„Vzývati mne bude, a vyslyším jej; já s ním budu v ssoužení, vytrhnu a oslavím jej.“ (Žalm 91,15)

Lid Boží nebude ušetřen utrpení; i když bude pronásledován a zahnán do úzkých, ačkoli bude snášet strádání a trpět pro nedostatek jídla, nebude ponechán, aby zahynul. …

Přesto se bude lidskému pohledu zdát, že lid Boží musí brzy zpečetit své svědectví svou krví, jako před nimi zpečetili mučedníci. Oni sami se začnou obávat, že je Pán ponechal, aby padli rukou svých nepřátel. Je to čas hrozného smrtelného zápasu. Dnem i nocí volají k Bohu o vysvobození. …

Oko Boží, přehlížeje věky, bylo upřeno na rozhodnou chvíli, se kterou se má setkat Jeho lid, až se proti němu postaví pozemské mocnosti. Jako vyhnanci v zajetí budou mít strach, že zahynou hlady nebo násilnou smrtí. Avšak Svatý, jenž rozdělil Rudé moře před Izraelem, projeví svou nesmírnou moc a změní jejich zajetí. „Tiť budou, praví Hospodin zástupů, v den, kterýž já učiním, mým klínotem, a slituji se nad nimi, jako se slitovává otec nad synem svým, kterýž mu slouží.“ (Mal 3,17) Kdyby v oné době byla prolita krev věrných svědků Kristových, nebyla by, jako krev mučedníků, semenem, jež bylo zaseto, aby přineslo žeň pro Boha. Jejich věrnost by nebyla svědectvím, které by přesvědčilo ostatní o pravdě; neboť zatvrzelé srdce odráželo vlny milosrdenství tak dlouho, až se k němu již více nenavrátily. Kdyby spravedliví byli nyní ponecháni, aby padli za kořist svým nepřátelům, bylo by to vítězstvím knížete zla. Žalmista praví: „Tu mne ukryje v stánku svém, v den zlý schová mne v skrýši stanu svého.“ (Žalm 27,5) Kristus říká: „Ej lide můj, vejdi do pokojů svých, a zavři dvéře své za sebou; schovej se na maličkou chvilku, dokudž nepřejde hněv. Nebo aj, Hospodin béře se z místa svého, aby navštívil nepravost na obyvatelích země.“ (Iz 26,20.21) Slavné bude vysvobození těch, kteří trpělivě čekali na Jeho příchod a jejichž jména jsou zapsána v knize života.“ (GC 629,630,634)