Nedlouho po vylití Ducha svatého a bezprostředně po horlivých modlitbách odebrali se Petr a Jan do chrámu na bohoslužby. U brány zvané "krásné dveře" spatřili mrzáka, muže čtyřicetiletého, který v životě nepoznal nic než bolest a churavost. Tento nešťastník dávno toužil uvidět Ježíše, aby mohl být uzdraven; byl však takřka nemohoucí a žil daleko od míst, kde působil veliký Lékař. Na jeho vroucí prosby ho několik jeho přátel doneslo k chrámovým dveřím. Když se tam však dostal, dozvěděl se, že Ten, v Něhož skládal své naděje, zemřel krutou smrtí.

Jeho velké zklamání vzbudilo soucit těch, kteří věděli, jak dlouho toužebně doufal, že ho Ježíš uzdraví, proto ho denně přinášeli před chrám, aby ho kolemjdoucí mohli ze soucitu obdarovat nějakou menší pomocí, a tím zmírnili jeho nouzi. Když Petr a Jan procházeli kolem něho, poprosil je o almužnu. Učedníci na něj pohlédli se soucitem a Petr pravil: "Pohleď na nás!" On se na ně pozorně zahleděl a očekával, že od nich něco dostane. Petr však řekl: "Stříbra ani zlata nemám; ale co mám, to ti dám; ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď." (Skut 3,4-6)

"Chopil je za pravou ruku a zdvihl jej. Hned se mu zpevnily nohy a klouby, i vyskočil, postavil se a chodil; vešel pak s nimi do chrámu, chodil sem a tam, skákal a chválil Boha. Všechen lid jej viděl, jak chodí a chválí Boha. Poznali ho, že je to ten, který sedal jako almužník u "krásných dveří" svatyně, a byli plni leknutí a úžasu z toho, co se s ním stalo." (Skut 3,7-10)

A poněvadž se uzdravený "držel Petra a Jana, sběhl se k nim uleknut všechen lid do sloupoví, jež bylo jmenováno "Sloupoví Šalomounovo" (Skut 3,11). Všichni se divili, že učedníci mohou konat divy podobné těm, jaké konal Ježíš. Byli přesvědčeni, že Ježíš zemřel a domnívali se, že spolu s Jeho smrtí ustanou i všechny zázračné projevy. Nyní zde vidí člověka, který byl čtyřicet let bezmocným mrzákem, jak se raduje, že může používat svých údů a necítí bolest, a jak je šťastný ve víře v Ježíše.

Když si učedníci povšimli, že jsou lidé užaslí, Petr se jich otázal: "Co se tomu divíte? Co na nás tak upřeně hledíte, jako bychom my vlastní mocí nebo zbožností byli způsobili, že on chodí?" (Skut 3,12) A ujistil lid, že k uzdravení došlo ve jménu a skrze zásluhy Ježíše Nazaretského, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých. "Skrze víru v Jeho jméno", pravil apoštol, "tohoto člověka, kterého vidíte a znáte, učinilo silným Jeho jméno, a víra, kterou On dává, mu vrátila toto plné zdraví před tváří všech vás." (Skut 3,16)

Apoštolové mluvili otevřeně o tom, že se Židé dopustili velkého hříchu, když zavrhli a vydali na smrt Knížete života; dbali však toho, aby své posluchače nedohnali k zoufalství. "Vy jste se odřekli muže svatého a spravedlivého", pravil Petr, "a vyprosili jste si milost pro lupiče; Dárce pak života jste dali zabíti, ale Bůh jej vzkřísil z mrtvých, čehož my jsme svědky." "Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, jako vaši přední mužové. Bůh však takto splnil, co předpověděl ústy všech proroků, že totiž Jeho Kristus musí trpěti." (Skut 3,14.15.17.18) Prohlásil, že Duch svatý je vyzývá, aby činili pokání a obrátili se, a ujistil je, že je jen jedna naděje na spasení, a to skrze milost Toho, jehož ukřižovali. Jedině vírou v Něho mohou jim býti odpuštěny hříchy. "Čiňte tedy pokání a obraťte se", zvolal, "aby vaše hříchy byly smazány, když by přišli časové rozvlažení od tváři Páně." (Skut 3,19)

Tak učedníci kázali o Kristově zmrtvýchvstání. Mnozí z těch, kdož kázání naslouchali, čekali na toto svědectví, a když je vyslechli, uvěřili. V mysli se jim vybavovala slova, která hlásal Kristus; a přidávali se k řadám těch, kdož přijali evangelium. Sémě, které Spasitel zasil, vzešlo a přinášelo plody.

Uvěznění a výslech apoštolů

Kázání o zmrtvýchvstání Ježíše i o tom, že skrze Jeho smrt i zmrtvýchvstání povstanou i všichni mrtví v budoucnu ze svých hrobů, silně znepokojilo Saduceje. Cítili, že jejich učení jest ohroženo, a spolu s ním i postavení sekty. Obrácených na novou víru rychle přibývalo a jak farizeům, tak i saduceům bylo jasné, že nezabrání-li těmto novým učitelům v jejich činnosti, bude jejich vlastní vliv ohrožen více, než když byl Ježíš na zemi. Proto vojenský představitel chrámu spolu s několika saduceji zatkli Petra a Jana a vsadili je do vězení, protože toho dne bylo už pozdě, aby je vyslechli.

Následujícího dne pak Annáš a Kaifáš a další chrámoví hodnostáři se sešli k výslechu a dali si předvést vězně. Právě v této místnosti a před některými z těchto mužů zapřel Petr hanebně svého Pána. To mu nyní také vstoupilo na mysl, když nyní sám stanul před soudem. Nyní mu nastala příležitost, aby napravil svou tehdější zbabělost.

Vyslýchající, kteří si vzpomněli, jakou úlohu sehrál Petr při výslechu svého Mistra, si představovali, že ho nyní zastraší pohrůžkou uvěznění a smrti. Avšak Petr, který byl přiveden před veleradu k výslechu, už dávno nebyl tím Petrem, který zapřel Krista v Jeho nejtěžší hodině. Po svém poklesku se velice změnil. Už nebyl unáhlený a sebejistý, pyšný a vychloubačný, byl skromný a přestal spoléhat na sebe. Byl naplněn Duchem svatým a byl odhodlán, že s pomocí této síly vymaže skvrnu, kterou způsobil svým pokleskem, a že oslaví jméno, jež kdysi zapřel.

Petrova smělá obhajoba

Až do této chvíle se kněží vyhýbali jakékoli zmínce o ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše. Aby však dosáhli svůj záměr, museli se nyní zeptat obviněných, jakým způsobem vyléčili chromého. "Jakou mocí a jakým jménem jste to učinili?" tázali se.

Se svatou odvahou a v moci Ducha svatého prohlásil Petr nebojácně: "Budiž vám všem a veškerému izraelskému lidu známo, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, kterého však Bůh vzkřísil z mrtvých, tento člověk stojí před vámi zdravý. To je ten kámen, kterým jste vy stavitelé pohrdli, a který se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy. Není jiného jména pod nebem daného lidem, v kterém bychom měli býti spaseni." (Skut 4,10-12)

Tato smělá obhajoba židovské vůdce ohromila a poděsila. Předpokládali, že učedníci budou ustrašeni a bezradní, až budou předvedeni před veleradu. Místo toho však mluvili tak, jak mluvil Kristus, s přesvědčivostí, která umlčela jejich odpůrce. Ani stopy po strachu nebylo v hlasu Petrově, když o Kristu prohlašoval: "To je ten kámen, kterým jste vy stavitelé pohrdli, a který se stal kamenem úhelným."

Když kněží naslouchali nebojácným slovům apoštolů, "poznali, že s Ježíšem bývali." (Skut 4,13) Ježíšova pečeť spočívala na slovech Petrových, jeho tvář zářila světlem Ducha svatého. Vedle něj jako nesporný svědek stál muž, jenž byl tak zázračně uzdraven. Vzezření tohoto muže, jenž byl před několika hodinami bezmocným mrzákem a nyní zářil zdravím, bylo pádným důkazem a svědectvím o pravosti Petrových slov. Kněží a přední mužové nepronesli jediného slova. Nemohli vyvrátit Petrovo tvrzení; přesto však zůstali rozhodnuti zamezit dalšímu učitelskému působení učedníků.

Kristův největší zázrak - vzkříšení Lazara - utvrdil kněží v odhodlání sprovodit Ježíše ze světa a ukončit tím Jeho podivuhodné skutky, které podkopávaly jejich vliv na lid. Proto se rozhodli Jej ukřižovat. Nyní se však přesvědčili o tom, že konání zázraků v Ježíšově jménu nezastavili, ani hlásání pravdy, jíž zde učil. Celý Jeruzalém byl již naplněn známostí o zázračném uzdravení mrzáka a kázání apoštolů.

Aby zakryli svůj zmatek, nařídili kněží a přední mužové, aby apoštoly odvedli, aby se mohli poradit mezi sebou. Shodli se v tom, že by nemělo cenu popírat, že muž byl uzdraven. Byli by šťastni, kdyby zázrak mohli vysvětlit nějakou lží; to však bylo nemožné, neboť zázrak se stal za denního světla před mnoha lidmi a další tisíce se o něm dozvěděli. Cítili, že činnosti učedníků musí být učiněna přítrž, nebo jinak Ježíš získá mnoho následovníků, a oni sami upadnou u lidu v nemilost, neboť budou obviněni z vraždy Syna Božího.

I když by nejraději učedníky zahubili, neodvážili se kněží učiniti nic víc, než že jim pohrozili nejpřísnějším trestem, budou-li nadále mluvit nebo konat ve jménu Ježíšově. Předvolali je znovu před veleradu a přikázali jim, aby už ve jménu Ježíšově nekázali ani neučili. Petr a Jan jim však odpověděli: "Sami rozsuďte, zdali je spravedlivé před Bohem, abychom vás poslouchali více než Boha; vždyť my nemůžeme nemluviti o tom, co jsme viděli a slyšeli." (Skut 4,19.20)

Kněží by byli rádi potrestali tyto muže za jejich neochvějnou věrnost jejich svatému povolání, obávali se však hněvu lidu, "protože všichni velebili Boha za to, co se stalo." (Skut 4,21) A tak s novými pohrůžkami a příkazy propustili apoštoly na svobodu.