Když Kristus vstoupil do svatyně svatých v nebesích, aby mohl dokončit dílo smíření, svěřil svým služebníkům poslední poselství milosti pro tento svět. Ve čtrnácté kapitole Zjevení přináší toto varování třetí anděl. Bezprostředně po tomto provolání vidí prorok přicházet v nebeské slávě Syna člověka, aby sklidil žeň země.

Podle biblické předpovědi začala Kristova služba ve svatyni svatých při dovršení prorockých dnů v roce 1844. K této době se vztahují slova ze Zjevení: "I otevřín jest chrám Boží na nebi i vidína jest truhla smlouvy jeho v chrámě jeho." (Zj 11,19) Tato truhla smlouvy je ve druhém oddělení svatyně, tedy ve svatyni svatých. Když Kristus vstoupil do těchto míst, aby sloužil ve prospěch hříšníků, otevřela se tato část - svatyně svatých a bylo možno v ní vidět truhlu smlouvy se slitovnicí. Kdo pokáním a vírou upírá svůj zrak na smírčí a prostřednické dílo svého Spasitele, ten uvidí majestát a moc Boží. Když záře Jeho slávy naplnila svatyni, světlo poznání sestoupilo z těchto nejsvětějších míst na očekávající Jej lid Boží na zemi.

Svou vírou následovali svého Velekněze ze svatyně do svatyně svatých a viděli Jej, jak předkládá svou krev před truhlou smlouvy. V truhle je uložen Otcův svatý zákon, stejný, jaký byl Bohem nadpřirozeným způsobem vyhlášen na hoře Sinaj za zvuků hromů a v obrovském majestátu a jaký byl Jeho vlastním prstem vyryt na kamenných deskách. Žádné z těchto přikázání nebylo nikdy Velkým Zákonodárcem zrušeno, ani čárka, ani puntík na něm nebyl a nemůže být dle slov Kristových změněn. Spíše by pominula nebesa, než jediný puntík v zákoně. Bůh dal do Mojžíšových rukou věrnou kopii svého zákona, originál zůstal uložen v nebeské svatyni svatých. Sledujeme-li jeho svaté příkazy posloupně za sebou podle původního znění, pak ve čtvrtém přikázání čteme: "Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své. Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš v něm dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního a posvětil ho." (2Moj 20,8-11)

Duch Boží působil na srdce těch, kteří bádali v Jeho Slově. Poznali, že v nevědomosti přestupovali čtvrté přikázání a nezachovávali správný den Stvořitelova odpočinku. Snažili se najít důvody, které vedly k zachovávání prvního dne v týdnu místo dne, který určil a posvětil Bůh. V celém Písmu svatém nenašli pro tuto záměnu soboty jediný důkaz a ani požehnání vložené na tento svatý den nebylo odejmuto. Upřímně toužili po poznání Boží vůle. Když nyní poznali, že sami jsou přestupníky Božího zákona, jejich srdce bylo naplněno zármutkem a rozhodli se, že svoji věrnost Bohu projeví i zachováváním sobotního odpočinku.

Bylo učiněno mnoho pokusů k podlomení jejich víry. Ale nebylo možné přehlédnouti , že pokud pozemský svatostánek byl stínem nebo kopií nebeské svatyně, potom i zákon uložený v pozemské truhle smlouvy byl přesnou kopií zákona v truhle v nebesích. Přijetí pravdy o nebeské svatyni znamenalo uznání požadavků Božího zákona, a tím i povinnost dodržovat čtvrté přikázání o sobotě.

Ti, kteří přijali poznání o Kristově přímluvné službě a věčné platnosti zákona Božího, ti poznali, že zjevené zde pravdy jsou obsaženy v třetím andělském poselství. Anděl prohlašuje: "Tuť jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteříž ostříhají přikázání Božích a víry Ježíšovy." (Zj 14,12) Tomuto prohlášení předchází slavnostní varování: ""Bude-li se kdo klaněti šelmě a obrazu jejímu a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou, i tenť bude píti víno hněvu Božího, víno, kteréž jest vlito do kalichu hněvu jeho." Zj 14,9.10) Výklad uvedených symbolů byl nutný k pochopení poselství. Co se skrývá pod šelmou, jejím obrazem a znamením? A opět ti, kteří toužili po poznání pravdy se vrátili zpět k bedlivému studiu proroctví.

Šelma a její obraz

První šelma představuje římsko-katolickou církev, duchovní útvar zaštítěný občanskou vládní mocí, která má možnost potrestat všechny jinověrce a ty, kteří s ní nesouhlasí. Obraz šelmy představuje jinou náboženskou organizaci požívající podobnou vládní ochranu jako první šelma. Vytváření obrazu první šelmy je dílem šelmy, jejíž mírumilovný postoj a náboženská tolerance poukazují na Spojené státy. Na římský katolicismus se protestanté dívají nyní s daleko větší blahovolností než v dřívějších letech. Byla doba, kdy protestanté přikládali velkou cenu svobodě svědomí, jež byla tak draze a tolika obětmi vykoupena. Učili, že srozumění s Římem by znamenalo zpronevěřit se Bohu. Jak se však od toho liší smýšlení, jež se dnes projevuje!

Mnozí dnes tvrdí, že je nespravedlivé soudit dnešní katolickou církev podle ohavností, jimiž se vyznačovala její vláda ve staletích nevědomosti a tmy. Omlouvají její strašnou krutost i důsledky barbarství oné doby a tvrdí, že moderní kultura mění svým vlivem její smýšlení. Zapomínají snad lidé na to, že tato moc si po osm století osobovala nárok na to, že je neomylná? Jestliže Řím tvrdí, že "církev se nikdy nemýlila, ani se podle Písma svatého nikdy nezmýlí" (John L. von Mosheim: Institutes of Ecclesiastical History, kniha 3, 11. stol., část 2, kap. 2), jak se může zříci zásad, jimiž se v minulosti řídilo její jednání? Papežská církev se nikdy nevzdá tvrzení o své neomylnosti. Trvá na tom, že všechno, co učinila při stíhání těch, kdož zavrhovali její dogmata, bylo správné; zdali by pak znovu nepáchala tytéž činy, kdyby se jí k tomu naskytla příležitost? Kdyby se zrušily zábrany zřízené světskou mocí a kdyby Řím znovu zaujal své dřívější postavení, rychle by znovu ožilo jeho násilnictví a pronásledování.

Ústava Spojených států zaručuje svobodu svědomí. Není nic cennějšího ani důležitějšího. Papež Pius IX. ve své encyklice z 15. srpna 1854 napsal: "Nesmyslná a bludná učení nebo blouznění na obranu svobody svědomí je blud neobyčejně zhoubný, je to mor, jehož je nutno děsit se především." Týž papež vynáší ve své encyklice z 8. prosince 1864 klatbu "nad těmi, kdož prosazují svobodu svědomí a náboženského vyznání," jakož i "nad těmi, kdož jsou názoru, že církev by neměla používat násilí".

Smířlivý tón Říma ve Spojených státech neznamená, že se Řím změnil. Je smířlivý tam, kde je bezmocný. Biskup O Connor praví: "Náboženská svoboda je trpěna jen do té doby, než může být prosazen opak, aniž by to ohrozilo katolický svět." Arcibiskup ze St. Louis se vyslovil: "Kacířství a nevěra jsou zločiny; a v křesťanských zemích, jako např. v Itálii a ve Španělsku, kde je téměř všechno obyvatelstvo katolické a kde katolické náboženství tvoří podstatnou část zákonů země, jsou trestány jako jiné zločiny."

Jsou ovšem také opravdoví křesťané v římsko-katolické církvi. Tisíce příslušníků této církve slouží Bohu podle nejlepšího poznání, jehož se jim dostalo. Neměli přístup ke slovu Božímu, a proto nemohou znát pravdu. Nepoznali, jaký je rozdíl mezi živou službou srdce a řadou pouhých forem a obřadů. Bůh shlíží s laskavým soucitem na tyto duše, jež byly vychovány ve víře, jež je klamná a neuspokojivá, a způsobí, že paprsky světla proniknou hustou tmou, která je obestírá. Odhalí jim pravdu, jež je v Ježíši, a mnozí se pak připojí k jeho lidu.

Římská církev má vypracované dalekosáhlé plány a způsoby působení do daleké budoucnosti. Používá všech prostředků k rozšíření svého vlivu a ke zvýšení své moci. Připravuje se na lítý a rozhodný boj o znovudobytí vlády nad světem, o zavedení nového pronásledování a o zničení všeho, co vytvořil protestantismus. Protestantské církve jsou dnes ve velké temnotě, neboť jinak by rozeznaly znamení času. Katolicismus dobývá půdu na všech stranách. Protestanté začali s papežstvím spolupracovat a nadržovat mu; uzavírají dohody a činí ústupky, jež překvapují samotné katolíky.

Náboženství plné okázalosti je pro neobrozené srdce přitažlivé. Nádhera a obřady katolické bohoslužby mají svůdnou, omamující moc, jíž jsou mnozí podvedeni, takže se na římskou církev dívají jako na opravdovou bránu do nebe. Jenom ti, kdož se svýma nohama pevně postavili na základ biblické pravdy, jenom ti, jejichž srdce se obrodilo Duchem Božím, jsou bezpečni před jejím vlivem. Tisíce lidí, kteří nemají živou zkušenost s Kristem, budou svedeny k tomu, že přijmou formální zbožnost, jež nemá účinnost, a právě takovéto náboženství si přeje většina lidí.

Katolíci dávají kříže na své kostely, na oltáře a na svá roucha. Všude je vidět znamení kříže; všude je kříž navenek uctíván a povyšován. Učení Kristovo je však pohřbeno pod nánosem nesmyslných tradic, falešných výkladů a přísných předpisů, podobně jak u starých Židů. Spasitelova slova: "Svazují těžká břemena a vkládají je na ramena lidí, ale sami nechtějí jimi ani prstem pohnouti" (Mat 23,4), jež se týkala fanatických Židů, se nyní mnohem lépe hodí na hodnostáře římskokatolické církve. Svědomití lidé jsou drženi ve stálé hrůze a strachu před hněvem přísného Boha, zatímco mnozí církevní hodnostáři žijí v přepychu a tělesných radovánkách.

Uctívání obrazů a relikvií, vzývání svatých a vyvyšování papeže jsou satanovy klamy, jak odvést mysl lidí od Boha a Jeho Syna. Aby dosáhl záhuby lidí, snaží se satan odvrátit jejich pozornost od Toho, skrze něhož jedině mohou dojíti spásy. Satan se stále snaží překrucovat ve svém podání povahu Boží, povahu hříchu i to, o co vlastně jde ve velkém sporu. Jeho klamné závěry sledují uvolnění závaznosti Božího zákona a dovolují lidem hřešit. Současně vedou lidi k falešným představám o Bohu, k Němuž pak vzhlížejí spíše se strachem a nenávistí než s láskou. Římskokatolická církev spojuje zvyklosti pohanství se zvyklostmi křesťanství a stejně jako pohanství zkresluje povahu Boží.

V protestantských zemích se dnes tvrdí, a to ne bezdůvodně, že katolicismus se dnes již tak neodlišuje od protestantismu jako v dřívějších dobách. Je pravda, že došlo ke změně, ne však u papežství. Katolicismus se dnes skutečně velice podobá dnešnímu protestantismu, protože protestantismus se od času reformace velmi silně zvrhl. Jen závažné studium bible může ukázat protestantům pravou povahu papežství a způsobí, že si je budou ošklivit a vyhýbat se mu; mnozí jsou však podle vlastního mínění dostatečně moudří, že necítí potřebu pokorně hledat Boha, aby byli uvedeni do pravdy.

Protestanté ve Spojených státech kráčejí nyní ve stopách katolíků, když se snaží vymoci si pro církevní instituce a zvyky podporu státu. Nadto pak otevírají římskému katolicismu cestu, aby mohl v protestantské Americe získat nadvládu, kterou ztratil ve Starém světě. Tomuto hnutí dodává větší důležitost to, že jeho zamýšleným hlavním cílem je prosazení všeobecného zachovávání neděle, což je zvyklost pocházející z Říma, jenž ji pokládá za znamení své moci. Tak protestantské církve prostupuje duch papežství - duch přizpůsobení se světským zvykům, uctívání lidských tradic místo přikázání Božích - a tento duch je zavádí k tomu, aby vyvyšovali neděli, jako to před nimi činilo papežství.

Chce-li čtenář porozumět silám, které vystoupí v boji, jenž v brzku vypukne, stačí, seznámí-li se s prostředky, jichž k dosažení téhož cíle použil v minulosti Řím. Chce-li vědět, jak budou papeženci spolu s protestanty jednat s těmi, kdož zavrhují jejich články víry, nechť si jen všimne, jak postupoval Řím proti zachovávání soboty a proti jejím obhájcům.

Přestože vynakládali veškeré úsilí na to, aby prosadili svatost neděle, papeženci sami veřejně uznali božskou autoritu soboty a to, že člověk je původcem zavedení neděle jako její náhražky. V šestnáctém století prohlásilo papežské koncilium jasně: "Nechť všichni křesťané mají na mysli, že sedmý den je posvěcen Bohem, že je uznáván a zachováván nejen Židy, nýbrž všemi ostatními, kteří uctívají Boha, ačkoli jsme my, křesťané, změnili jejich sabbath v Den Páně." (Morer, str. 281.282) Ti, kdož porušili božský zákon - Desatero, si byli dobře vědomi toho, co dělají. Pozdvihli se opovážlivě nad Boha.

Názornou ukázkou politiky Říma vůči těm, kteří s ním nesouhlasili, je dlouhotrvající, krvavé pronásledování valdenských, z nichž někteří zachovávali sobotu. Jiní trpěli podobným způsobem za svou věrnost čtvrtému přikázání. Dějiny církve v Etiopii jsou pro to zvlášť příznačné. Ve tmě středověku totiž zapomněl svět na křesťany ve střední Africe, kteří proto po mnoho století mohli svobodně vyznávat svou víru. Konečně se Řím dozvěděl o jejich existenci a na císaře Etiopie byl vykonán nátlak, aby uznal papeže za zástupce Kristova. Pak následovaly další ústupky. Bylo vydáno nařízení, zapovídající zachovávání soboty pod pohrůžkou nejpřísnějších trestů. (Viz Michael Geddes: Church History of Ethiopia, str. 311.312) Papežská tyranie se však záhy stala břemenem tak tíživým, že se Etiopové rozhodli setřást je se svých šíjí. Po strašlivém boji byli římští katolíci vykázání ze svých sídel a byla obnovena stará víra. Církve se těšily opět bývalé svobodě a nikdy nezapomněly na to, jakého se jim dostalo poučení o podvodech, fanatismu a despotické moci Říma. Ve své odlehlé zemi byly spokojeny, že zůstávají ostatnímu křesťanstvu neznámy.

Sbory v Africe zachovávaly sobotu, jak ji zachovávala papežská církev před svým úplným odpadnutím. Když Řím dosáhl nejvyšší moci, začal pošlapávat sobotu Boží, aby vyvýšil svůj vlastní svátek; avšak církve v Africe, odlehlé a skryté téměř po celé tisíciletí, se tohoto odpadlictví nezúčastnily. Když se dostaly pod nadvládu Říma, byly nuceny upustit od zachovávání pravé soboty a vyvyšovat nepravou; jakmile však znovu dosáhly nezávislosti, vrátily se opět k poslušnosti čtvrtého přikázání.

Tyto záznamy minulých událostí ukazují nepřátelský postoj Říma vůči pravé sobotě a jejím obhájcům, jakož i prostředky, jichž Řím používal, aby prosadil uctívání neděle, již sám zavedl. Slovo Boží učí, že se to opět bude opakovat, až se římští katolíci a protestanté spojí, aby vyvyšovali neděli.

Proroctví ze Zjevení 13 praví, že moc představovaná šelmou se dvěma beránčími rohy přinutí "zemi a její obyvatele", aby se klaněli papežství - které v proroctví představuje šelma "podobná pardálovi". Šelma se dvěma rohy také navede "obyvatele země, aby postavili sochu šelmě;" a kromě toho přinutí všechny, "malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky," aby přijali znamení šelmy. (Zj 13,11-16) Bylo již ukázáno, že mocí, která je v proroctví představovaná šelmou s beránčími rohy, jsou Spojené státy a že proroctví se vyplní, až Spojené státy budou vynucovat zachovávání neděle, jež Řím pokládá za zvláštní uznání své svrchovanosti. V tomto přisluhování papežské moci nebudou Spojené státy osamoceny; vliv Říma v zemích, které kdysi uznávaly jeho nadvládu, ještě zdaleka nepominul. Proroctví předpovídá obnovení moci Říma: "Viděl jsem, že jedna z jejích hlav byla jako uťatá k smrti, ale její smrtelná rána byla zahojena. Celá země s úžasem hleděla za tou šelmou." (Zj 13,3) Zasazení smrtelné rány poukazuje na pád papežství v roce 1798. Po této události, praví prorok, "jeho smrtelná rána byla zahojena a celá země s úžasem hleděla za tou šelmou." Pavel praví výslovně, že "člověk nepravosti" bude dále žít až do doby druhého příchodu Krista. (2Tes 2,3-8) A až do konce času bude pokračovat ve svém díle klamu. A Jan, když mluví o papežství, praví: "Budou se jí (šelmě) klaněti všichni obyvatelé na zemi, každý, jehož jméno není od stvoření světa zapsáno v knihách života." (Zj 13,8) Jak ve Starém, tak v Novém světě dostane se papežství pocty tím, že lidé budou uctívat neděli, tedy budou uznávat zařízení, jež spočívá výhradně na moci římské církve.

Od poloviny devatenáctného století předkládají badatelé proroctví ze Spojených států toto svědectví světu. V událostech, jež se nyní odehrávají, je možno vidět, jak se rychle přibližuje naplnění předpovědi. Protestantští učitelé mluví o tom, že svěcení neděle se opírá o božskou moc a mají pro to právě takový nedostatek důkazů z Písma svatého jako papežští představitelé, kteří si vymysleli divy, aby jimi nahradili přikázání od Boha. Bude se opakovat ujišťování, že Bůh navštíví svými soudy ty, kdož přestoupí neděli, která je vydávána za sobotu; vlastně se tak již děje. Hnutí, jež vynucuje zachovávání neděle, činí rychlé pokroky.

Udivující je chytrost a obratnost římské církve, která umí vycítit, co se stane. Klidně vyčkává, až udeří její hodina, neboť vidí, že protestantské církve ji uctívají tím, že přijímají falešnou sobotu a že se chystají vynutit si její uznání týmiž prostředky, jichž dříve užívala sama římská církev. Ti, kdož zavrhují světlo pravdy, budou vyhledávat pomoc této moci, jež si sama říká neomylná, aby vyvyšovali zařízení, jež pochází od ní. Jak ochotně přijde tato moc protestantům na pomoc v tomto díle, není těžké uhádnout. Kdo se dokáže lépe než papežští předáci vypořádat s těmi, kdož nejsou poslušni církve?

Římskokatolická církev se všemi svými odbočkami po celém světě tvoří obrovskou organizaci, která je pod nadvládou papežské stolice a slouží jejím zájmům. Milióny jejích členů ve všech zemích světa dostávají pokyny, aby se cítili zavázáni věrností papeži. Ať jsou jakékoli národnosti nebo ať žijí v jakékoliv formě vlády, mají si autority církve vážit nade vše. I když přisahali věrnost státu, slib věrnosti Římu je této přísaze nadřazený a zprošťuje je všech slibů, jež se příčí zájmům Říma. A nesmíme zapomínat na to, že Řím se pyšní tím, že se nemění.

Protestanté si sotva uvědomují, co činí, když navrhují přijmout pomoc Říma při vyvyšování neděle. Zatím co sledují uskutečnění svého úmyslu, snaží se Řím obnovit svou moc, aby znovu dosáhl své ztracené svrchovanosti. Kdyby se jednou zavedla ve Spojených státech zásada, že církev smí ovládat státní moc, že náboženské zvyky smí vynucovat vydáváním zákonů, zkrátka že moc církve a státu má vládnout nad svědomím, tehdy bude zajištěno vítězství Říma v této zemi.

Slovo Boží upozorňuje na blížící se nebezpečí; zůstane-li toto upozornění nepovšimnuto, pak protestantský svět pozná, jaké jsou skutečné záměry Říma; tehdy už bude pozdě vyprostit se ze sítě. Řím v tichosti nabývá na moci. Jeho učení má vliv na zákonodárná shromáždění, na církve a na srdce lidí. Buduje vysoké a mocné stavby, v jejichž tajných místnostech se bude zase osnovat pronásledování. V skrytu a nenápadně stupňuje své síly, aby dobyl svých cílů, až nastane čas, kdy udeří. Touží jen po výhodném výchozím postavení, jehož vlastně již dosáhl. Brzy uzříme a pocítíme, kam míří duch Říma. Kdo bude věřit slovu Božímu a bude ho poslušen, přivolá tím na sebe hanu a pronásledování.

Jedině skrze změnu zákona Božího mohlo se papežství povznést nad Boha a každý, kdo vědomě zachovává zákon v jeho změněné formě, vzdává nejvyšší čest moci, která tuto změnu vykonala. Instituce, která poukazuje na Boha jako na Stvořitele, je znamením Jeho prvotní vlády nad bytostmi skrze Něj stvořenými. Změna soboty je znamením neboli cejchem vlády římské církve. Všichni, kteří jsou seznámeni s významem a požadavky čtvrtého přikázání, a přesto zachovávají falešný den odpočinku, okrádají Boha o Jemu náležející čest.

Až protestantské církve zavrhnou jasné důkazy Písma svatého, které hájí zákon Boží, budou chtít umlčet ty, jejichž víru nemohou vyvrátit biblí. Ačkoliv to nechtějí vidět, vydávají se na cestu, která povede k pronásledování těch, kdož svědomitě odmítají činit to, co činí ostatní křesťanský svět, a uznávají papežský požadavek svěcení neděle.

Hodnostáři církve a státu se spojí, aby umluvili, přesvědčili nebo donutili všechny lidi uctívat neděli. Nedostatek božské moci nahradí násilná opatření. Politická korupce podkopává lásku k spravedlnosti a úctu k pravdě; i ve svobodné Americe se vláda a zákonodárci podrobí žádosti lidu o vydání zákona, o nuceném uctívání neděle, aby si zachovali přízeň lidu. Přestane se dbát svobody svědomí, jež stála tak mnoho obětí. V boji, který již brzy nastane, uvidíme uskutečnění prorokových slov: "Rozzuřil se drak na tu ženu a šel válčit s ostatky z jejího potomstva, s těmi, kteří zachovávají přikázání Boží a mají svědectví Ježíše Krista." (Zj 12,17)

Slavnostní poselství

Nejstrašnější hrozbu, jaká byla kdy vyslovena smrtelnému lidstvu, obsahuje třetí andělské poselství. Musí to být hrozný hřích, který volá po hněvu Božím, v němž již není místo pro milost. Lidstvo tedy nemá zůstat bez poznání v tak zásadní otázce. Varování před hříchem má býti dáno lidstvu dříve, než přijdou na svět rány jako důsledek Božího soudu. Aby ještě všichni mohli poznat, proč k tomuto utrpení skrze rány dojde, a tak měli možnost se ještě před nimi uchránit.

V závěru tohoto velkého sporu budou státi proti sobě dvě naprosto odlišné skupiny lidí. Jedna skupina, která "uctívá šelmu, její obraz a která obdržela její cejch", a tím na sebe přivolává strašný soud, kterým hrozí třetí anděl. Druhá skupina stojí ve zjevném protikladu ke světu a "zachovává přikázání Boží a má víru Ježíšovu." (Zj 14,9.12)

Tyto neobyčejně významné pravdy byly odkryty před těmi, kteří přijali třetí andělské poselství. Když činili přehled svých zkušeností od doby, kdy bylo poprvé hlásáno o druhém příchodu Krista do roku 1844, který přešel, aniž by došlo k Jeho příchodu, studiem Písma a modlitbami obdrželi nové světlo a v jejich srdcích zasvitla nová radostná naděje.

Poznání nebeské svatyně a její služby vrhlo nové světlo na minulost, přítomnost i budoucnost; pochopili že je Bůh vedl svou neomylnou prozřetelností. Naplněni novou odvahou a novou pevnou vírou spojili své síly a hlásali varovné poselství třetího anděla. Od roku 1844 naplňuje lid Boží proroctví, jež jsou obsažena v třetím andělském poselství, seznamuje svět s pravým Bohem ustanoveným dnem odpočinku, díky čemu mnozí lidé se vracejí zpět k zachovávání svatého sobotního dne.