„Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“ (1Kor 2,9)

Ti, kteří skutečně milují Boha, budou toužit natolik zdokonalit Bohem jim dané hřivny, aby mohli být požehnáním pro druhé lidi. A zanedlouho se doširoka otevřou nebeské brány, aby je vpustily, a ze rtů Krále slávy jako nejkrásnější hudba zazní k jejich sluchu slova blahořečení: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte za dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa.“ (Mat 25,34; Ns) Tak budou vykoupení uvítání do příbytků, které pro ně Kristus připravuje. Tam nebudou jejich společníky nemravní lidé ze země, ale ti, jež si s Boží pomocí vytvořili dokonalý charakter. Každý hříšný sklon, každá nedokonalost byla Kristovou krví odstraněna; a je jim udělená znamenitost a záře Jeho slávy, daleko převyšující záři slunce v jeho poledním lesku. A mravní krása a dokonalost Jeho charakteru jimi prozařuje s hodnotou, která daleko převyšuje tento vnější lesk. Před velkým bílým trůnem jsou bez úhony, sdílejíce důstojnost a výsady andělů.

„Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9; Ns) Vzhledem k slavnému dědictví, které může obdržet, „co dá člověk výměnou za svou duši?“ (Mat 16,26; Ns). Může být chudý, přesto v sobě samém vlastní bohatství a důstojnost, které svět nikdy nemůže poskytnout. Duše, vykoupená a očištěná od hříchu, má se všemi svými ušlechtilými schopnostmi zasvěcenými Boží službě všepřevyšující cenu. (IHP 367)

Navždy přebývat v tomto domově požehnaných, nenést na duši, těle i duchu temné stopy hříchu a prokletí, ale dokonalou podobnost svého Stvořitele, a po nekonečné věky růst v moudrosti, v poznání a ve svatosti, stále bádat v nových oblastech pro přemýšlení, stále nacházet nové zázraky a novou nádheru, stále růst ve schopnosti poznávat, radovat se a milovat a vědět, že před námi je stále nekonečná radost, láska a moudrost - takový je cíl, k němuž směřuje naděje křesťana. (CT 55)