Poslední část vyprávění o boháči popisuje závěrečné události dějin I tohoto světa. Boháč prohlašoval, že je syn Abrahamův, ale od Abrahama jej dělila nepřekonatelná propast nesprávně vytvořená povaha. Abraham sloužil Bohu, vírou a poslušností plnil Boží slovo. Boháč se nestaral ani o Boha ani o potřeby strádajících lidí. Velká propast mezi ním a Abrahamem byla také propastí neposlušnosti. Mnozí lidé dnes žijí stejně. Ačkoli jsou členy církve, nejsou obráceni. Je možné, že se účastní bohoslužeb a zpívají žalm: "Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože" (Žalm 42,2), avšak jejich vyznání je falešné. V Božích očích nejsou spravedlivější než největší hříšník. Člověk, který touží po vzrušení světskými zábavami, který si libuje v okázalosti, nemůže sloužit Bohu. Jako boháč v podobenství nemá ani on chuť bojovat proti hříšným žádostem. Chce uspokojovat své chutě. Vybírá si hříšné prostředí. Náhle ho zaskočí smrt a on odchází do hrobu s povahou, kterou si vytvořil za svého života ve společnosti nástrojů satana. V hrobě už nemá možnost se pro cokoli rozhodnout, ať pro dobré, či pro zlé, protože v den, kdy člověk zemře, končí jeho myšlení (viz Žalm 146,4; Kaz 9,5.6).
Až jej Boží hlas probudí, vstane z hrobu se stejnými sklony a vášněmi, s týmiž zájmy a předsudky, které měl během svého života. Bůh neučiní zázrak, aby přetvořil člověka, který se nechtěl dát přetvořit, i když mu Pán k tomu poskytl příležitosti a učinil všechna opatření. Za svého života si neoblíbil Boha a nenašel zalíbení v jeho službě. Jeho povaha se neshoduje s Bohem, a proto by nemohl být v nebeské rodině šťastný.
Také dnes žijí na světě samospravedliví lidé. Nejsou to prostopášníci, pijani, smilníci, avšak nechtějí žít pro Boha, ale pro sebe. Na Boha nemyslí, proto se řadí k nevěřícím. Kdyby bylo možné, aby vstoupili do bran Božího města, neměli by právo na ovoce stromu života, protože když jim byla předložena Boží přikázání se všemi závaznými požadavky, řekli: Ne! Nesloužili Bohu na zemi, nesloužili by mu ani v nebi. Nemohli by žít v Boží přítomnosti, necítili by se tam dobře a raději by si vybrali nějaké jiné prostředí.
Učit se od Krista znamená přijímat jeho milost neboli jeho povahu. Avšak lidé, kteří si neváží a nevyužívají jedinečné příležitosti a posvěcující vlivy zde na zemi, nejsou připraveni pro službu Bohu v nebi. Jejich povaha se neutvářela podle nebeského vzoru. Lhostejnost a netečnost vytvořily mezeru, kterou nelze ničím překlenout. Mezi nimi a skutečně spravedlivými zeje velká propast.
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt