(Mat 13,1-9; 18-23; Mar 4,1-20; Luk 8,4-15)

Podobenstvím o rozsévači Kristus znázornil skutečnosti nebeského království a dílo, které velký Hospodář koná pro svůj lid. Jako rozsévač vychází na pole, tak přišel Pán Ježíš, aby rozséval nebeské semeno pravdy. I jeho učení v podobenstvích je semenem, jímž zaséval nejvzácnější pravdy Boží milosti. Podobenství o rozsévači je tak prosté, že lidé nedoceňovali jeho význam tak, jak by měli. Kristus chce převést naši pozornost od semene vsazeného do země k semenu evangelia. Když je toto semeno zaseto do lidské mysli, přivádí člověka zpět k věrnosti Bohu. Podobenství o rozsévači vyprávěl Vládce nebes. Tytéž zákony, kterým podléhá setí semen v přírodě, platí i pro zasévání semene pravdy.

Na břehu Galilejského jezera se shromáždil zástup lidí, kteří dychtili po tom, aby mohli vidět a slyšet Pána Ježíše. Byli mezi nimi nemocní, kteří čekali na příležitost, aby mu mohli předložit svůj případ. ^{COL 34} Otec dal Synu právo léčit bolesti hříšného lidstva. Ježíš Kristus uzdravoval a šířil kolem sebe život, zdraví a pokoj.

Lidí neustále přibývalo, tísnili se kolem Krista, takže už nebylo místa pro další. Kristus pokynul mužům v rybářských člunech a vstoupil do loďky, která jej měla převézt na druhou stranu jezera. Vyzval své učedníky, aby odstrčili loďku trochu od břehu a pak z ní mluvil ke shromážděnému zástupu na pobřeží.

U jezera se rozkládala půvabná genezaretská. rovina a za ní se zvedaly pahorky. Na úbočích i v rovině lidé vídávali při práci pilné rozsévače, kteří rozsévali semeno, nebo žence, kteří sklízeli rané obilí. Kristus při pohledu na tuto scénu řekl:

"Vyšel rozsévač rozsévat. Když rozséval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet" (Mat 13,3-8).

Současníci Ježíše Krista nepochopili jeho poslání. Způsob jeho příchodu neodpovídal jejich představám. Kristus byl základem celého systému židovského náboženství. Velkolepé židovské obřady ustanovil Bůh. Měly naučit lid, že jednou v ustanovený čas přijde někdo, na koho všechny obřady ukazovaly. Židé zdůrazňovali jen formy a obřady, ale unikal jim jejich smysl. Tradice, zásady a nařízení vydaná lidmi zastřely poučení, která jim Bůh chtěl sdělit. ^{COL 35} Tato lidská ustanovení a tradice se staly překážkou, aby lidé pochopili a prožívali pravé náboženství. A když přišla Skutečnost v osobě Kristově, nepoznali, že On je naplněním všech symbolů a podstatou všech předobrazů. Zavrhli skutečnost a drželi se dále svých předobrazů a symbolických obřadů. Boží Syn přišel, oni se však dále dožadovali znamení. Když slyšeli poselství: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské" (Mat 3,2), odpovídali tím způsobem, že žádali Krista, aby učinil zázrak. Evangelium Kristovo jim bylo kamenem úrazu, protože toužili po znameních, místo aby toužili po Spasiteli. Očekávali, že Mesiáš prosadí své nároky mocnými dobyvačnými činy a že založí svou říši na troskách pozemských království. Pán Ježíš na tato očekávání odpověděl podobenstvím o rozsévači. Království Boží se neprosazuje silou armád nebo násilím, ale vštěpováním nových zásad do lidských srdcí.

"Rozsévač, který rozsévá dobré semeno, je Syn člověka" (Mat 13,37). Kristus nepřišel jako král, nýbrž jako rozsévač. Nepřišel bořit pozemská království, ale rozsévat semeno pravdy. Nepřišel svým následovníkům ukazovat pozemská vítězství a národní velikost, ale upozorňoval na žeň, která nastane po namáhavé práci, po prožitých prohrách a zklamáních.

Farizeové pochopili smysl Kristova podobenství, avšak poučení v něm obsažené jim nebylo vhod. Předstírali, že je nechápou. Pro zástupy se záměry nového učitele staly ještě větším tajemstvím. Jeho slova se zvláštním způsobem dotkla jejich srdcí a přitom hořce zklamala jejich naděje. Ani učedníci podobenství nepochopili. Vzbudilo však u nich zájem. Přišli k Pánu Ježíši a v soukromí Ho žádali o vysvětlení.

Kristus si přál vyvolat u svých učedníků takový zájem, aby jim pak mohl dát přesnější poučení. ^{COL 36} Vysvětlil jim podobenství tak zřetelně, jak vysvětluje své slovo každému, kdo ho upřímně hledá. Kdo zkoumá Boží slovo se srdcem vnímavý na působení Ducha svatého, nezůstane ve tmě. Kristus řekl: "Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe" (Jan 7,17). Každý, kdo přichází ke Kristu, aby dosáhl jasnější poznání pravdy, obdrží je. Kristus mu odhalí tajemství nebeského království a člověk, který touží poznat pravdu, tato tajemství pochopí. Nebeské světlo ozáří chrám duše a ukáže se i jiným jako jasné světlo lampy na temné cestě.

"Vyšel rozsévač rozsévat." Poměry na Východě byly kdysi nejisté a neurovnané, nebezpečí násilného přepadení bylo tak velké, že lidé bydleli většinou v opevněných městech a rolníci vycházeli každodenně za městské hradby za svou prací. Podobně i Kristus, nebeský Rozsévač, šel, aby rozséval. Opustil svůj domov jistoty a pokoje, opustil slávu, kterou sdílel s Otcem ještě před stvořením světa, zřekl se svého postavení Vládce vesmíru, vyšel jako muž bolesti, jako člověk vystavený pokušení. Vyšel, aby osamocen a v slzách rozséval semeno života pro hříšný svět, aby ho zavlažil svou krví.

Kristovi služebníci mají rozsévat stejně jako on. Když Bůh povolal Abrahama, aby se stal rozsévačem semene pravdy, přikázal mu: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu" (1Moj 12,1). "I vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde" (Žid 11,8). Podobnou zkušenost prožil apoštol Pavel. Když se modlil v chrámě v Jeruzalémě, Bůh mu řekl: "Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům" (Skut 22,21). Každý, kdo je povolán, ^{COL 37} aby se připojil ke Kristu, musí opustit všechno, aby ho mohl následovat. Musí zpřetrhat staré svazky, musí se vzdát svých životních plánů a pozemských vyhlídek. Semeno pravdy je třeba zasévat v osamocenosti, s obětmi, namáhavou prací a se slzami.

"Rozsévač rozsévá slovo" (Mar 4,14). Kristus přišel, aby na světě zaséval pravdu. Již od pádu člověka rozsévá satan neustále semena bludu. Na počátku dosáhl nadvlády nad lidmi lží a stejným způsobem se snaží i dnes ničit království Boží na zemi a přivádět lidi pod svou moc. ^{COL 38} Kristus však přišel jako rozsévač z nebeského prostředí, aby zaséval pravdu. Měl účast v radě Boží a přebýval ve svatyni Věčného, proto mohl lidem přinést čistou pravdu. Zjevoval ji světu již od pádu člověka do hříchu v zahradě Eden. Stále lidi seznamuje s nepomíjejícím semenem, "živým a věčným slovem Božím" (1 Petr 1,23). Kristus zasel semeno evangelia již ve svém prvním zaslíbení, které dal našim prarodičům po pádu do hříchu. Podobenství o rozsévači však představuje osobní působení Pána Ježíše mezi lidmi a dílo, které tím založil.

Slovo Boží je semeno. Každé semeno má v sobě zárodek života. Ukrývá v sobě život rostliny. Podobně tak i v Božím slově je život. Kristus řekl: "Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život" (Jan 6,63). "Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život" (Jan 5,24). V každém přikázání a v každém zaslíbení slova Božího je moc, pravý Boží život. V něm může být splněno každé přikázání a uskutečněno každé zaslíbení. Kdo vírou přijímá Boží slovo, přijímá pravý život a Boží povahu.

Semeno přináší plody podle svého druhu. Zasejte semeno za vhodných podmínek a v rostlině se vyvine život daného druhu. Přijměte vírou do srdce nepomíjitelné semeno pravdy a vyvine se povaha a život podobný povaze a životu Božímu.

Židovští učitelé nezasévali semeno Božího slova. Dílo Ježíše Krista jako učitele pravdy bylo pravým opakem činnosti rabínů v jeho době. Zabývali se tradicemi, lidskými teoriemi a domněnkami. ^{COL 39} Místo Božího slova často uváděli výroky lidí o Božím slově. Jejich učení nemělo v sobě sílu, aby oživilo duši. Ježíš Kristus však učil a kázal Boží slovo. Tazatelům odpovídal prostým: "Je psáno" (Mat 4,4). "Co praví Písmo? Jak v něm čteš?" Kristus rozséval semeno slova při každé příležitosti, ať vzbudil zájem přítele či nepřítele. On je Cesta, Pravda a Život. On sám je živým Slovem a ukazuje na Písmo a prohlašuje: "Písma svědčí o mně." Pak "začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma" (Jan 5,39; Luk 24,27).

Totéž dílo mají konat Kristovi služebníci. I v dnešní době, jako kdysi, jsou živé pravdy Božího slova nahrazovány lidskými teoriemi a výmysly. Mnozí se vydávají za hlasatele evangelia, nepřijímají však celou Bibli jako slovo inspirované Bohem. Jeden teolog zavrhuje jednu část, druhý zpochybňuje jinou. Svůj úsudek vyzdvihují nad Boží slovo. Vlastní výklad Písma zakládají na lidské autoritě a ničí tak jeho božskou autentičnost. Všude zasévají semeno nevíry. Lidé jsou zmateni a nevědí, čemu věřit. Přijímají učení, které nemá žádný podklad. V Kristově době dávali rabíni mnohým částem Písma tajemný a násilím prosazovaný výklad. Prosté učení Božího slova odsuzovalo jejich život, a proto se pokoušeli zmařit jeho moc. K podobnému jevu dochází i dnes. Lidé se snaží, aby Boží slovo vypadalo jako něco tajuplného a nesrozumitelného a tím omlouvají přestupování Božího zákona. Kristus ve své době káral takové jednání. Učil, že slovu Božímu mají porozumět,všichni. Poukazoval na Písmo jako na nepochybnou autoritu. My bychom měli činit totéž. Bibli máme představovat jako slovo věčného Boha, jako ^{COL 40} konečné vyjádření ke všem sporným otázkám a jako základ veškeré víry.

Bible byla oloupena o svou moc a následky se projevují v klesající úrovni duchovního života. V kázáních, která dnes zaznívají z mnoha kazatelen, schází ona božská síla, která probouzí svědomí a přináší člověku život. Posluchači nemohou říkat: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral Písma?" (Luk 24,32). Mnozí lidé touží po živém Bohu a jeho božské přítomnosti. Ani nejskvělejší filozofické teorie a literární díla nemohou trvale uspokojit lidské srdce. Názory a výmysly lidí nemají žádnou cenu. Ať k lidem promlouvá Boží slovo. Ať všichni, kdo dosud slyšeli jen o tradicích, lidských názorech a předpisech, slyší hlas Krista, Jehož slovo může obnovit člověka pro věčný život.

Oblíbeným námětem Pána Ježíše byla otcovská láska a velikost Boží milosti. Často zdůrazňoval svatost Boží povahy a Božího zákona. Představil se lidem jako Cesta, Pravda a Život. O tom by měli kázat Kristovi služebníci. Hlásejte takovou pravdu, jaká „je v Ježíši“. Objasňujte požadavky zákona a evangelia. Vyprávějte lidem o životě Ježíše Krista plném sebezapření, o jeho oběti, o ponížení a smrti, vzkříšení a nanebevstoupení, o tom, že se za ně přimlouvá před Božím trůnem a o jeho zaslíbení: "Opět přijdu a vezmu vás k sobě" (Jan 14,3).

Neveďte spory o chybných teoriích, nevyhledávejte slovní potyčky s odpůrci evangelia. Následujte příkladu Pána Ježíše. Dovolte, aby živé pravdy z Boží pokladnice prozářily váš život. "Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod." "Osévej zemi všude zavodňovanou." "Kdo má slova moje, ať moje slova mluví věrně. ^{COL 41} Nač mísit slámu s pšeničným zrnem?- praví Hospodin." "Každé slovo Boha je vytříbené... K jeho slovům nic nepřidávej, aby tě nepokáral a nebyls usvědčen ze lži“ (2Tim 4,2; Iz 32,20; Jer 23,28; Přísl 30,5.6).

„Rozsévač rozsévá slovo.“ V této větě je obsažena velká zásada, která by měla být základem veškeré vychovatelské činnosti. „Semeno je slovo Boží.“ Avšak v dnešní době je z velkého množství škol slovo Boží odstraněno. Jiné věci zaměstnávají mysl. Ve výchovném systému se dává velký prostor studiu děl nevěřících autorů. Školní učebnice obsahují pochybovačné myšlenky. Vědecký výzkum zavádí na scestí, protože jeho objevy jsou mylně vykládány a překrucovány. Slovo Boží je porovnáváno s domnělým vědeckým učením a je považováno za něco nejistého a nevěrohodného. Tím je do mysli mládeže zaseto semeno pochybnosti, které v době pokušení vzklíčí. Když se ztratí víra ve slovo Boží, člověk zůstává bez průvodce a ochránce. Mládež se dostává na stezky, jež odvádějí od Boha a od věčného života.

To je také do velké míry příčinou všeobecně rozšířené mravní zkaženosti v dnešním světě. Když je slovo Boží odstraněno, je tím zároveň zavržena síla, která potlačuje hříšné vášně přirozeného srdce. Když lidé rozsévají tělu, z těla budou sklízet zkázu.

V tom je také hlavní příčina rozumové slabosti a neschopnosti. Odvrací-li se člověk od Božího slova, aby se sytil knihami napsanými lidmi, kteří nebyli inspirováni Duchem svatým, jeho myšlení zakrňuje a znehodnocuje se. Takovými spisy není přiváděn do styku s hlubokými a širokými zásadami věčné pravdy. Rozum člověka se přizpůsobuje věcem, s nimiž se důvěrně obeznamuje a jestliže se věnuje pomíjitelným věcem, slábne, zužuje se a po určitém čase ztrácí schopnost dalšího rozvoje.

Tak vypadá nesprávná výchova. Úlohou každého učitele ^{COL 42} má být to, aby soustřeďoval mysl mládeže na veliké pravdy vnuknutého slova. Taková výchova je nezbytná pro život zde na zemi i pro život věčný.

Není nutné se domnívat, že to bude překážkou při studiu vědy, anebo že to sníží úroveň výchovy. Poznání Boha je vysoké jako nebesa a široké jako vesmír. Neexistuje nic více zušlechťujícího a povzbuzujícího jak studium velkých otázek, týkajících se věčného života. Nechť se mládež snaží pochopit tyto Bohem udělené pravdy a její mysl se rozvine a zesílí. Každý žák, který je činitelem slova, dostane se na širší pole myšlení a zajistí mu to bohatství poznání, které je nepomíjitelné.

Výchova, která je zabezpečována bádáním Písma svatého je vlastně poznáním plánu spasení z vlastní zkušenosti. ^{COL 43} Taková výchova obnoví obraz Boží v člověku. Posílí a opevní mysl proti pokušení a uschopní člověka, aby se stal spolupracovníkem Kristovým na Jeho díle milosti pro tento svět. Učiní jej členem nebeské rodiny a připraví jej, aby měl podíl na dědictví svatých ve světle.

Avšak učitel, vyučující posvátné pravdy, může předat druhým jen tolik, kolik z ní zná z vlastní zkušenosti. „Rozsévač rozsévá své semeno.“ Kristus učil pravdě, protože sám je pravda. Jeho učení obsahovalo Jeho myšlení, Jeho povahu a Jeho životní zkušenosti. Tak tomu má být i u Jeho služebníků. Ti, kteří vyučují slovo, musí osobně prožít to, co mají učit druhé. Musí poznat, co to znamená, že se Kristus pro ně stal poznáním, spravedlností, posvěcením a vykoupením. Když seznamují jiné s Božím slovem, neměli by je předkládat jako něco domnělého a nejistého. Měli by prohlásit s apoštolem Petrem: "Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti" (2 Petr 1,16). Každý Kristův služebník a každý učitel by měl říct s apoštolem Janem: "Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven" (1 Jan 1,2).