Na těch, kteří se v ---- starali o Kristovo dílo celým srdcem, spočine Boží požehnání. Dobrovolné oběti našich bratří a sester přinesené ve víře a z lásky ukřižovanému Vykupiteli, jim přinesou požehnání, protože Bůh zaznamenává a má v paměti každý skutek štědré obětavosti svých svatých. ^{4T 77} Stavba Božího domu vyžaduje velkou ochotu víry a důvěry v Boha. Kdo není v obchodních záležitostech podnikavý, má malý úspěch. Proč bychom neměli mít víru k pod­nikání pro Pána a proč bychom neinvestovali do Jeho díla?

Někteří, zatímco žijí v chudobě, jsou šťastní, i když mají málo, jakmile však nashromáždí více majetku, stávají se lakomými. Jejich víra je proto tak malá, že nedrží krok s rozmachem svého blahobytu a na Boží dílo nedávají to, co by sami pocítili jako skutečnou oběť.

Izraelský systém vyžadoval, aby se štědrá obětavost projevila předně Pánu. Při žních a vinobraní mělo být první obilí z pole, víno a olej posvěceno jako oběť pro Hospodina. Pozůstatky a meze byly rezervovány pro chudé. Náš laskavý, nebeský Otec nepřehlíží potřeby nuzných. První vlna z ostříhaných ovcí a první obilí po vymlácení mělo být obětováno Pánu. Podle příkazů měli ke svým hostinám pozvat chudé, vdovy, sirotky a cizince. Na sklonku každého roku se vyžadovalo, aby všichni učinili slavnostní přísahu jako vyznání, zda podle tohoto Božího přikázání jednali nebo ne.

Tímto ustanovením chtěl Bůh lid naučit, že On musí být v každém případě na prvním místě. Tímto systémem štědrosti si měli být vědomi toho, že jejich milosrdný Pán je pravým vlastníkem jejich polí, stád ovcí a dobytka, že Bůh nebes jim posílá sluneční jas a déšť v době setí a žní, a že vše co vlastní, je z Jeho požehnání. Všechno patří Pánu a On je učinil šafářem svého vlastnictví.

Obětavost Židů při stavbě svatostánku a chrámu ukazuje ducha štědrosti, jakým se křesťané v žádném pozdějším období nemohou vykázat. Jen co byli vysvobozeni z dlouhého egyptského otroctví a putovali pouští, jen co unikli egyptské armádě, ^{4T 78} Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv k synům Izraelským, ať mi vybírají oběť vzhůru pozdvižení. Od každého člověka, kterýž by ji ze srdce dobrovolně dal, přijměte takovou oběť mou.“ (Ex 25,2)

Jeho lid měl málo majetku a neměl výhled, že by ho mohl rozhojnit. Před sebou však měl jiný cíl -vybudovat Hospodinu svatostánek. Hospodin mluvil a oni musí poslouchat Jeho hlas. Nic neodmítli. Všichni dávali štědře, ne jen nějakou část svého příjmu, ale velký díl svého vlastnictví. Obětovali mu to radostně a ze srdce a Hospodinu se to líbilo. Což nebylo vše Jeho? Nedal jim snad On sám vše, co měli? A požadoval-li to od nich, což nebylo jejich povinností dát věřiteli, co je Jeho?

Nikoho nebylo třeba nutit. Lid přinesl více, než bylo třeba, proto mu bylo přikázáno, aby přestal přinášet oběti. Všeho bylo více, než potřebovali. Opět při stavbě chrámu byla dána výzva kvůli prostředkům, na kterou přišla srdečná a štědrá odpověď. Lid dával ochotně. Všichni se těšili, že se pro Boží službu buduje příbytek a pro tento účel obětovali více, než bylo zapotřebí. David oslavoval Hospodina před celým shromážděním a řekl: „Neboť kdo jsem já, a co je lid můj, abychom mohli míti moc k tak dobrovolnému obětování tobě? Od tebe je zajisté všecko, a i to z ruky tvé dali jsme tobě.“ A ve své modlitbě děkoval David těmito slovy: „Hospodine, Bože náš, všecka ta hojnost, kterouž jsme připravili k stavení domu tvého, jménu svatému tvému, z ruky tvé jest, a tvé jsou všecky věci.“ (1Par 29.14.16)

David dobře věděl, od koho pocházejí všechny tyto dary. Kéž by ti, kteří se dnes těší Spasitelově lásce, mohli si uvědomit, že jejich stříbro a zlato patří Pánu a má se použít k rozšíření Jeho slávy a nemá se lakomě zadržet pro vlastní obohacení a uspokojení. Bůh má nepopíratelné právo na všechno, co svěřil svému stvoření. Všechno co lidé vlastní, patří Jemu.

Existují velké a svaté cíle, které si vyžadují prostředky, a takto investované peníze způsobí dárci vznešenější a trvalejší radost, ^{4T 79} než kdyby byly utraceny pro osobní uspokojení anebo sobecky hromaděné pro zisk. Má-li Bůh zájem o náš poklad, ať by to bylo jakékoliv množství, štědrá odpověď posvěcuje oběť a ukládá dárci poklad v nebi, který mol neničí, oheň nespálí a zloději nemohou vyloupit ani ukrást. Tento vklad je zajištěn. Takové peníze nejdou do děravé kasy, jsou v bezpečí.

Mají snad křesťané, kteří se vychloubají, že mají větší světlo než Židé, obětovat méně než oni? Mohou být křesťané, žijící na konci času, spokojení se svými obětmi, když nejsou ani z poloviny tak velké jako byly oběti Židů? Jejich štědrá obětavost mířila jen k blahu jejich vlastního národa; zachraňující dílo v těchto posledních dnech proniká však do celého světa. Poselství pravdy má jít ke všem národům, jazykům a lidem; jeho publikace, tištěné v mnoha rozličných jazycích, se mají roznést jako listí na podzim.

Je napsáno: „Poněvadž tedy Kristus trpěl za nás na těle, i vy také týmž myšlením odíni buďte.“ (1Petr 4,1) Na jiném místě čteme: “Kdo praví že v něm zůstává, má jakž on chodil, tak i sám choditi.“ (1Jn 2,6) Ptejme se: Co by učinil Kristus v našich okolnostech? Co by učinil pro záchranu lidí? Kristův příklad zodpovídá tyto otázky. On opustil své království, odložil svou slávu, obětoval své bohatství a své božství přioděl lidstvím, aby lidem pomohl tam, kde byli. Jeho příklad ukazuje, že svůj život položil za hříšníky.

Satan Evě řekl, že může dosáhnout vyššího stavu blaženosti, ukojí-li svou nespoutanou chuť, avšak Boží zaslíbení člověku je podmíněno sebezapřením. Když Kristus trpěl na potupném kříži ve smrtelném zápase pro vykoupení člověka, tehdy byla vyvýšena lidská přirozenost. Jen křížem může být lidská rodina pozvednuta a spojena s nebem.

Duch štědrosti je duchem nebe; ^{4T 80} duch sobectví je duchem satana. Kristova sebeobětavá láska se projevila na kříži. Dal vše, co měl a nakonec obětoval i sebe, jen aby člověk mohl být zachráněn. Kristův kříž vyzývá ke štědré obětavosti každého následovníka drahého Spasitele. Je zde vyjádřena zásada: dávat a zase dávat. Projevy skutečné, štědré obětavosti a dobrých skutků jsou pravým ovocem křesťanského života. Zásada světsky smýšlejících lidí je tato: brát a ještě brát. Takto si chtějí zabezpečit štěstí; avšak důsledné uplatňování této zásady rozmnožuje bídu a smrt.

Posláním Kristových učedníků je přinášení pravdy obyvatelům země a zachraňovat je z jejich vin a lhostejnosti. Lidé musí přijmout pravdu, aby je mohla posvětit a my jsme nositeli tohoto Božího světla. Naše hřivny, prostředky a poznání nemáme jen pro svůj užitek; všechno máme použít pro záchranu člověka. Máme ho pozvednout z jeho hříšného života a skrze Krista jej přivést k Bohu.

V tomto díle bychom měli být horlivými pracovníky, usilujíce přivést kající a věřící hříšníky k Božskému Vykupiteli a uchvátit je pochopením Boží vrcholné lásky k člověku. „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) Jaká to nesrovnatelná láska! Předmět nejhlubšího uvažování! Úchvatná Boží láska ke světu, který Ho nemiloval! Tato myšlenka působí na duši mocně a podmanivě a podřizuje mysl Boží vůli. Lidé, šíleně rozběhnuti za ziskem, zklamáni a nešťastní v honbě za ukojením světských tužeb, potřebují poznat tuto pravdu, aby byl ukojen ustavičný hlad a žízeň jejich duše.

Ve všech velkých městech jsou potřební Boží misionáři, kteří by přinášeli světlo těm, kteří jsou v údolí smrti. Jsou potřebné zkušené ruce, které by v pokorné moudrosti a síle víry zvedaly znavené duše k náručí soucitného Vykupitele. Ó, sobectví, jaká to kletba! Ono nám brání cele se zapojit do Boží služby. Brání nám vnímání požadavků povinnosti, které by měly zapálit naše srdce žhavou horlivostí. ^{4T 81} Všechny své síly bychom měli věnovat poslušnosti Krista. Rozdělení zájmu je největší chybou a znamená to pomáhat na nesprávné straně a dávat příležitost našim nepřátelům. Boží pravda nezná žádný kompromis s hříchem, nemá žádné spojení s chy­tráctvím a nic společného s přestupová- ním. Je zapotřebí takových bojovníků, kteří vždy pohotově odpoví na hlas povinnosti, budou hotoví bezodkladně pracovat; ne těch, kteří v době nouze pomáhají nepříteli.

Bylo nám svěřeno velké dílo. A přece mnozí, kteří vyznávají, že věří těmto svatým pravdám, jsou ochromeni satanským chytráctvím a nekonají nic pro Boží dílo, spíše mu překážejí. Kdy již budou jednat jako ti, kteří očekávají svého Pána? Kdy projeví horlivost, odpovídající jejich víře? Mnoho lidí si sobecky ponechává své prostředky a uspokojuje své svědomí určitým úmyslem vykonat po smrti svými prostředky nějakou velkou věc pro Boží dílo. V poslední vůli odkazují církvi a různým jejím potřebám velkou částku. Potom se spokojí s vědomím, že vykonali vše, co se od nich žádalo. Kde je v tomto jejich jednání sebezapření? Zde naopak ukázali pravou tvář sobectví. Když již nemohou peníze jinak upotřebit, rozhodnu se dát je Bohu. Drží je však dotud, dokud jen mohou, než jim je z rukou vyrazí posel, kterého nikdo nemůže odvrátit.

Taková poslední vůle bývá často důkazem skutečné ziskuchtivosti. Bůh nás všechny pokládá za správce a v žádném případě nám nedovoluje zanedbávat svou povinnost anebo ji přenechávat jiným. Výzva po prostředcích pro šíření pravdy nebude nikdy naléhavější než dnes. Naše peníze nevykonají nikdy tolik dobra, než v pří­tomnosti. Každý den, který zameškáme k jejich správnému využití, nám zkracuje dobu, v níž mohou peníze posloužit k dobru a pro záchranu lidí. Necháváme-li druhé vykonat to, co nám Bůh přikázal vykonat, poškozujeme sebe i Toho, který nám dal všechno co máme. Jak mohou jiní vykonat naše dobročinné dílo lépe než my sami? Bůh chce, aby se každý člověk ve svém životě v tomto ohledu rozhodl sám. ^{4T 82} Protivenství, nehoda anebo chytráctví mohou vždy překazit zamýšlené skutky dobročinnosti, když ten, který nahromadil jistou sumu, nemůže na ni už sám dohlédnout. Je smutné, že tak mnozí zanedbávají přítomnou zlatou příležitost k vykonání dobra a čekají, až jsou odvoláni ze šafářství dříve, než mohli Pánu vrátit prostředky, které jim svěřil, aby jich použili k Jeho slávě.

Jedním z významných rysů Kristova učení je množství výpovědí a vážnost, s jakou káral hřích lakomství a poukazoval na nebezpečí hromadění světského zisku a lásky k němu. V příbytcích boháčů, v chrámě i na ulicích varoval ty, kteří toužili po spasení: „Mějte se na pozoru a vystříhejte se od lakomství.“ (Luk 12,15) „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (Luk 16,13)

Právě tento rostoucí shon po penězích, toto sobectví, plodící touhu po zisku, zbavuje církev Boží přízně a umrtvuje její duchovní život. Když hlava a ruce jsou ustavičně zaměstnány plánováním a snahou nahromadit bohatství, Boží požadavky a potřeby bližních zůstávají zanedbány. Požehnal-li nám Bůh na majetku, pak to neučinil proto, abychom svůj čas a svou pozornost odvraceli od Něho a soustřeďovali na to, co nám propůjčil. Dárce je větší než dar. Nejste sami svoji, jsme koupeni za velikou cenu. Zapomněli jsme snad na to, že za naše vykoupení byla zaplacena nekonečná cena? Vymřela už v srdci vděčnost? Nezahanbuje Kristův kříž náš sobecký, pohodlný a požitkářský život?

Co by se stalo, kdyby se Kristus dal znechutit nevděčností a tupením, s kterým se setkával na každém kroku, a kdyby nedokončil své dílo? Co by se stalo, kdyby nikdy nebyla nadešla chvíle, kdy řekl: „Dokonáno jest“? Co by se stalo, kdyby se vrátil do nebe znechucen lidským přijetím? Co by se stalo, kdyby se nerozhodl podstoupit onen smrtelný duševní zápas v Getsemane, když z Něho tekl krvavý pot?

Krista dovedla k Jeho úsilí zachránit lidstvo bezpříkladná láska a odevzdanost Otcově vůli. Pro dobro člověka bojoval až do hodiny svého ponížení. ^{4T 83} Celý svůj život strávil v chudobě a sebezapření pro padlého hříšníka. Na zemi, která byla Jeho vlastnictvím, neměl místo, kde by sklonil hlavu. Sklízíme ovoce tohoto neomezeného sebeobětování; a přece, když třeba něco vykonat, jde-li o to, aby naše peníze pomohly v díle Vykupitele zachraňovat duše, vyhýbáme se svým povinnostem a prosíme, abychom byli ospravedlněni. Nešlechetná lenivost, bezstarostná lhostejnost a hříšné sobectví uzavírá naše smysly před Božími požadavky.

Musel snad Kristus, Majestát nebes, Král slávy, nést těžký kříž s trnovou korunou a pít trpký kalich, zatímco my spokojeně odpočíváme, sloužíme sobě a zapomínáme na duše, za které umřel, aby je svou drahou krví vykoupil? Ne, dávejme dokud můžeme! Pracujme dokud máme k tomu sílu! Pracujme, dokud je den! Svůj čas a prostředky věnujme Boží službě, aby s námi mohl být spokojen, a abychom mohli přijmout Jeho odplatu.