V pátek, asi v osm hodin večer, jsme se dostali do Bostonu. Příštího rána jsme jeli prvním vlakem do Grovelandu. Když jsme přijeli na stanové shromáždění, hustě pršelo. ^{4T 279} Bratr Haskell do té doby neustále pracoval a byla naděje, že shromáždění bude vynikající. Bylo tam čtyřicet sedm stanů, vedle toho tři velké stany, jeden pro shromáždění o rozměrech 80 x 125 stop. O sobotní shromáždění byl hluboký zájem. Církev byla oživena a posilněna, zatímco hříšníci a odpadlíci byli vyburcováni, aby si uvědomili své nebezpečí.

V neděli ráno bylo počasí stále ještě zamračené. Ale dříve než se lidé shromáždili, vyšlo slunce. Loďky i vlaky se hemžily tisíci lidmi. Bratr Smith promluvil ráno o východní otázce. Námět se těšil zvláštní pozornosti a lidé poslouchali s velkým zájmem. Odpoledne bylo pro mně obtížné prorazit si cestu ke kazatelně, viděla jsem před sebou moře hlav. Obrovský stan byl plný i tisíce ještě stály venku a vytvořily živou zeď o hloubce několika stop. Velmi mně bolelo v krku i na plících a přesto jsem věřila, že mi Bůh pomůže při této významné příležitosti. Zatímco jsem mluvila, zapomínala jsem na své vyčerpání i bolest, když jsem si přitom představila, že hovořím k lidem, kteří má slova nepokládali za plané řeči. Přednáška trvala déle než jednu hodinu a vzbudila obrovskou pozornost. Když byla zazpívána závěrečná hymna, činitelé z Reformního klubu střídmosti v Haverhille mne prosili, abych přednášku, kterou jsem měla před rokem, opakovala i před tímto shromážděním v pondělí večer. Měla jsem však hovořit v Danversu, a proto jsem musela toto pozvání odmítnout.

V pondělí ráno jsme v našem stanu měli modlitební shromáždění za mého manžela. Předložila jsem jeho případ velkému Lékaři. Byla to vzácná chvíle. Spočinul na nás nebeský pokoj. Hned jsem si vzpomněla na slova: „To je to vítězství, které přemáhá svět, víra naše“ 1Jan 5,4. Všichni jsme cítili, že na nás spočívá Boží požehnání. Potom jsme se shromáždili ve velkém stanu, kde přišel můj manžel a krátce promluvil. Z vroucího srdce ozářen velkou Boží milostí a dobrotou vyslovil převzácná slova. ^{4T 280} Snažil se ukázat věřícím pravdu, aby si uvědomili, že mají tu přednost získat jistotu Boží milosti ve svých srdcích, a že velké pravdy, kterým věří, mohou posvětit život, zušlechtit charakter a mají spásný vliv na svět. Slzami zalité oči lidí dokazovaly, že jejich srdce byla dojata a obměkčena těmito slovy.

Potom jsme se chopili práce, kterou jsme v sobotu opustili a ráno jsme strávili ve zvláštní práci pro hříšníky a odpadlíky. Bylo jich asi dvě stě. Přišli kupředu, abychom se za ně modlili. Byli mezi nimi desetileté děti, ale také šedovlasí mužové a ženy. Více než dvacet z nich vstoupilo na cestu života poprvé. Odpoledne bylo třicet osm duší pokřtěno a mnozí křest oddálili na dobu, kdy se vrátí do svých domovů.

V pondělí večer jsme jeli spolu s bratrem Canrightem a několika jinými do Danversu. Můj manžel nebyl schopen mně doprovázet. Když jsem se uvolnila od náporu práce ve stanovém shromáždění, uvědomila jsem si, že jsem nemocná a že mám jen málo síly. Přece nás vozy rychle přivážely k místu schůzky v Danversu. Zde jsem musela hovořit s úplně cizími lidmi, jejichž mysli byly obtíženy předsudky falešných zpráv a zlými pomluvami. Myslela jsem si, že kdybych měla dost síly v plících, čistý hlas a neměla bych bolesti z cesty, byla bych za to Bohu velmi vděčná. Tyto myšlenky a pocity jsem si nenechala sama pro sebe a ve velké úzkosti jsem je předložila Bohu. Byla jsem velmi vyčerpaná a ani jsem nedovedla své myšlenky dobře formulovat slovy. Ale cítila jsem, že musí být nějaká pomoc a žádala jsem o ni z celého srdce. Abych toho večera mohla hovořit, potřebovala jsem fyzickou a duševní sílu. Při modlitbě jsem stále opakovala prosbu: „Má bezmocná duše spoléhá na Tebe, ó můj Bože, můj pomocníku. Neopouštěj mne v této hodině nouze.“

Když čas shromáždění pokročil, můj duch bojoval na modlitbě o Boží sílu a moc. Zatímco byla zpívána poslední píseň, šla jsem za kazatelnu. Stála jsem tam úplně slabá a věděla jsem, že má-li být má práce úspěšná, ^{4T 281} bude to jen v síle Mocného. Spočinul na mně Duch Páně a začala jsem mluvit. Ve svém srdci jsem cítila něco jako elektrický šok a náhle veškerá bolest ustoupila. Trpěla jsem velkou bolestí nervů soustřeďující se v mozku. V téže chvíli zcela pominula. Bolesti v krku i na plících ustoupily. Má levá paže i ruka byly v důsledku bolesti v srdci téměř neužitečné, ale nyní byly zdravé. Má mysl byla jasná, duše byla plná světla a lásky k Bohu. Zdálo se, že kolem stojí Boží andělé jako ohnivé stěny.

Stan byl plný a asi dvě stě lidí stálo ještě venku, protože uvnitř už nebylo místo. Citovala jsem Kristova slova, jimiž odpovídal na otázku zákoníků, když se ho ptali na největší přikázání zákona. „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“ Mt 22,37. Spočinulo na mně Boží požehnání a má bolest i slabost ustoupily. Přede mnou byli lidé, s nimiž jsem se až do dne soudu neměla setkat a touha po jejich spasení mne vedla k tomu, abych hovořila horlivě a s velkou bázní před Bohem, abych byla čistá od jejich krve. Při svém úsilí jsem se cítila úplně volná a hovořila jsem hodinu a deset minut. Ježíš byl mým pomocníkem a Jeho jméno bude oslaveno. Posluchači byli velmi pozorní.

V úterý jsme se vrátili do Grovelandu. Shromáždění bylo ukončeno, stany byly složeny, naši bratři se již vzájemně loučili a byli připraveni nastoupit do vozů a vrátit se do svých domovů. Bylo to jedno z nejlepších stanových shromáždění, jaké jsem prožila. Dříve, než jsme opustili toto místo, bratr Canright, Haskell, můj manžel, sestra Ingsová a já jsme vyhledali vzdálené místo v lesíku a tady jsme se sjednotili v modlitbě za požehnání zdraví a Boží milost, aby bohatě spočinula na mém manželovi. Všichni jsme hluboce cítili potřebu manželovy pomoci, protože ze všech směrů přicházelo mnoho naléhavých proseb o kázání. Toto modlitebné shromáždění bylo pro mne velmi vzácné, a na nás všech spočinul sladký mír a radost, jakožto ujištění, že Bůh vyslyšel naše prosby. ^{4T 282} Odpoledne nás bratr Haskell vzal ve svém kočáře, a vyrazili jsme do South Lancasteru, abychom si nějaký čas odpočinuli v jeho domově. Dali jsme přednost tomuto způsobu cestování, protože jsme si mysleli, že to prospěje našemu zdraví.

Denně jsme zápasili s mocnostmi temna, ale neopustili jsme naši víru a neztratili jsme odvahu. Nemoc mého manžela zmalomyslněla a satanovy svody velice zatěžovaly jeho mysl. Ale nebylo ani pomyšlení na to, že nás nepřítel porazí. Alespoň třikrát denně jsme jeho případ předkládali velkému Lékaři, který může léčit jak tělo, tak i duši. Každá modlitební chvíle nám byla velmi vzácná. Při každé příležitosti jsme měli zvláštní důkazy osvícení a Boží lásky. Zatímco jsme jednoho večera u bratra Haskella prosili Boha za mého manžela, zdálo se, že Pán byl přítomen mezi námi. Byla to chvíle, na kterou nelze nikdy zapomenout. Místnost vypadala jakoby byla osvětlena přítomností andělů. Chválili jsme Pána celým srdcem i svým hlasem. Jedna slepá sestra, která byla také přítomna, řekla: „Je to vidění?“ Naše srdce byla v tak těsném spojení s Bohem, že jsme tyto hodiny pokládali za svaté na to, abychom je prospali. K odpočinku jsme se odebrali teprve tehdy, až byla téměř celá noc, strávená hovorem a přemýšlením o Boží dobrotě a lásce a radostným chválením za námi.

Rozhodli jsme se, že na Vermontské táborové shromáždění budeme cestovat soukromým dopravním prostředkem, protože jsme se mysleli, že to bude pro manžela prospěšné. V poledne jsme se zastavili, rozdělali oheň, připravili si lehký oběd a udělali jsme si modlitební chvíli. Na tyto vzácné hodiny strávené ve společnosti bratra a sestry Haskellových, sestry Ingsové a sestry Huntleyové nelze nikdy zapomenout. Naše cesta trvala tři dny.

Toto shromáždění bylo velmi užitečné pro práci ve Vermontu. Pán mi dal sílu, abych mohla každý den jednou promluvit k lidem. Podávám zde následující zprávu ze shromáždění, kterou napsal pro časopis Review and Herald bratr Uriah Smith: ^{4T 283}

„Bratr a sestra Whiteovi a bratr Haskell potěšili na tomto shromáždění všechny věřící. Sobota 8. září byla na tomto stanovém shromáždění zasvěcena postu za zdravotní stav bratra Whitea. Byl to dobrý den. Strávili jsme jej na modlitbách a brzy jsme viděli i ovoce těchto modliteb. Pán v hojnosti požehnal svému lidu. V sobotu odpoledne měla sestra Whiteová volný, ale působivý proslov. Asi sto osob přišlo kupředu, abychom se za ně modlili a prokázali tak hlubokou touhu a opravdovou potřebu nalézt Pána.“

Z Vermontu jsme jeli na stanové shromáždění do New Yorku. Pán mi dal velkou přednost, když jsem i tam promluvila k lidem, ale někteří nebyli připraveni, a toto shromáždění jim nepřineslo užitek. Neuvědomovali si svůj pravý stav a nehledali Pána opravdově. Nepřiznali se, že padli a neopustili své hříchy. Jedním z hlavních cílů konání těchto táborových shromáždění je, aby naši bratři pociťovali nebezpečí, že jsou zaměstnáni pečováním o tento život. Pokud se tento stav nezmění, pak dochází k obrovským ztrátám.

Vrátili jsme se do Michiganu a po několika dnech jsme jeli do Lansingu abychom se zúčastnili stanového shromáždění, které trvalo dva týdny. Zde jsem horlivě pracovala a Duch Páně mne podpíral. Cítila jsem velké požehnání, když jsem promlouvala ke studentům a usilovala o jejich spasení. Bylo to pozoruhodné shromáždění. Duch Boží byl přítomen od počátku až do konce. Výsledkem tohoto shromáždění bylo sto třicet pokřtěných osob. Většinou to byli studenti z naší školy. Byli jsme šťastni, když jsme viděli Boží spasení na tomto shromáždění. Potom jsme strávili několik týdnů v Battle Creeku a rozhodli jsme se, že pojedeme do Kalifornie.