Když Kristus oznámil svým učedníkům, jaký osud čeká Jeruzalém, a jaké úkazy budou provázet jeho druhý příchod, sdělil jim také, co očekává jeho lid po jeho nanebevstoupení až do doby jeho příchodu v moci a slávě, kdy budou vysvobozeni. Z Olivetské hory viděl Spasitel hrůzy, jaké postihnou apoštolskou církev, až do daleké budoucnosti. Jeho zraku neuniklo kruté pronásledování Jeho následovníků ani další rány v době přicházejícího temna. V několika stručných výrocích a znameních jim předpověděl, jaký úděl přisoudí vládce tohoto světa Boží církvi. Kristovi následovníci budou muset procházet stejným ponižováním, potupou a utrpením jako On. Nepřátelství projevené Spasiteli světa se obrátí proti všem, kteří uvěří v Jeho jméno.

Dějiny církve plně potvrdily Spasitelova slova. Síly světa i pekla se sjednotily a spojily proti Kristu, pronásledujíce Jeho následovníky. Pohanství vidělo a chápalo, že v případě vítězství evangelia ztratí své chrámy a oltáře, proto zmobilizovalo všechny své síly ke zničení křesťanství. Rozhořelo se prudké pronásledování. Křesťanům byly zabavovány majetky, a byli vyháněni ze svých domovů a prožívali velké utrpení a soužení. "Jiní pak posměchy a mrskáním trápeni, ano i vězením a žaláři." (Žid 11,36) Mnozí svá svědectví zpečetili krví. Vznešení i otroci, bohatí i chudí, moudří i prostí byli nemilosrdně zabíjeni.

Marné bylo satanovo úsilí zničit církev Boží násilím. Tento velký spor, ve kterém následovníci Ježíšovi položili své životy, neustal, i když věrní vůdcové hynuli na strážném stanovišti. Jejich smrt byla vítězstvím. Boží následovníci byli sice zabiti, ale jejich dílo dále pokračovalo a šlo vpřed. Počet stoupenců vzrůstal, evangelium se šířilo a pronikalo i do oblastí, jež byly Římanům nepřístupné. Jeden z křesťanů, když dával výtku pohanským vládcům, kteří podporovali pronásledování, řekl jim: "Můžete nás zabíjet, mučit i tupit... vaše nespravedlnost je důkazem naší nevinnosti... vaše krutost vám nepřinese žádný užitek ani prospěch". Smrt jedněch byla pohnutkou k přijetí víry pro druhé. "Čím víc nás budete zabíjet, tím víc nás bude přibývat; krev křesťanů je jako sémě."

Tisíce jich bylo vězněno a vedeno na smrt, ale na jejich místo nastoupili další. Ti, kteří byli pro svoji víru umučeni, byli získání pro Krista a byli Jím považování za vítěze. Bojovali dobrý boj a obdrží korunu slávy při Kristově příchodu. Snášené utrpení vzájemně sbližovalo křesťany a prohlubovalo jejich vztah ke Spasiteli. Jejich příkladný život dosvědčený smrtí strvzoval pravdu. Pod Kristův prapor se dobrovolně přihlásili i ti, co sloužili satanovi, a to se nejméně očekávalo.

Kompromis s pohanstvím

Satan založil svůj plán jak úspěšněji bojovat proti vládě Boží tak, aby mohl rozvinout svůj prapor přímo v církvi. Podaří-li se mu obelstít následovníky Krista, aby svým jednáním vzbudili nelibost Boží, pak bude jejich vůle, pevnost, statečnost i věrnost zlomena a oni se stanou jeho snadnou kořistí.

Protivník Boží se nyní uchýlil k úskočnému obratu, aby to, co nedokázal získat násilím, získal lstí. Přestalo pronásledování a na jeho místo nastoupila nebezpečná lákadla časného blahobytu a světských poct. Modloslužebníci byli namlouváni k tomu, aby přijali křesťanskou víru, a to jen z části, přitom však aby neuznávali některé podstatné pravdy. Vyznávali, že přijímají Krista jako Syna Božího a věří v Jeho smrt a vzkříšení, nebyli však přesvědčeni o hříchu a necítili potřebu lítosti nebo proměny srdce. Ze své strany učinili určité ústupky a požadovali, aby i křesťané rovněž učinili některé ústupky, aby takto všichni společně mohli žíti ve shodě a jednotě na základě víry v Ježíše Krista.

Tím se ovšem církev nalezla ve strašném nebezpečí. Ve srovnání s. tím byla vězení, mučení, oheň a meč požehnáním. Někteří z křesťanů zůstali pevní a věrní a prohlásili, že nemohou přistoupit na žádné ústupky a kompromisy. Jiní opět byli pro to, aby se upustilo od některých článků víry nebo aby se upravily tak, aby se dosáhlo jednoty s těmi, kdož přijali zčásti křesťanství, neboť se domnívali, že by to mohla být cesta k jejich úplnému obrácení. Byla to doba, v níž věrní následovníci Kristovi žili ve velké úzkosti o čistotu učení. Pod rouškou předstíraného křesťanství vloudil se satan do církve, aby zkazil čistotu víry věřících a odvrátil jejich mysl od slova pravdy.

Většina křesťanů se nakonec podrobila, a tak došlo k vytvoření jednoty mezi křesťanstvím a pohanstvím. Ačkoliv modloslužebníci prohlašovali, že se obrátili a spojili s církvi, lpěli stále na svém modlářství, jen s tím rozdílem, že zaměnili předměty svého uctívání za obrazy a sochy Ježíše, nebo dokonce Marie a svatých. Odporný kvas modlářství, zatažený takto do církve, započal své zhoubné dílo. Nepravá učení a obřady, vycházející z pověr a z modloslužebnictví, pronikaly do církve a směšovaly se s její vírou a jejími bohoslužbami. Jak se následovníci Kristovi spojovali s modloslužebníky, kazilo se křesťanské náboženství a církev ztrácela svou čistotu a sílu. Zůstali však nemnozí, kteří se nedali svést těmito klamy a stále zachovávali věrnost Původci pravdy a uctívali jen pravého Boha.

Mezi vyznavači a následovníky Kristovými jsou vždy dva druhy lidí. Jedni bedlivě zkoumají život Spasitelův, opravdově usilují napravit své vady a nedostatky a přiblížit se svému Vzoru, druzí se vyhýbají prostým a jasným pravdám, jež odhalují jejich chyby a nedostatky. Ani když byla na vrcholu, nesestávala církev výhradně jen z věrných, čistých a upřímných členů. Náš Spasitel učil, že ti, kdož se ochotně poddávají hříchu, nemají být do církve přijímáni; přitom připojoval k sobě muže, kteří měli povahové kazy a poskytoval jim možnost naslouchat jeho učení a vidět jeho příklad, aby mohli poznat své nedostatky a napravit je.

Není však možná jednota mezi knížetem temnoty a Knížetem světla. Proto nemůže dojít ani k jednotě mezi jejich následovníky (2Kor 6,14-16). Když křesťané přistoupili na jednotu s těmi, kdož se jen napůl obrátili z pohanství, vstoupili tím na cestu, jež zaváděla dál a stále dál od pravdy. Satan jásal, že se mu podařilo oklamat tak velký počet Kristových následovníků. tím víc pak působil na ně svou mocí a podnítil je k tomu, aby pronásledovali ty, kdož zůstali věrní Bohu. Nikdo se nedokázal tak dobře postavit proti pravé křesťanské víře jako ti, kdož kdysi byli jejími obránci; a tito odpadlí křesťané ve spojení se svými polopohanskými druhy řídili tažení a útoky proti základním pravdám Kristova učení.

Do zoufalého boje se potom museli pustit ti, kdož chtěli zůstat pevní a neochvějní proti svodům, klamům a ohavnostem, maskovaným kněžskými rouchy a zavlékaným do církve. Bible nebyla uznávána za měřítko víry. Učení o náboženské svobodě bylo označováno za kacířství a jeho vyznavači byli nenáviděni a pronásledování.

Ústup věrných

Po dlouhém a ostrém sporu se hlouček věrných rozhodl zrušit veškeré spojení s odpadlickou církví, bude-li stále odmítat oprostit se od klamu a bludů a modlářství. Poznali, že odtržení je naprosto nezbytné, mají-li být poslušni slova Božího. Neodvažovali se trpět dále bludy osudné pro jejich vlastní duše a neodvažovali se být dále příkladem, který by ohrožoval víru jejich dětí a dětí jejich dětí. Pro zachování pokoje a jednoty byli ochotni přistoupit na jakékoli ústupky, které by neporušovaly jejich věrnost Bohu; cítili však, že pokoj by byl příliš draze vykoupen za cenu obětování zásad. Může-li být jednota zachována jen za cenu ústupků na úkor pravdy a spravedlnosti, nechť tedy dojde k rozluce, nebo dokonce k boji.

První křesťané byli opravdu zvláštní lidé. Jejich bezvadné chování a neochvějná víra byla stálou výčitkou, jež rušila klid hříšníků. Ač jich bylo jen málo, ač neměli bohatství, nezastávali vysoká postavení a nedostávalo se jim čestných titulů, byli výčitkou a postrachem hříšníků všude, kde jejich povaha a jejich učení vešly ve známost. Proto je hříšní nenáviděli, právě tak jako Abela nenáviděl bezbožný Kain. Z téhož důvodu zavrhli také Židé Spasitele a ukřižovali ho, protože čistota a svatost Kristovy povahy byly stálou výtkou jejich sobectví a zkaženosti. Ode dnů Kristových až po dnešek vyvolávají věrní učedníci Kristovi nenávist a nepřátelství těch, kteří rádi chodí po cestách hříchu.

Jak tedy může být evangelium nazýváno poselstvím pokoje? Když Izaiáš předpovídal narození Mesiáše, pojmenoval Jej "Kníže pokoje". Je zdánlivý rozpor mezi těmito prorockými prohlášeními a slovy Kristovými: Nepřišel jsem uvésti pokoj, ale meč." (Mat 10,34) Oba výroky jsou však v dokonalém souladu, je-li jim správně rozuměno. Evangelium je poselstvím míru. Křesťanství je soustava, která by po celé zemi rozšířila pokoj, soulad a štěstí, kdyby byla přijata a zachovávána. Náboženství Kristovo sjednotí v těsné bratrství všechny, kdož přijímají Jeho učení. Bylo posláním Ježíšovým, usmířit lid s Bohem, a tím i jednoho člověka s druhým navzájem. Avšak celý svět je pod nadvládou satana, nejúhlavnějšího nepřítele Kristova. Evangelium předkládá lidem životní zásady, jež jsou zcela odlišné od jejich zvyků a tužeb, a lidé se proti němu bouří. Nenávidí čistotu, která odhaluje a odsuzuje jejich hříchy, a proto pronásledují a hubí ty, kdož by jim chtěli vštěpovat spravedlivé a svaté požadavky evangelia. A v tomto smyslu - protože vyvyšovaná pravda vyvolává nenávist a spor - je evangelium nazýváno mečem.

Tajemná prozřetelnost, jež dopouští, aby spravedliví zakoušeli pronásledování od bezbožných, způsobuje velkou bezradnost u mnohých, kdož jsou slabí ve víře. Někteří z nich jsou dokonce nakloněni přestat důvěřovat Bohu proto, že trpí, aby se nejničemnějším dařilo, zatímco nejlepší a nejčistší jsou jejich krutou mocí sužování a trápení. Jak může Bůh, kladou si otázku, Jenž jest spravedlivý a milosrdný a je tak nekonečný v moci, strpět takovou nespravedlnost a takový útlak? Klást takovouto otázku nám však nepřísluší. Bůh nám dává dostatek důkazů o své lásce a my nesmíme pochybovat o Jeho dobrotě, protože nemůžeme rozumět řízení prozřetelnosti Boží. Spasitel pravil svým učedníkům, předvídaje pochybnosti, jaké přepadnou jejich duše ve dnech zkoušek a tmy: "Vzpomeňte si na slovo, kteréž jsem vám řekl: Služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat." (Jan 15,20) Ježíš vytrpěl pro nás více, než kterýkoliv z jeho následovníků může vytrpět krutosti bezbožných. Ti, kdož jsou povolání snášet utrpení a mučení, kráčejí pouze ve stopách drahého Syna Božího.

Apoštol Pavel řekl: "A tak i všichni, kteříž chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou." 2Tim 3,12) Jaký je tedy důvod toho, že dnes již pronásledování neexistuje? Jedním z důvodů je ten, že se církev přizpůsobila požadavkům světa a nestojí v jakékoli opozici. Naše dnešní chápání náboženství nemá tak ryzí a svatý charakter, jaký se projevoval u křesťanské víry v době Kristově a apoštolské. Zavinil to duch ústupků vůči hříchům a bludům a různý pohled na různé pravdy Slova Božího. Je-li dnes křesťanství ve světě populární, je tomu tak následkem kompromisu s hříchem a pro lhostejné oceňování velkých pravd Slova Božího a následkem absolutního nedostatku pravé zbožnosti v církvi. Jakmile dojde k oživení pravé zbožnosti, víry a moci prvotní církve, okamžitě se probudí i duch odporu a pronásledování, a plameny pronásledování se znovu rozhoří.