledu citlivější. Na tuto stránku díla se příliš málo dbalo. Protože chování a zevnějšek prozrazovaly nedostatek uctivosti a také chyběla zbožnost duše, často Bůh svou tvář odvrátil od těch, kteří se shromáždili, aby Jej uctívali.

Všichni by měli být poučeni o tom, aby se odívali čistě, slušně a pořádně, ale aby se také netrpěla vnější ozdoba, která se do svatyně naprosto nehodí. Nemáme zde vystavovat svůj oděv na odiv, protože by to ještě více zmenšovalo úctu k Bohu. Velmi často některá část oděvu upoutává na sebe pozornost lidí, a tím se vtírají myšlenky, které by neměly mít místo v srdcích věřících. Středem myšlení a cílem pobožnosti má být Bůh. Všechno, co odvádí naše myšlení od důstojných a svatých bohoslužeb, je urážkou Boha. Ozdobování se kokardami, stužkami, nabíranými límci a péry, nošení zlatých a stříbrných šperků, je druh modloslužby a nesluší se skutečně do svaté bohoslužby, kde oko každého věřícího má být upřeno toliko na velebnost Boží. Ve všech otázkách oděvu mělo by se dbát přesně pokynů Bible. Bohyně módy dobyla si vládu nad světem a vtírá se často i do církve. Církev měla by brát Boží slovo jako směrnici a rodiče by se měli dát vést rozumnými myšlenkami. Když zpozorují u svých dětí sklon ke světské módě, měli by jako Abraham dát ve svém domě rozhodné rozkazy. Místo, abyste děti vázali se světem, máte je připoutat k Bohu. Nikdo nesmí Boží svatyni zneuctít nápadným oděvem. Tam přebývá Bůh se svými anděly. Svatý Izraelský pravil skrze svého apoštola: "Kterýchžto ozdoba budiž ne ta zevnitřní, ^{5T 500} v splétání vlasů a províjení zlatem, anebo v odívání plášťů, ale ten skrytý srdce člověk, záležející v neporušitelnosti krotkého a pokojného ducha, kterýž před obličejem Božím velmi drahý jest." 1Pt 3,3.4

Jestliže byl založen sbor a nedostal potřebné poučení, tedy kazatel nesplnil svou povinnost a bude muset vydat počet Bohu za vlivy, které nechal vládnout. Jestliže nebylo sboru vštípeno správné ponětí o pravé bohoslužbě a pravé uctivosti, pak roste sklon k tomu, aby se svaté a věčné stavělo na stejnou úroveň jako všední. Pak ti, kteří se přiznávají k pravdě, budou pro Boha pohoršením a pro náboženství budou hanbou. Svým hrubým, nekultivovaným způsobem myšlení nemohou nikdy ocenit čistotu a svatost nebes a být připraveni spojit se s ctiteli v nebeských dvorech, kde je jen čistota a dokonalost a kde každá bytost prokazuje Bohu a jeho svatosti dokonalou úctu.

Dle Pavlova popisu každý člověk působením Božích poslů má se stát dokonalým v Kristu Ježíši. Kdo přijme z nebe přicházející pravdu, má být pravdou zjemněn, zušlechtěn a posvěcen. Bude to vyžadovat mnoho neúnavného úsilí, aby to odpovídalo božskému měřítku pravé mužnosti. Z kamenolomu vyseknuté hrubé kameny musí se opracovat dlátem a vyhladit jejich drsnost. Naše doba je známá povrchní prací, pohodlným pracovním způsobem a předstíranou svatostí, která je daleko od výše charakteru, kterou žádá Bůh. Každé odříznutí a zkrácení cesty, každé učení, které si Boží zákon nečiní směrnicí křesťanského charakteru, je falešné. Zdokonalení charakteru je dílem celého života a nedostižné pro každého, kdo není ochoten usilovat o to pomalu a namáhavou prací, způsobem, který přikázal Bůh. V tomto ohledu nesmíme si dovolit žádné chybné kroky, nýbrž musíme den co den růst v Kristu, jenž je naší hlavou.