"U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody" (Mat 13,22).

Semeno evangelia často zapadne mezi trní a plevel. Jestliže v lidském srdci nenastane mravní přeměna, jestliže se člověk nevzdá starých zvyků a způsobů hříšného života a nejsou-li ze srdce vypuzeny satanské vlastnosti, pak se pšeničné zrno udusí. Trní se rozroste a pšenici zahubí.

Boží milosti se může dařit jen v srdci, které je stále připraveno přijímat vzácná semena pravdy. Trní hříchu roste v jakékoli půdě. Nepotřebuje obdělávání ani ošetřování. Boží milost v srdci však musíme pečlivě pěstovat. Trní a planá růže je vždy hotova vyrašit, a proto musíme půdu soustavně čistit. Není-li srdce neustále pod Boží vládou, nepůsobí-li Duch svatý trvale, aby čistil a zušlechťoval povahu, projeví se v životě znovu staré zvyky. Jestliže lidé vyznávají, že věří evangeliu, ale přitom nejsou evangeliem posvěceni, ^{COL 51} pak nemá jejich vyznání cenu. Jestliže nezvítězí nad hříchem, zvítězí hřích nad nimi. Bodláčí, které jen vysekáme, ale nevytrhneme i s kořenem, poroste znovu a zachvátí celé srdce.

Kristus upozornil na věci člověku nebezpečné. Marek zaznamenal Kristovu zmínku o starostech tohoto světa, svůdnosti bohatství a žádosti po jiných věcech. Lukáš jmenuje starosti, bohatství a smyslnost. To všechno dusí rostoucí duchovní semeno Božího slova. Člověk přestává čerpat sílu od Krista a duchovní život v srdci odumírá.

"Starosti tohoto světa." Žádná třída lidí není uchráněna od pokušení propadnout časným starostem. Chudým působí velké starosti lopota, strádání a strach z nedostatku. Bohatí se zase obávají ztrát a o všechno úzkostlivě pečují. Mnozí následovníci Ježíše Krista zapomínají na jeho naučení z polních květin. Nedůvěřují jeho stálé péči. Kristus nemůže nést jejich břemena, protože mu je nesvěřili. Starosti o život je měly přivést ke Spasiteli, aby u něho hledali pomoc a útěchu. Místo toho je však od Spasitele oddělují.

Mnozí lidé, kteří by mohli být užiteční v Boží službě, se začnou věnovat nabývání majetku. Všechny své síly vloží do podnikatelské činnosti a myslí si, že je to opravňuje zanedbávat věci duchovního charakteru. Tak se oddělují od Boha. Písmo nám přikazuje: "V pracích nebuďte leniví" (Řím 12,11). Máme pracovat, abychom mohli pomáhat lidem, kteří potřebují naši pomoc. Křesťané musí pracovat, musí se zabývat nějakou živností a mohou to vše dělat, aniž by se dopouštěli hříchu. Někteří křesťané se však nechají svým podnikáním pohltit natolik, že jim nezbývá čas k modlitbě a ke studiu Bible, nemají čas, aby hledali Boha a sloužili mu. Někdy člověk zatouží po svatosti a po nebi, ale ^{COL 52} nemá čas oprostit se od shonu světa a naslouchat majestátnímu hlasu Ducha Božího, který nás usměrňuje. Časným zájmům tohoto světa dává přednost před věčnými věcmi. Za takových okolností nemůže semeno pravdy přinést plody, protože člověka vyčerpává trní pozemských zájmů.

Podobnému omylu propadají i lidé, kteří sledují jiné zájmy. Pracují pro blaho druhých, mají mnoho naléhavých povinností a velkou odpovědnost, takže jim nezbývá čas na pobožnosti. Zanedbávají společenství s Bohem, nemodlí se, nestudují Boží slovo. Zapomínají, že Kristus řekl: "Beze mne nemůžete nic činit" (Jan 15,5). Žijí bez Krista, jeho milost nenaplnila jejich život a projevují se u nich rysy vlastního já. Jejich služba pro druhé je poskvrněna touhou po nadvládě a drsným, nelaskavým jednáním neobráceného člověka. V tom je jedna z hlavních příčin, proč křesťanství neplní své poslání a proč má křesťanství tak malé úspěchy.

„Svůdnost majetku.“ Láska k majetku má omamnou a svůdnou moc. Ti, kteří oplývají pozemskými statky, příliš často zapomínají, že sílu k získávání majetku jim dal Bůh. Říkají: "Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou" (5Moj 8,17). Místo, aby bohatství v nich probudilo vděčnost k Bohu, vede je k vyvyšování vlastní osoby. Ztrácejí pocit závislosti na Bohu a smysl pro povinnost k bližním. Místo, aby považovali majetek za hřivnu, kterou jim Bůh svěřil, aby jí pozvedali trpící lidstvo a šířili slávu Boží, dívají se na bohatství jako na prostředek k vlastnímu uspokojení. Pak bohatství nerozvíjí v člověku vlastnosti Boží, ale podporuje v něm vlastnosti satanovy. Trní opět udusí semeno Božího slova. ^{COL 53}

"A rozkoše života" (Luk 8,14). Zábavy, které člověk vyhledává jen pro sebeuspokojení, jsou nebezpečné. Všechny požitkářské návyky, které oslabují tělesné síly, zamlžují rozum nebo otupují duchovní vnímavost, jsou "tělesné žádosti, které vedou boj proti duši" (1Petr 2,11 ).

"Chtivost ostatních věcí" (Mar 4,19). Nemusejí to být nutně věci samy o sobě hříšné, je to všechno, co lidé dávají na první místo před Boží království. Všechno, co odvádí mysl od Boha a co odvrací lásku od Krista, je pro člověka nepřítelem.

------------------------------------------------

Když je mysl mladá, činorodá a dychtí po rychlém rozvoji, je vystavena velkému pokušení sloužit sobě a svým ctižádostivým cílům. Jestliže se mladému člověku daří uskutečňovat všechny pozemské plány, může se snadno dostat na cestu, kde ohlušuje své svědomí a kde přestane správně chápat, v čem záleží pravá krása povahy. Přispívají-li k tomuto vývoji vhodné okolnosti, začnou se u mladého člověka rozvíjet vlastnosti, které Boží slovo zakazuje.

V období, kdy se utváří charakter dětí, mají rodiče zvlášť velkou odpovědnost. Měli by se snažit obklopit své děti správnými vlivy, které vytvoří správné názory na život a na to, co je pravý úspěch. Většina rodičů se snaží zajistit dětem předně pozemský úspěch. Podle toho jim doporučují i kamarády. Stěhují se do velkých měst a přivádějí své děti do módní společnosti. Vedou děti do prostředí, které podporuje pouze světáctví a pýchu. V takovém ovzduší mysl i charakter zakrní. Mladí lidé ztrácejí ze zřetele vysoké cíle života. Výsadu být Božími syny a dědici věčného života směňují za světský zisk. ^{COL 54}

Mnozí rodiče se snaží zajišťovat svým dětem štěstí tím, že uspokojují jejich touhu po zábavě. Dovolují jim pěstovat sport a účastnit se různých zábav. Dávají jim peníze, které pak děti lehkomyslně utrácejí na odiv a sebeuspokojení. Jejich touha po zábavách roste tím více, čím více ji uspokojují. Oddávají se zábavám stále více, až si začnou myslet, že zábava je smyslem a cílem života. Zvyknou si nic nedělat a nic si neodepřít, takže po čase už nebudou schopni stát se věrnými křesťany.

Dokonce i církev, která má být pilířem a oporou pravdy, někdy podporuje sobeckou lásku k zábavě. K čemu se uchylují mnohé církve, když potřebují získat peníze pro náboženské účely? Pořádají burzy, slavnostní večeře, dobročinné bazary, dokonce i loterie a podobné podniky. Často místo, které je odděleno pro uctívání Boha, znesvěcují hodováním, obchodováním a různými zábavami. Tím snižují v mysli mládeže úctu k domu Božímu a k Bohu. Zábrany sebeovládání se zeslabují. Sobectví, chuť a láska k okázalosti se začínají líbit a zesilují tou měrou, čím více se jim člověk oddává.

Honba za zábavami a radovánkami se soustřeďuje převážně do měst. Mnozí rodiče zvolili pro své děti domov ve městě a doufají, že se jim dostane více příležitostí a větších výhod. Zažijí zklamání a pozdě budou litovat svého omylu. Dnešní města se začínají podobat Sodomě a Gomoře. Mnoho volného času vede k zahálčivosti. Vzrušující sporty - návštěvy divadelních představení, dostihů, a jiných nevhodných představení, heren, různých výčepů a nočních podniků - rozjitřují vášně. Tento proud snadno strhává mladé lidi. Ti, kdo se vyžívají v radovánkách k vlastnímu uspokojení, ^{COL 55} otevírají dveře záplavě pokušení. Oddávají se společné zábavě a bezmyšlenkovitému veselí a jejich styk s lidmi prahnoucími po rozkoši působí na jejich mysl opojně. Vede je to od jedné kratochvíle ke druhé až nakonec ztratí chuť i schopnost žít užitečně. Jejich náboženské tužby chladnou a duchovní život zatemňuje. Znehodnocují se jejich ušlechtilejší schopnosti a všechno, co člověka spojuje s duchovním světem.

Je pravda, stává se, že někteří lidé poznají své chyby a činí pokání. Bůh jim může odpustit, ale vnitřně jsou poznamenáni a hrozí jim nebezpečí, že se vrátí ke starému způsobu života. Ve velké míře je zničena jejich schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, která měla zůstat vždy citlivá a silná. Nerozeznávají dobře hlas Ducha svatého, který je má vést, a neuvědomují si ani nástrahy satana. Příliš často v době zkoušek upadají do pokušení a odejdou od Boha. Koncem jejich rozkošnického života bude krach jak pro tento život, tak i pro ten budoucí.

Ve hře, kterou hraje o život člověka používá satan bohatství, zábavy a ustaranost. Proto nás Písmo varuje: "Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa" ( 1 Jan 2,15.16). Pán Ježíš čte v srdcích lidí jako v otevřené knize. Prohlásil: "Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí" (Luk 21,34). Také apoštol Pavel z vnuknutí Ducha svatého napsal: "Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které ^{COL 56} strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili od víry a způsobili si mnoho trápení“ (1Tim 6,9-10)