Petr přišel jednou ke Kristu s otázkou: "Kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" (Mat 18,21). Rabíni omezili odpuštění na tři prohřešky. Petr zvýšil tento počet na sedm, na počet představující dokonalost a domníval se, že postupuje podle učení Pána Ježíše. Kristus však učil, že v odpouštění nemáme nikdy stanovit míru. Řekl: "Ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát" (Mat 18,22).
Potom Pán Ježíš ukázal pravý důvod, proč máme odpouštět a nebezpečí, které plyne z neochoty odpustit. V podobenství vyprávěl, jak král jednal s úředníky, kterým svěřil správu nad svým královstvím. Někteří z nich přijímali velké částky ze státních peněz. Když král zkoumal, jak spravují zemi, přivedli před něho muže, jehož účet prozrazoval, že dluží svému pánu obrovskou částku deset tisíc hřiven. Neměl, čím by dluh uhradil, a tak král podle tehdejšího zvyku nařídil, aby ho prodali se vším, co má, a tím aby uhradil dluh. Zděšený muž mu však padl k nohám a úpěnlivě ho prosil: "Měj se mnou strpení a všecko ti vrátím! Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil."
"Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: Zaplať mi, co jsi dlužen! Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to! On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh" (Mat 18,27-34).
Podobenství uvádí některé podrobnosti, které jsou nutné k dokreslení obrazu, nemůžeme z nich však vyvozovat duchovní naučení. Neměly by odvádět naši pozornost. Podobenství znázorňuje velké pravdy a právě o nich máme přemýšlet.
Odpuštění, udělené králem, znázorňuje Boží odpuštění všech hříchů. Krista tu představuje král, který ze soucitu odpustil dluh svému služebníku. Člověk přestoupil zákon a byl jím odsouzen. Nemohl se sám zachránit, a proto Kristus přišel na svět, své božství oděl lidstvím a položil svůj život "spravedlivý za nespravedlivé". Dal sama sebe za naše hříchy a každému člověku nabízí zdarma odpuštění, které vykoupil svou krví. "U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení" (Žalm 130,7).
To je důvod, proč máme projevovat soucit s bližními, kteří jsou hříšní jako my. "Jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat" ( 1 Jan 4,11). Kristus řekl: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte" (Mat 10,8).
Když dlužník v podobenství požádal o poshovění a sliboval: "Měj se mnou strpení a všecko ti vrátím", král rozsudek odvolal a celý dluh mu odpustil. Brzy dostal i tento dlužník příležitost následovat příklad svého laskavého pána. Když vyšel ven, potkal jednoho spoluslužebníka, který mu dlužil malou částku. Jemu král odpustil deset tisíc hřiven, přítel mu však dlužil pouhých sto denárů. Zatímco se k němu král zachoval tak velkoryse, jednal se svým spoluslužebníkem docela jinak.. Dlužník ho prosil za odpuštění podobně jako on sám prosil krále, ale marně. Člověk, kterému bylo před chvílí odpuštěno, nebyl laskavý a soucitný. V jednání se svým spolupracovníkem neprojevil milosrdenství, jakého se dostalo jemu. Nevyhověl žádosti o poshovění. Nevděčný služebník myslel jen na malý dluh svého přítele. Požadoval všechno, co si myslel, že mu patří, a vynesl nad dlužníkem podobný rozsudek, jakého byl sám tak milostivě zproštěn.
Kolik lidí dnes zaujímá stejný postoj! Když dlužník žádal svého pána o milost, nechápal skutečnou velikost svého dluhu. Neuvědomoval si svou bezmocnost. Doufal, že se vysvobodí sám. Řekl svému pánu: "Měj se mnou strpení a všecko ti vrátím!" Podobně mnozí lidé doufají, že si vlastními skutky zaslouží Boží přízeň. Neuvědomují si svou bezmocnost. Nepřijímají Boží milost zdarma jako dar, ale pokoušejí se vybudovat svou vlastní spravedlnost. Jejich srdce se nezlomilo a nepokořilo poznáním vlastního hříchu, a proto jsou neúprosní a nesmiřitelní k druhým. Jejich hříchy vůči Bohu v porovnání s hříchy jejich bratří vůči nim, jsou jako deset tisíc hřiven proti jednomu stu denárů, tedy asi jeden milión k jedné, a přesto se odvažují neodpustit druhým.
V podobenství dal pán nemilosrdného dlužníka předvést a řekl mu: "Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh" (Mat 18,32-34). Pán Ježíš řekl: "Tak bude jednat i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru" (Mat 18,35). Kdo odmítá odpouštět, připravuje se o naději, že dosáhne odpuštění.
Poučení obsažené v tomto podobenství nesmíme uplatňovat nesprávně. Odpuštění, které nám Bůh udílí, v žádném případě nezmenšuje naši povinnost Boha poslouchat. Právě tak ochota odpustit bližnímu ho nezbavuje povinnosti plnit své závazky. V modlitbě, kterou Kristus učil své učedníky, řekl: "Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám" (Mat 6,12). Pán Ježíš tím nemínil, že nesmíme vyžadovat od dlužníků to, co nám právem náleží, abychom mohli získat odpuštění hříchů. Nemohou-li zaplatit, třeba i v důsledku svého nemoudrého hospodaření, nemají za to být uvrhováni do vězení, utlačováni nebo vystaveni drsnému zacházení. Podobenství nás nevede, abychom podporovali lenost. Slovo Boží zdůrazňuje, že nechce-li člověk pracovat, ať nejí (viz 2 Tes 3,10). Pán nepožaduje od těžce pracujícího člověka, aby podporoval druhé v lenosti. Mnoho lidí žije v chudobě a nedostatku jen proto, že bezúčelně promrhávají čas a neprojevují žádnou snahu. Nenapraví-li takoví lidé své nedostatky, pak všechno, co se pro ně udělá, bude jako ukládání pokladu do děravého pytle. Mnozí lidé žijí v chudobě, aniž za ni sami nesou zodpovědnost, a těmto nešťastným lidem máme projevovat lásku a soucit. Máme se k druhým chovat tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám za podobných okolností.
Duch svatý nám ústy apoštola Pavla klade na srdce: "Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství ducha, je-li jaký soucit a slitování; dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši" (Fil 2,1-5).
Hřích však nesmíme brát na lehkou váhu. Pán nám přikázal, abychom mlčky nepřihlíželi, když si náš bratr nepočíná správně. Říká: "Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho" (Luk 17,3). Hřích máme nazývat pravým jménem a člověka, který se ho dopouští, máme na něj jasně upozornit.
Duch svatý vedl apoštola Pavla, aby Timoteovi napsal: "Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování" (2 Tim 4,2). A Titovi napsal: "Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi .. . Proto je přísně kárej, aby měli zdravou víru" (Tit 1,10-13).
Kristus řekl: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověd. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník" (Mat 18,15-17).
Pán Ježíš učí, že nesrovnalosti mezi křesťany se mají vyřizovat na půdě církve. Tyto spory se nemají projednávat před lidmi, kteří se nebojí Boha. Prohřeší-li se proti křesťanu jeho bratr, neměl by ukřivděný hledat pomoc nevěřících u soudu. Měl by se řídit radou, kterou dal Kristus. Neměl by usilovat o pomstu, ale měl by se snažit svého bratra zachránit. Bůh chrání zájmy lidí, kteří ho milují a bojí se ho, a proto s plnou důvěrou můžeme svěřit svůj případ Pánu, který soudí spravedlivě.
Velmi často se stává, že provinilec sice vyzná svou chybu, ale znovu a znovu ji opakuje, až postižený usoudí, že odpouštění už bylo dost. Spasitel nám však jasně říká, jak se máme chovat k bloudícím: "Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu" (Luk 17,3). Nepovažuj ho za nehodného své důvěry: Měj se na pozoru, "abys také nepodlehl pokušení" (Gal 6,1).
Bloudí-li tvoji bratři, máš jim odpustit. Jestliže přijdou a přiznají svou chybu, neměl bys říkat: "Nevěřím, že jsou dost pokorní. Nemyslím, že své doznání myslí upřímně." Proč je soudíš, jako bys uměl číst v jejich srdcích? Slovo Boží vybízí: "Bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: Je mi to líto, odpustíš mu!" (Luk 17,3.4). A nejen sedmkrát, ale sedmdesátkrátsedmkrát právě tolikrát, kolikrát Bůh odpouští tobě.
My sami za všecko vděčíme Boží milosti. Božími dětmi se stáváme na základě milosti, která se projevila ve smlouvě mezi Bohem a člověkem. Milost projevená Spasitelem nám přinesla vykoupení, znovuzrození a povýšila nás na spoludědice Ježíše Krista. Seznamujme jiné lidi s touto milostí!
Varujme se všeho, co by bloudícího připravilo o odvahu. Netrpte ani náznaky farizejské tvrdosti, která by mohla vašeho bratra zranit. Nedovolte, aby ve vašem srdci nebo v mysli vznikl pocit opovržení. Nedopusťte, aby se ve vašem hlasu projevil byť jen nádech výsměchu. Člověka můžete vést ke zkáze slovem, lhostejným postojem, projevem nedůvěry či podezíráním. Náš bližní potřebuje bratra, který má soucitné srdce našeho staršího Bratra, Pána Ježíše. Jen tak se můžeme dotknout jeho srdce. Dejte mu pocítit pevný stisk soucitné ruky a ať uslyší tiché vybídnutí: "Modleme se!" Bůh vám oběma dá prožít zkušenost. Modlitba vás spojí s Bohem i oba navzájem. Když se modlíme, stojí nám Pán Ježíš po boku a dává slabému a bloudícímu novou sílu, aby přemohl svět, žádosti těla a nepřítele spasení. Modlitba odvrací útoky satana.
Když člověk nehledí na nedokonalosti lidí, ale na Ježíše, jeho povaha se mění podle Božího vzoru. Kristův Duch působí na srdce a mění je ke svému obrazu. Všechno úsilí vynaložte na to, abyste vyvýšili Ježíše. Pohleďte zrakem víry na Beránka Božího, "který snímá hříchy světa" (Jan 1,29). Při tom však nezapomeňte, že „ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů" (Jak 5,20).
"Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení" (Mat 6,15). Neochotu ke smíření nemůže nic ospravedlnit. Kdo je nemilosrdný k druhým, ukazuje, že sám nepřijal odpouštějící milost Boží. Boží odpuštění přitahuje srdce bloudícího k velkému srdci Věčné lásky. Boží soucit zaplavuje nitro hříšníka a šíří se na druhé lidi. Soucit a milosrdenství, které projevil Kristus ve svém životě, se projeví také v životě lidí, kteří přijali jeho milost. Na druhé straně však "kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho" (Řím 8,9). Takový člověk se odcizil Bohu a na věky se od něho odloučil.
Bůh mu kdysi opravdu odpustil, ale jeho nesmířlivá povaha prozrazuje,.že nyní zavrhuje Boží odpouštějící lásku. Oddělil se od Boha a je znovu takový, jaký byl před tím, než mu Bůh odpustil. Zavrhl své dřívější pokání a má na sobě své hříchy, jako kdyby nikdy pokání neprožil.
Největší poučení obsažené v tomto podobenství spočívá v protikladu mezi Božím milosrdenstvím a tvrdostí člověka. Boží odpouštějící milost má být měřítkem našeho odpouštění. "Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?" (Mat 18,33).
Není nám odpuštěno proto, že odpouštíme, ale jak odpouštíme. Důvod pro každé odpuštění je v nezasloužené Boží lásce. Avšak ve způsobu, jakým jednáme s druhými, ukazujeme, zda jsme tuto lásku přijali. Proto Pán Ježíš říká: "Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." (Mat 7,2).
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt