(Luk 18,9-14)
Lidem, "kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali", Kristus vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi. Farizeus se šel do chrámu modlit, ne snad proto, že by jako hříšník chtěl prosit o odpuštění, ale cítil se spravedlivý a očekával pochvalu. Svou účast na bohoslužbě považoval za zásluhu u Boha. Současně chtěl před lidmi ukázat svou zbožnost. Těšil se, že si tak zajistí přízeň u Boha i u lidí. K modlitbě jej vedly jen sobecké pohnutky.
Překypoval sebechválou. Projevovala se v jeho vzhledu, chování i modlitbě. Odstupoval od druhých, jako by jim chtěl říct: "Nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý" (Iz 65,5). Postavil se stranou a modlil se "sám u sebe". Spokojen sám se sebou se domníval, že jej obdivují lidé i Bůh.
Říkal: "Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci nebo i jako tento celník" (Luk 18,11). COL 151 Neposuzoval svou povahu podle Božího charakteru, ale podle charakteru jiných lidí. Obrátil se od Boha k lidem. Odtud pramenila jeho spokojenost sebou.
Pak jmenoval své dobré skutky: "Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám" (Luk 18,12). Náboženství farizea neproniklo do jeho srdce. Neusiloval o povahu podobnou Bohu a o srdce naplněné láskou a soucitem. Spokojil se s náboženstvím, které se týká pouze vnějších projevů života. Měl svou vlastní spravedlnost - výsledek svých skutků - posuzovanou podle lidských měřítek.
Každý, kdo se považuje za spravedlivého, pohrdá jinými lidmi. Podobně jako farizeus posuzoval sebe podle jiných, posuzuje samospravedlivý člověk jiné podle sebe. Svou spravedlnost měří podle lidí. Čím jsou horší, tím spravedlivěji vypadá. Samospravedlnost jej vede k odsuzování jiných. Ostatní považuje za přestupníky Božího zákona. Tím jedná jako satan žalobník bratří. S takovými názory nemůže navázat plné spojení s Bohem. Odchází domů bez Božího požehnání.
Publikán vstoupil do chrámu s dalšími lidmi, ale záhy se od nich oddělil, protože se necítil hodný, aby se spolu s nimi modlil. Stál opodál a "neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou" (Luk 18,13). Cítil úzkost a svou nehodnost. Cítil, že se provinil proti Bohu, že je pošpiněný hříchem. Nemohl čekat soucit od lidí, kteří stáli okolo, vždyť jím pohrdali. Uvědomoval si, že nemůže předložit Bohu žádné zásluhy. V naprostém zoufalství volal: "Bože, slituj se nade mnou hříšným." Vůbec se neporovnával s jinými lidmi. COL 152 Vědomí viny ho natolik zachvátilo, že tam stál, jako by byl sám před Bohem. Toužil jedině po odpuštění a pokoji, prosil pouze o Boží slitování. Odešel však s Božím požehnáním. Pán Ježíš řekl: "Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus" (Luk 18,14).
Farizeus a celník představují dvě velké skupiny lidí, do kterých můžeme rozdělit všechny účastníky bohoslužeb. Představiteli těchto skupin byly již první dvě děti, které se narodily na této zemi. Kain si myslel, že je spravedlivý, a proto přinesl Bohu jen oběť vděčnosti. Nevyznával žádný hřích a domníval se, že nepotřebuje milost. ábel však přišel s krví obětního zvířete, které představovalo Beránka Božího. Přišel k Bohu jako hříšník, který ví, že je ztracený a že jeho jedinou nadějí je Boží nezasloužená láska. Bůh jeho oběť přijal, oběť jeho bratra však odmítl. První podmínkou přijetí u Boha je vědomí, že potřebujeme pomoc, uznání vlastní chudoby a hříchu. "Blaze chudým v duchu neboť jejich je království nebeské“ (Mat 5,3)
V životním příběhu apoštola Petra nacházíme přiléhavá poučení pro obě skupiny. Z počátku si Petr myslel, že je dost silný. Podle vlastního úsudku, podobně jako farizeus, nebyl "jako ostatní lidé". Když Pán Ježíš těsně před svým zatčením varoval učedníky: "Všichni ode mne odpadnete", Petr sebevědomě prohlásil: "I kdyby všichni odpadli, já ne!" (Mar 14,27.29). Petr si neuvědomoval nebezpečí. Sebejistota jej zklamala. Myslel si, že je dost silný, aby odolal pokušení. Když se však po několika hodinách ocitl ve zkoušce, s přísahou a kletbou zapíral svého Pána.
Když mu zpěv kohouta připomněl slova Pána Ježíše, překvapený a zdrcený si uvědomil svůj čin. Obrátil se a pohlédl na svého Mistra. Ve stejném okamžiku se i Kristus podíval na Petra. V bolestném pohledu Pána Ježíše, ze kterého však vyzařoval soucit a láska, Petr porozuměl sám sobě. Odešel a hořce plakal. Pohled Spasitele zasáhl jeho srdce. V Petrově životě nastal zlom, hořce litoval svého hříchu. Podobal se kajícímu publikánovi a jeho rozpoložení. Podobně jako celník obdržel milost. Kristův pohled ho ujistil o odpuštění. Jeho sebedůvěra zmizela. Už nikdy se nechlubil svou silou.
Po svém zmrtvýchvstání Pán Ježíš Petra třikrát vyzkoušel. Otázal se ho: "Šimone, synu Janův miluješ mne více než ti zde?“ Ale Petr se už nad ostatní nepovyšoval. Obrátil se ke Spasiteli, který znal jeho srdce, se slovy: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád" (Jan 21,15.17).
Potom přijal své pověření. Pán mu svěřil rozsáhlejší a zodpovědnější dílo, než jaké vykonával doposud. Kristus mu přikázal, aby pásl ovce i beránky. Tím, že mu svěřil péči o lidi, které zachránil vlastní obětí, dal mu největší důkaz, že plně přijal jeho změnu. Dříve neklidný, vychloubačný a sebedůveřivý učedník se stal pokorným a skromným člověkem. Od této chvíle následoval svého Pána v sebezapření a obětavě. Později se podílel na Kristově utrpení. Až se Kristus posadí na trůn slávy, bude se Petr také podílet na jeho slávě.
Stejné zlo, které přivodilo Petrův pád a které znemožnilo spojení farizea s Bohem, ničí i dnes tisíce lidí. Pýcha a nadřazenost je Bohu odporná a ničí člověka jako nic jiného. Je ze všech hříchů nejhůře léčitelná a téměř beznadějná.
Petr neklesl najednou. Došlo k tomu postupně. Sebedůvěra ho vedla k falešné jistotě. Šel krok za krokem níž, až nakonec zapřel svého Mistra. Nikdy se nemůžeme plně spolehnout na sebe. Zde na zemi nejsme nikdy zcela bezpečni před pokušením. Ani lidé, kteří přijali Spasitele a prožili jakkoli opravdové obrácení, by nikdy neměli být vedeni k tomu, aby si mysleli, anebo říkali, že už jsou spaseni. To vede na scestí. Každý by se měl naučit radovat se z naděje a víry, ale přece, i když se zcela odevzdáme Kristu a víme, že nás přijal, nejsme mimo dosah pokušení. Boží slovo nám říká: "Mnozí se vytříbí, zbělí a budou vyzkoušeni" (Dan 12,10). "Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zas h'bil těm, kdo ho milují" (Jak 1,12).
Když lidé, kteří přijali Krista, začnou v prvním nadšení říkat, že jsou již spaseni, ocitají se v nebezpečí, že budou spoléhat na sebe. Přestanou si uvědomovat svou slabost a stálou závislost na Boží moci. Nejsou připraveni čelit satanovým nástrahám a v pokušení jako Petr klesnou až na dno hříchu. Písmo nás varuje: "A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl" (1Kor 10,12). Naše jediná jistota spočívá v tom, když spoléháme nikoli na sebe, nýbrž jsme závislí na Kristu.
Petr nutně potřeboval poznat kazy své povahy i nezbytnost působení Kristovy moci a milosti. Pán jej nemohl uchránit před zkouškou, mohl jej však zachránit od porážky. Kdyby Petr přijal varování Pána Ježíše, vytrvale by se modlil. Šel by dál s úzkostlivou bázní, aby neklopýtl. Přijal by pomoc od svého Pána a satan by nad ním nezvítězil.
Petr padl, protože příliš spoléhal sám na sebe. Když se pokořil a činil pokání, znovu se pevně postavil. V jeho zkušenosti může najít povzbuzení každý hříšník, který činí pokání. Ačkoli se dopustil tak závažného hříchu, Spasitel jej nezavrhl. Do srdce se mu vryla slova Pána Ježíše: "Ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nepřestala" (Luk 22,32). Tato modlitba, soucit a láska Ježíše Krista mu ve chvíli výčitek svědomí daly novou naději. Pán Ježíš i po svém zmrtvýchvstání pamatoval na Petra a dal andělovi za úkol, aby ženám sdělil toto poselství: "Jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl" (Mar 16,7). Kristus odpouští lidem hříchy. Přijal i Petrovo pokání.
Každému člověku, který neobstojí v pokušení, nabízí Kristus stejnou pomoc, jakou projevil Petrovi. Satan se snaží zvlášť o to, aby člověka strhl do hříchu a potom ho nechá ve strachu a bez pomoci, aby se bál žádat o odpuštění. Proč bychom se však měli bát, když Bůh slíbil: "Ať se chopí mé záštity a uzavře se mnou pokoj, ať se mnou uzavře pokoj" (Iz 27,5). Bůh udělal všechno, aby pomohl naší slabosti a povzbuzuje nás, abychom šli ke Kristu.
Kristus obětoval svůj život, aby vykoupil zpět Boží dědictví a aby dal lidem ještě jednu příležitost. "Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně" (Žid 7,25). Kristus se přimlouval za ztracené lidstvo svým bezhříšným životem, dokonalou poslušností i smrtí na kříži Golgoty. Dnes se za nás Spasitel nejen přimlouvá jako prosebník, ale dělá si na nás nárok jako Vítěz. Přinesl dokonalou oběť a nyní jako náš prostředník pokračuje v díle záchrany, které začal. Pozvedá před Otcem kadidelnici naplněnou svými dokonalými zásluhami, modlitbami vyznání a vděčnosti jeho lidu. Ty pak přicházejí k Božímu trůnu provoněné spravedlností Ježíše Krista jako příjemná vůně kadidla. Otec tuto oběť přijímá a odpouští lidem všechna přestoupení.
Kristus vzal na sebe úlohu našeho zástupce a ručitele. Nikoho nepřehlíží. Nemohl se dívat na to, jak je lidské pokolení vydáno na pospas věčné smrti, proto položil svůj život, aby ho zachránil. S láskou a soucitem se dívá na každého, kdo si uvědomuje, že se nezachrání sám.
Kristus pozvedne každého člověka, který k němu volá. Celým svým dílem otevřel nekonečný zdroj mravní síly a dnes nám tuto sílu ochotně uděluje. Smíme mu předložit svá provinění a nedostatky, protože nás miluje. Každý jeho pohled a každé slovo povzbuzuje naši důvěru. Kristus formuje a přetváří naše povahy podle své vůle.
Veškerá moc satana nedokáže přemoct člověka, který se s prostou důvěrou odevzdal Kristu. "On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému" (Iz 40,29).
"Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišfuje nás od každé nepravosti" (1Jan 1,9). Dále Pán říká: "Poznej však svou nepravost, dopustila ses nevěry vůči Hospodinu, svému Bohu" (Jer 3,13). "Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model" (Ez 36,25).
Dříve než dosáhneme odpuštění a přijmeme pokoj, musíme poznat sami sebe. Toto poznání nás přivede k pokoře. Farizeus v podobenství si neuvědomoval žádný hřích. Duch svatý na něj nemohl působit. Obrnil své srdce samospravedlností, kterou nepronikly ani ostré a dobře mířené šípy Boží pravdy. Kristus může zachránit pouze člověka, který uznává, že je hříšný. Pán Ježíš o sobě řekl: "Poslal mne, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu" (Luk 4,18). "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní" (Luk 5,31). Musíme dokonale poznat svůj skutečný stav, jinak nepocítíme potřebu Kristovy pomoci. Jestliže nepochopíme, že nám hrozí nebezpečí, nebudeme hledat bezpečný úkryt. Pokud nepocítíme bolest svých ran, nezatoužíme po uzdravení.
Pán Ježíš nechal napsat: "Říkáš: Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; i mast k potření očí, abys prohlédl" (Zjev 3,17.18). Zlato přečištěné v ohni je víra, která se projevuje láskou. Jen ona nás povede, abychom žili shodně s Boží vůlí. Můžeme být činní, mnoho pracovat, ale bez lásky, jakou má v srdci Ježíš Kristus, nemůžeme být nikdy považováni za členy nebeské rodiny.
Ani jediný člověk není schopen sám o sobě poznat vlastní nedostatky. "Záludné je srdce víc než vše jiné, ztěží polepšitelné. Kdo je pozná?" (Jer 17,9). Člověk může ústy vyjadřovat pokoru, o které srdce nic neví. Zatímco Bohu líčíme svou bezmocnost, může se naše srdce povyšovat domnělou pokorou a vlastní spravedlností. Správné poznání sebe můžeme poznat jen jediným způsobem - pohledem na Krista. Lidé mají o sobě tak vysoké mínění, protože neznají Krista. Ubohost a slabost své skutečné nedostatky si uvědomujeme jen tehdy, když přemýšlíme o Kristově čistotě a dokonalosti. Pochopíme, že jsme ztraceni a bez naděje, oblečeni do šatu samospravedlnosti jako všichni ostatní hříšníci. Poznáme, že spasení nám nezajistí naše vlastní dobrota, ale pouze nekonečná Boží milost.
Bůh vyslyšel modlitbu publikána, protože ukázala, do jaké míry je celník závislý na Všemohoucím. Neviděl na sobě nic dobrého, jedině hanbu. Tak se na sebe mají dívat všichni, kdo hledají Boha. Každý hříšník, který činí pokání, se má vírou vzdát falešné sebedůvěry a uchopit se nekonečné moci.
Okázalé formální náboženství nemůže nahradit prostou víru a úplné odevzdání se Bohu. Nikdo se nemůže vlastní silou zbavit sobectví. Můžeme pouze svolit, aby toto dílo v nás vykonal Kristus. Pak se budeme modlit: Zachraň mne, Pane, i přes moje slabosti a sobectví. Vezmi si mé srdce, já ti je nedokážu odevzdat. Patří tobě. Očisti je a udržuj je v čistotě, protože já to nedovedu. Formuj mě, přetvoř mě, povznes mě do čistého prostředí, aby mým nitrem mohl protékat proud tvé lásky.
Nestačí, že vlastní já bylo odevzdáno jenom na počátku křesťanského života. To se musí obnovovat při každém dalším kroku, COL 160 vedoucím k nebesům. Všechny naše dobré skutky prýští ze síly, jež je mimo nás. Proto musí srdce stále toužit po Bohu, před Ním se pokořovat a činit opravdové, ze srdce přicházející vyznání hříchů. Bezpečně můžeme kráčet pouze tehdy, když budeme neustále zapírat naše já a když budeme neustále záviset na Kristu.
Čím blíže přicházíme ke Kristu a čím jasněji poznáváme čistotu jeho povahy, tím plněji chápeme závažnost hříchu a tím méně budeme chtít vyvyšovat sami sebe. Lidé, které Pán Bůh považuje za svaté, se nevychloubají vlastni dobrotou. Apoštol Petr se stal věrným služebníkem Ježíše Krista. Pán jej poctil velkým poznáním pravdy a velkou duchovní mocí. Aktivně se podílel na budování křesťanské církve. Nikdy však nezapomněl na hrozný zážitek svého pokoření. Bůh mu odpustil jeho hřích, Petr však věděl, že povahový nedostatek, který zapříčinil jeho pád, mohla odstranit pouze milost Ježíše Krista. Nenacházel v sobě nic, čím by se mohl chlubit.
Nikdo z apoštolů a proroků netvrdil, že je bez hříchu. Lidé, kteří žili v nejtěsnějším přátelství s Bohem, kteří by raději obětovali život, než aby se vědomě dopouštěli hříchu, lidé, kterým Bůh svěřil velké poznání pravdy a velkou duchovní moc, vyznávali, že jsou hříšní. Nedůvěřovali sobě, netvrdili, že jsou spravedliví, ale plně spoléhali na spravedlnost Ježíše Krista. Stejně jedná každý, kdo přijal Krista.
Každým pokrokem v křesťanském životě se prohlubuje také naše pokání. Lidem, kterým odpustil hříchy a které přijal za svůj lid, Pán říká: "Tu si vzpomenete na své špatné chování, své nedobré skutky, sami sebe si zošklivíte pro své nepravosti a hanebnosti" (Ez 36,31). A dále Pán říká: "Uzavřu s tebou smlouvu novou a poznáš, že já jsem Hospodin, aby ses rozpomenula (dcero Izraelská) a zahanbila a nemohla již otevřít ústa pro hanbu, až ti odpustím všechno, co jsi udělala praví Pán, Hospodin" (Ez 16,62.63). Pak už nikdy nebudeme chválit sami sebe. Pochopíme, že dostatečné úrovně můžeme dosáhnout jen v Kristu. Vyznáme s apoštolem: "Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro" (Řím 7,18). "Já však se za nic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mě svět ukřižován a já světu" (Gal 6,14).
Shodně s touto zkušeností zní příkaz Písma: "...s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí" (Fil 2,12.13). Bůh si nepřeje, abychom se báli, že nesplní svá zaslíbení, že mu dojde trpělivost a že přestane mít s námi soucit. Máme se však obávat, aby se naše vůle nepřestala podřizovat Kristu, aby náš život neovládly zděděné a získané sklony ke zlému. "Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí." Dávejme si pozor, aby se mezi nás a Ježíše Krista nepostavilo naše já, aby naše vůle nezmařila dílo, které chce Bůh vykonat naším prostřednictvím. Bojme se spoléhat na vlastní sílu, pustit se ruky Ježíše Krista a pokoušet se jít cestou života bez něj.
Vyhýbejme se všemu, co by podporovalo naši pýchu a pocit soběstačnosti. Proto nikomu nelichoťme a lichotky nepřijímejme. Lichocení zavedl satan. Buď' lidem lichotí, nebo je odsuzuje. Obojím se snaží člověka ničit. Jestliže někdo jiným lichotí, stává se vlastně nástrojem satana. Služebníci Ježíše Krista by měli odmítat jakýkoli projev oslavování. Máme zapomínat na sebe a oslavovat pouze Ježíše Krista. Všichni lidé by měli oslavovat toho, "jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů" (Zjev 1,5).
Jestliže se snažíme mít v srdci Boží bázeň, neznamená to, že musíme být smutní a zarmoucení. Jedině nepřítomnost Ježíše Krista může způsobit, že vypadáme smutně, a že se náš život stane neradostnou cestou. Domýšliví lidé plní sebelásky necítí potřebu živého spojení s Kristem. Srdce, které „nepadlo na Skálu a neroztříštilo se“ (nepřijalo Krista a nepodřídilo se mu) si zakládá na své dokonalosti. Lidé by si přáli takové náboženství, které by lichotilo jejich pýše. Chtějí kráčet pohodlnou cestou, aby na sobě nemuseli nic měnit. Sebeláska, touha po věhlasu a lidské chvále vypuzuje Spasitele z jejich srdcí. Když není v srdci Kristus, jsou tam obavy a zármutek. Kristus je zdroj pravé radosti. Boží slovo přináší radost každému, kdo přijal Pána Ježíše.
"Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných" (Iz 57,15).
Mojžíš spatřil Boží slávu, když se ukrýval ve skalní rozsedlině. Také my, když se ukryjeme ve Skále, když nás Kristus přikryje probodenou dlaní, uslyšíme, co Pán říká svým služebníkům. Podobně jako Mojžíšovi, i nám se Bůh zjeví jako "plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který odpouští viny, přestoupení a hřích" (2 Moj 34,6.7).
Jen stěží chápeme důsledky Božího působení pro záchranu člověka. "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují" (1Kor 2,9). Když se hříšník přitahovaný Kristovou mocí blíží ke kříži a v pokoře kleká před svým Spasitelem, prožívá znovuzrození. Dostává nové srdce. Stává se "novým stvořením v Kristu" (2Kor 5,17). Více se od něj nežádá. Bůh sám "ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše" (Řím 3,26). A ty, "které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy" (Řím 8,30). Sláva a čest, které chce člověku dát zachraňující láska Ježíše Krista, je ještě větší, než je hanba a potupa, kterou působí hřích. Lidem, kteří se snaží podobat Ježíši Kristu, Bůh dává z nebeských pokladů dary, které je postaví na ještě vyšší místo, než na jakém jsou andělé, kteří nepadli do hříchu
"Toto praví Hospodin, Vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu, který je v opovržení, jehož si kdejaký pronárod hnusí... Spatří tě.králové a povstanou, a velmožové se skloní, kvůli Hospodinu, který je věrný,kvůli Svatému Izraeli, který tě vyvolil" (Iz 49,7).
"Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje,bude povýšen" (Luk 18,14).
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt