„Potom řekne Král těm po své pravici: Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa.“ (Mat 25,34; Ns)

Spasitel nám představuje scénu posledního soudu, kdy je dána odměna těm po Jeho pravici a rozsudek odsouzení těm po Jeho levici. Spravedliví jsou udiveni, co že to vykonali, že mají být tak štědře odměněni. Kristova přítomnost přebývala v jejich srdcích; byli naplněni Jeho Duchem a bez vědomé snahy z jejich strany; sloužili Kristu v osobě Jeho svatých a tím si zajistili jistou odměnu. Oni však neměli na zřeteli onu odplatu, kterou měli získat, a ani vyhlídka na ni nebyla součástí pohnutky, která je pudila k jejich službě. To, co vykonali, učinili z lásky ke Kristu a ke svým bližním, a Kristus sám se ztotožňuje s trpícím lidstvem a všechny skutky, vykonané v upřímném soucitu, slitování a lásce k lidem, považuje za učiněné pro Něho samého. …

V druhotném smyslu bychom měli všichni vzhlížet k odplatě. (dle Žid 11,26; Ns) Ale i přesto, že jsme si vědomi zaslíbeného požehnání, musíme mít absolutní důvěru v Ježíše Krista, věříce, že On posoudí správně a dá nám odplatu podle toho, jaké byly naše skutky. Darem Božím je věčný život, ale Ježíš nechce, abychom byli tak snaživí kvůli odplatě, jako kvůli tomu, abychom konali vůli Boží proto, že je správné ji činit, bez ohledu na veškerý zisk. …

Nejhojnější odplatu obdrží ti, jež smísili svou činorodost a horlivost s laskavým a něžným soucitem k nuzným, sirotkům, utlačovaným a sklíčeným. … Kolem nás jsou ti, jež mají tichého a pokorného ducha, ducha Kristova, jež prokazují mnoho drobných služeb těm okolo nich, a kteří to nepokládají za něco zvláštního. Oni budou nakonec udiveni, když zjistí, že Kristus si všímal každého laskavého slova proneseného ke sklíčenému člověku a bral v úvahu i ten nejmenší dar věnovaný k ulehčení nuznému, který stál dárce určité sebezapření. Pán posuzuje ducha a podle toho odplácí. Čistý, pokorný a dětsky prostý duch lásky činí oběť v Jeho očích vzácnou. (RH 3.7.1894)