„Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.“ (Jan 1,29)
Jan měl od své přirozenosti chyby a slabosti jako všichni ostatní lidé; avšak dotek božské lásky jej přetvořil. Když po zahájení Kristova veřejného působení přišli k Janovi jeho učedníci se stížností, že všichni lidé následují nového Učitele, Jan osvědčil, jak jasně pochopil svůj vztah k Mesiáši, a jak radostně uvítal Toho, jemuž připravoval cestu.
„Nemůžť člověk vzíti ničeho,“ řekl, „leč by jemu dáno bylo s nebe. Vy sami svědkové jste mi, že jsem pověděl: Nejsem já Kristus, ale že jsem poslán před ním. … Protož ta radost má naplněna jest. Onť musí růsti, já pak menšiti se.“ (Jan 3,27-30).
Pohlížeje ve víře k Vykupiteli, Jan dostoupil vrcholu sebezapření. Nesnažil se přitahovat lidi k sobě, nýbrž povznášet jejich myšlenky stále výš a výše, dokud nespočinuly na Beránku Božím. On sám byl pouze hlasem, voláním na poušti. Nyní se s radostí ztišil a odešel ze scény, aby oči všech mohly být obráceny ke Světlu života.
Ti, kteří jsou věrni svému povolání za posly Boží, nebudou usilovat o svou slávu. Láska ke svému „já“ bude pohlcena láskou ke Kristu. Uznají, že jejich dílem je vyhlašovat to, co vyhlašoval Jan Křtitel: „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.“ (Jan 1,29). Vyvýší Ježíše a s Ním bude vyvýšeno lidstvo. …
Prorokova duše, zbavena vlastního „já“, byla naplněna Božím světlem. … Vydával svědectví o Spasitelově slávě. … Na této Kristově slávě se mají podílet všichni Jeho následovníci. … Z nebeského světla můžeme přijímat jedině tehdy, jsme-li ochotni vzdát se vlastního „já“. Boží povahu můžeme poznat a vírou přijmout Krista pouze tehdy, když každou myšlenku ochotně podřídíme v poslušnosti Kristu. Všem, kteří tak činí, je dán Duch svatý v neomezené míře. V Kristu „přebývá všecka plnost Božství tělesně. A v něm jste doplněni.“ (Kol 2,9.10) (8T 333, 334).
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt