Mnoho let byli izraelští synové v egyptské porobě. Do Egypta jich přišlo jen několik rodin, a tam se rozmnožili ve velký národ. Mnozí z Izraelitů žijících tak dlouho mezi modloslužebníky pozbyli známost pravého Boha a zapomněli na Jeho svatý zákon. Společně s modloslužebníky uctívali slunce, měsíc, hvězdy a různá zvířata a obrazy, jež byly dílem lidských rukou.

Vše, co obklopovalo izraelské syny, bylo vypočteno k tomu, aby zapomněli na živého Boha. Byli ovšem i takoví, kteří si zachovávali známost pravého Boha, Stvořitele nebes a země. Trápili se tím, že jejich vlastní děti každodenně přihlížejí a dokonce i berou účast v ohavnostech modlářství a klanějí se egyptským božstvům, přinášejíc oběti mrtvým předmětům. Věřící byli tím zarmouceni a volali k Bohu o vysvobození z egyptské poroby a prosili, aby byli vyvedeni tam, kde budou vysvobozeni od modloslužebnictví a všeho zhoubného vlivu.

Byli ovšem i takoví Hebreové, kteří chtěli raději zůstat v této porobě, než aby šli do nového kraje a vystavovali se těžkostem, jaké se vyskytují na takové pouti. Proto Bůh nevysvobodil lid ihned po prvních svých znameních a zázracích před faraónem. Pán řídil těmito událostmi tím způsobem, aby jak Egypťanům, tak i izraelskému lidu zjevil z jedné strany despotismus faraóna a z druhé strany velkou Boží moc jež by Izraelce naklonila k opuštění Egypta a službě Bohu.

I když mnozí Izraelité byli nakaženi modloslužbou, ti, kteří byli věrní Bohu, byli úzce spojeni v jednu skupinu. Netajili se svou vírou a zjevně před Egypťany vyznávali, že slouží jedinému pravému a živému Bohu. Jasnými slovy předkládali důvody existence Boha a Jeho moc od počátku stvoření světa a Egyťané měli příležitost seznámiti se s vírou Hebreů a jejich Bohem. Přesto mnozí z nich zkoušeli odvrátit věrné ctitele od pravého Boha a hněvalo je, že se jim to nepodařilo ani hrozbami, ani svůdnými sliby, ba dokonce ani násilím a krutostí.

Poslední dva egyptští králové byli tyrany a trápili Hebrejské. Starší Izraelité snažili se podepřít slábnoucí víru lidu Božího připomínáním zaslíbení, jež dal Bůh Abrahamovi, a prorockých slov Josefových, který před smrtí předpovídal vysvobození z Egypta. Jedni pozorně naslouchali a věřili, jiní patřili na svůj zoufalý stav a tratili naději.

Izrael pod vlivem prostředí

Egypťané, kteří se dověděli o naději synů Izraelských, se jim posmívali a vtipkovali o Boží moci. Předkládali Hebreům jejich zoufalý nevolnický stav a výsměšně říkali: "Je-li váš Bůh tak spravedlivý a milosrdný, jak hovoříte, a vlastní větší moc než-li bohové Egypta, proč vás tedy neučiní svobodným lidem? Proč neprokáže svou velkou moc a nevysvobodí vás?

Egyťané pak poukazovali Izraelitům na velkou moc a sílu svého lidu, který se klaněl bohům, jež si sami vytvořili a které Izraelité nazývali falešnými bohy. Chlubili se, že jim jejich bohové dávají blahobyt, opatřují jim pokrm, oděv a pomáhají jim k velkému bohatství a že právě tito bohové dali Izraelity do područí Egypťanů, aby jim sloužili. Mají proto právo utlačovat své nevolníky a dokonce je i zničit, aby nebyli více národem. Vysmívali se z naděje Hebreů. že budou z otroctví vysvobozeni.

Farao mluvil pyšně a rouhavě, že by chtěl vidět, jak Bůh Izraele bude vysvobozovat Židy z jeho rukou. Tato jeho rouhavá slova ničila naději mnoha izraelských synů. Zdálo se, že král a jeho poradci mají pravdu. Izraelité si byli vědomi, že jsou považování za otroky a že musí snášet vykořisťování, jaké vůči nim činí dozorci a správci nad robotou. Na jejich syny byly činěny hony a byli zabíjeni. Jejich trpký úděl se jim stal nesnesitelným, i když věřili a klaněli se živému nebeskému Bohu.

Věrní služebníci Boží si uvědomovali, že Pán dopustil, aby se dostali do Egypta, protože jako národ nebyli zcela věrní Bohu. Příznili se s jinými pohanskými národy a přijímali jejich modloslužebnictví. Tito věrní Boží služebníci potěšovali a povzbuzovali své bratry, že Bůh ví o jejich soužení a brzy je vyvede z Egypta a vysvobodí z těžkého otrockého jařma.

Konečně nastal čas, kdy Bůh vyslyšel horlivé modlitby svého utlačovaného lidu a rozhodl se vyvésti je z Egypta v mohutném projevu své moci, aby modloslužební pohané museli uznat, že Bůh Hebreů, kterého znevažovali, je větší než všichni pohanští bohové. Bůh se rozhodl pokárat Egypťany za jejich modloslužbu a za jejich rouhavé vychloubání, že za svůj blahobyt vděčí svým mrtvým vymyšleným bohům. Bůh projevem své strašlivé moci způsobil, že okolní pohanské národy se chvěly na zvuk Jeho velkého jména. Jeho lid se odvrátil od modloslužby, chválil a velebil Stvořitele vesmíru a vyučoval své děti odevzdávání cti a slávy pravému a živému Bohu Izraele. Skrze vysvobození Izraele z Egypta ukázal Bůh svému lidu svou osobní milost před všemi Egypťany. Faraónovo království muselo doznat rány, aby tento pyšný a krutý vladař poznal skrze nejtěžší zkoušky, že jediným a pravým Bohem je Stvořitel nebe i země; jiným způsobem by nemohl být přesvědčen, že moc živého Boha Izraele převyšuje všechno.

Při rozhovoru s faraónem, když tento žádal od lidu výrobu cihel, aniž by jim dodal potřebné plevy, jej Mojžíš vážně varoval, že Bůh Izraele jej přinutí k splnění Jím předložených požadavků a k uznání Jeho autority jako nejvyššího Vládce.

Rány

Zázrak, jaký učinil Mojžíš s áronem skrze Boží moc proměněním hole v hada a řeky v krev, neotřásl zatvrzelým srdcem faraóna, zvětšil pouze jeho nenávist vůči Izraelitům. Král se domníval, že tyto zázraky byly způsobeny pomocí magie, jak tomu bylo při různých předváděních jeho dvorních čarodějů. Že však tomu tak nebylo, přesvědčil se při ráně žab. Bůh mohl tuto ránu žab odstranit, neučinil to však proto, aby Egypťané nemohli po jejich odstranění říkat, že to bylo jen magické kouzlo, podobně jak to činili jeho čarodějové. Když žáby pošly, byly shrnuty na jedno místo, aby takto mohli lidé vidět i cítit, jak jejich puch otravoval vzduch. Zde král i celý Egypt měl jasnou skutečnost, kterou egyptská filozofie nedovedla vysvětlit. Byl to zcela jasný Boží soud, a ne čarodějská magie.

Čarodějové nemohli stvořit vši. Bůh jim nedovolil napodobit tuto ránu. Dokonce byli donuceni vyřknout následující slova: "Prst Boží toto jest". (2Moj 8,19) Pak následovala rána much. Nebyly to však mouchy, které nám bez větší škody znepříjemňují v určitých údobích roku život. Mouchy, které byly dány jako jedna z ran, byly velké a jedovaté. Jejich kousnutí bylo velmi bolestivé jak pro lidi, tak i pro zvířata. I tato rána však se nedotkla území obývaného Izraelity.

Potom dopustil Bůh ránu moru na stáda dobytka Egypťanů: "I pomřel všechen dobytek Egyptských; z dobytka pak synů Izraelských ani jedno neumřelo". (2Moj 9,6) Následující ranou byly vředy, jež se objevily na lidech i zvířatech, dokonce i na čarodějnících egyptských. Krátce nato seslal Bůh na Egypt ránu krupobití smíšeného s ohněm: "I bylo krupobití a oheň smíšený s krupobitím těžký velmi, jakéhož nebylo nikdy ve vší zemi Egyptské, jakž v ní bydliti začali lidé. I ztloukly kroupy po vší zemi Egyptské, cožkoli bylo na poli od člověka až do hovada; všecku také bylinu polní potloukly kroupy, a všecko stromoví na poli zpřerážely. Toliko v zemi Gesen, v níž byli synové Izraelští, nebylo krupobití." (2Moj 9,24-26) Příchod každé rány byl předem ohlášen, aby nikdo nemohl říci, že to byla náhoda. Pán tak Egyptským dokázal, že celá země je pod správou a příkazy Boha Hebreů, že hromy, kroupy i bouře jsou poslušny Jeho hlasu. Farao, tento pyšný a domýšlivý král, který předtím vyslovoval otázku: "Kdo je Pán, že bych měl poslouchat jeho hlas a propustit Izraele?" byl nyní pokořen a řekl: "Zhřešil jsem, Hospodin jest spravedlivý, ale já a lid můj bezbožní jsme." (2Moj 9,27) Prosil nyní Mojžíše o přímluvu u Boha, aby ustalo strašlivé hromobití a blesky.

Když však rána pominula, král opět zapomněl na své pokoření a nadále se protivil propustiti Izraele z Egypta, proto Pán dopustil na Egypt strašlivou ránu kobylek. Král si raději vyvolil rány, než aby se poddal Hospodinu. Bez zármutku se díval, jak zkázonosné soudy ničí celé království. Pak seslal Hospodin na Egypt hustou temnotu: "I byla tma přehustá po vší zemi Egyptské za tři dny." I vzduch byl tak těžký, že se jen stěží dal dýchat. Hebreové však měli vzduch čistý a světlo ve svých domovech. Slunce a měsíc byly v Egyptě předmětem uctívání; v této tajemné temnotě byl egyptský lid a s ním i jeho bohové poraženi mocí, která se zasadila za věc otroků. Jakkoli však strašná byla tato zkouška, byla důkazem Božího slitování a útrpnosti. Bůh poskytoval lidu čas k rozmyšlení a k pokání, než na něj sešle poslední a nejstrašnější ránu.

Egyptský lid byl blízek zoufalství. Rány, které je dosud postihly, se mu zdály téměř nesnesitelné a naplňoval je strach z budoucnosti. Národ uctíval faraóna jako představitele boha; mnozí však byli nyní přesvědčeni, že faraón sám vzdoruje Bohu, který všechny mocnosti přírody učinil služebníky své vůle. Hebrejští otroci, kteří se těšili tak zázračné přízni, začali věřit ve své vysvobození. Jejich dozorci se neodvažovali utiskovat je jako dosud. Po celém Egyptě zavládl strach, že zotročený národ povstane a pomstí se za křivdy na něm spáchané. Každý se ptal se zatajeným dechem: Co přijde dále?

Ještě jednu strašlivou ránu seslal Hospodin na Egypt, hroznější od všech předcházejících. Nyní již pouze král a modloslužební kněží se protivili požadavkům Mojžíše, národ toužil, aby Hebreům bylo dovoleno opustit Egypt. Mojžíš oznámil faraónovi i egyptskému lidu, současně též i Izraelitům druh i následek poslední rány, jež měla rychle nadejít. Oné noci tak hrozné pro Egypťany a tak památné pro Boží lid byl ustanoven obřad Paschy.

Bylo velmi těžké pro pyšného, modloslužebného vládce poddat se požadavkům Boha nebes. Pod tlakem jednotlivých ran se chvíli zalekl, jakmile však utrpení pominulo, vzal zpět všechna povolení. Rána za ranou padaly na Egypt, faraón však nechtěl v ničem ustoupit.. Setrvával ve svém odporu, i když již Egypt a jeho obyvatelé byli téměř zničeni.

Mojžíš s áronem faraonovi oznamovali druh i následek každé z ran, jaká měla přijít, jestliže zamítne osvobození Izraele. I když král viděl, že rány přicházely zcela přesně tak, jak byly předpovídány, přesto nechtěl ustoupit a Izraele propustit. Po prvních ranách dovolil, aby byly předkládány oběti izraelskému Bohu v egyptské krajině; potom když viděl, jak Egypt trpěl od hněvu Božího, dovolil vyjíti pouze mužům. Když však rána kobylek zpustošila zemi, souhlasil, aby izraelští vyšli i s ženami a dětmi, toliko dobytek měl zůstat na místě. Tehdy Mojžíš oznámil faraónovi poslední, avšak nejhroznější z ran, jež se měla dotknout i jeho rodiny, totiž že anděl Hospodinův pobije všechno prvorozené v zemi, od lidí po dobytek.

Rány jak za sebou následovaly byly stále těžší a citelnější a nyní měla přijít nejkrutější ze všech. Domýšlivý a pyšný farao se rozlítil nesmírným hněvem, avšak se nepokořil. Egypťané, kteří viděli velké přípravy v táboře Izraelitů na onu strašnou noc, vysmívali se ze znamení krve beránků na veřejích dveří Izraelitů.