Štěpánova bohatýrská smrt otřásla silně Saulovou myslí, jeho jistota přesvědčení se zachvěla a byl silně znepokojen úvahami, zda rozsudek byl správný. Ve svém znepokojení se obrátil na ty, v jejichž moudrost a úsudek měl naprostou důvěru. Vývody kněží a předních mužů jej nakonec přesvědčily, že Štěpán byl rouhač, že Kristus, kterého umučený učedník hlásal, byl podvodník a že ti, kdož vykonávají svaté obřady Mojžíšova zákona, jsou v právu.

K tomuto závěru došel Saul po velkém vnitřním boji. Jeho výchova a předsudky, úcta k jeho dřívějším učitelům a pocit uspokojení, že je vážený mezi lidem, nakonec převážily a Saul se vzepřel hlasu svědomí a odmítl milost Boží. Utvrdil se v tom, že kněží a zákoníci jsou v právu, a postavil se ostře proti učení, které hlásali učedníci Ježíšovi. Na jeho zásah byli svatí mužové a ženy vláčeni před soudy, jež některé z nich poslaly do vězení nebo i na smrt jen proto, že věřili v Ježíše. Jeho činnost působila nově organizované církvi jen zármutek a žal, a donutila mnohé, že hledali záchranu v útěku.

Ti, které toto pronásledování vypudilo z Jeruzaléma, "prošli zemi a zvěstovali slovo evangelia" (Skut 8,4). Mezi městy, které navštívili, byl i Damašek, kde nová víra získala mnoho stoupenců. Kněží a přední mužové doufali, že kacířství by mohlo být potlačeno, budou-li ostražití a budou-li je veřejně stíhat. Nyní viděli, že budou muset provést i na jiných místech rozhodná opatření, která podnikli proti novému učení v Jeruzalémě. K provedení zvláštních opatření, která se rozhodli učinit v Damašku, nabídl své služby Saul. Soptě "hrozbami a proléváním krve proti učedníkům Páně", "šel k veleknězi a vyžádal si od něho dopisy pro synagogy v Damašku, aby, najde-li tam nějaké přívržence tohoto náboženství, muže i ženy, přivedl je spoutané do Jeruzaléma." (Skut 9,1.2) "S plnou mocí a se schválením velekněží" (Skut 26,12) vydal se Saul z Tarsu, v plné své mužné síle a zapálený zhoubnou horlivostí, na onu památnou cestu, jež svými podivuhodnými událostmi změnila celý jeho další běh života.

Když se unavení poutníci v poslední den své cesty v poledne blížili k Damašku, objevily se před jejich zraky rozlehlé lány úrodných polí, krásné zahrady a bohaté ovocné sady zavlažované svěžími potoky stékajícími z okolních hor. Po dlouhé cestě pustinami byl pohled na takovou krajinu vskutku utěšený. Když Saul se svými průvodci patřil s obdivem na úrodnou nížinu a na krásné město v něm ležící, byli náhle obklopeni světlem nad slunce jasnějším. "A padna na zem, uslyšel hlas k sobě řkoucí: Sauli, Sauli, proč mi se protivíš? Kterýž řekl: I kdo jsi Pane? A Pán řekl: Já jsem Ježíš, jemuž ty se protivíš. Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati." (Sku 9,4.5)

Saulovo vidění

Vylekáni a téměř oslepeni silným světlem, uslyšeli Saulovi společníci hlas, neviděli však nikoho, kdo by mluvil. Saul ležící na zemi rozuměl slovům, jež byla pronesena, a byl mu jasně zjeven ten, který k němu promluvil - totiž Syn Boží. V oslavené Bytosti, jež stála před ním, naprosto jasně poznal Ukřižovaného. Do duše i mysli ohromeného Žida se obraz Spasitelovy tváře vryl navždy. Vyřčená slova mu strašnou silou vnikla do srdce. Do jeho zatemnělé mysli pronikl paprsek světla a odhalil mu, jak nevědomý a bludný byl jeho dosavadní život a jak mu je nyní zapotřebí osvícení Duchem svatým. Uvědomil si, že pronásledováním následovníků Kristových, sloužil horlivě ne Bohu, nýbrž vykonával dílo satanovo.

Pochopil, že jeho chápání práva a povinnosti vycházelo z jeho bezvýhradné důvěry v kněze a přední muže. Uvěřil jim, když mu namluvili, že řeči o zmrtvýchvstání jsou jen lstivým výmyslem učedníků. Nyní, když se mu zjevil sám Ježíš, nabyl Saul přesvědčení, že tvrzení učedníků je pravdivé. V této chvíli nebeského osvícení pracovala Saulova mysl s podivuhodnou rychlostí. Proroctví zaznamenaná v Písmu svatém se mu rázem objasnila. Poznal, že zavržení Ježíše Židy, Jeho ukřižování, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení bylo proroky předpověděno a že tato proroctví jsou důkazem, že Ježíš byl zaslíbeným Mesiášem. V Saulově mysli proběhlo Štěpánovo kázání, jež vyhlásil před svou mučednickou smrtí, a Saul si nyní uvědomil, že mučedník vskutku uzřel "slávu Boží", když pravil: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po pravici Boží." (Skut 7,55.56) Kněží tehdy prohlásili, že tato slova jsou rouháním, avšak Saul nyní věděl, že byla pravdivá.

Jak šokující bylo nyní toto odhalení pro Saula! Nyní věděl se vší určitostí, že zaslíbený Mesiáš přišel na tuto zemi jako Ježíš Nazaretský a že Ho zavrhli a ukřižovali ti, které přišel spasit. Nyní věřil, že Spasitel vstal jako Vítěz z hrobky a vstoupil na nebesa. V této chvíli božského osvícení si Saul s hrůzou vzpomněl, že Štěpán, který podal tak jasné svědectví o ukřižovaném a vzkříšeném Spasiteli, byl jeho přičiněním usmrcen a že později jeho zásahem přišlo mnoho dalších vzácných následovníků Ježíšových při krutém pronásledování o život.

"A Saul třesa se a boje se, řekl: Pane, co chceš, abych činil? A Pán k němu: Vstaň a jdi do města, a bude tobě povědíno, co bys ty měl činiti." (Skut 9,6) Saul neměl nejmenší pochybnosti o tom, že ten, který k němu promluvil, je Ježíš Nazaretský, dlouho očekávaný Mesiáš, Útěcha a Vysvoboditel Izraele.

Když oslňující světlo pominulo a Saul vstal ze země, zjistil, že nic nevidí. Jasnost Kristovy slávy byla příliš silná pro oči smrtelníka; a když ustala, viděl jen temnou noc. Srozuměl, že tato slepota je trestem od Boha za jeho kruté pronásledování stoupenců Ježíšových. Ve strašné temnotě začal tápat kolem sebe a jeho průvodci v hrůze a úžasu "vzali jej tedy za ruku a zavedli do Damašku". (Skut 9,8)

Setkání s věřícími

Odpověď na Saulovu otázku zněla: "Vstaň a jdi do města, a bude tobě povědíno, co bys ty měl činiti." (Skut 9,6) Kristus odeslal tázajícího Žida do své církve, aby se tam dověděl o své další povinnosti. Kristus, který se mu zjevil, způsobil jeho obrácení, a nyní pokání činící hříšník měl přijmout učení od těch, které Bůh ustanovil, aby vyučovali Jeho pravdám. Od nich se měl dovědět o podmínkách své další činnosti. Tím, že poslal Saule ke své církvi, Kristus potvrdil autoritu své zorganizované církve, a tak spojil nově obráceného se svými představenými činovníky na zemi. Jasnost nebeského světla pozbavila Saula zraku a Kristus, ten veliký Lékař, mu jej ihned nenavrátil. Ježíš je zdrojem všech požehnání, na zemi však ustanovil svou církev, jako svého představitele, jejíž povinností je usměrnit každého pokání činícího člověka na cestu života. Lidé, které měl Saul zničit, které znevažoval a pronásledoval, stali se nyní jeho učiteli náboženství.

Pán nyní tvrdě zkoušel Saulovu víru. Po tři dny Saul "neviděl, nejedl ani nepil" (Skut 9,9). Tyto dny, v nichž jeho duše prožívala smrtelný zápas, mu připadaly jako léta. Znovu a znovu si s úzkostí vybavoval svůj podíl, který měl na Štěpánově umučení. S hrůzou přemýšlel o tom, jak se provinil, když připustil, aby ho ovládla zloba. V nejistotě a utrpení volal usilovně k Bohu. "Byl pak jeden učedník v Damašku, jménem Ananiáš. I řekl jemu Pán u vidění: Ananiáši. A on řekl: Aj já Pane. A Pán k němu: Vstaň a jdi do ulice, kteráž slove Přímá, a hledej v domě Judově Saule, jménem Tarsenského. Nebo aj, modlí se. A viděl u vidění muže, Ananiáše jménem, an jde k němu, a vzkládá naň ruku, aby prohlédl." (Skut 9,10-12)

Ananiáš stěží věřil vlastnímu sluchu, když slyšel andělova slova, neboť zprávy o Saulově krutém pronásledování svatých v Jeruzalémě se již roznesly široko daleko. Odvážil se proto namítnout: "Pane, slyšel jsem od mnohých o tomto muži, co zlého učinil svatým v Jeruzalémě. I zde má od velekněží plnou moc spoutati všecky, kdož vzývají Tvé jméno." Rozkaz však byl nesmlouvavý: "Jen jdi, neboť on mi je vyvoleným nástrojem, aby nesl mé jméno před pohany, krále i syny izraelské." (Skut 9,13-15)

Poslušen příkazu anděla, vyhledal Ananiáš muže, který ještě nedávno chrlil hrozby proti všem, kdož uvěřili ve jméno Ježíšovo; a vloživ své ruce na hlavu kajícníka, pravil: "Bratře Saule, Pán mě poslal, Ježíš, jenž se ti zjevil na cestě, po které jsi kráčel, abys zase nabyl zraku a byl naplněn Duchem svatým." A "Hned jako by mu šupiny spadly s očí, nabyl zraku, povstal, byl pokřtěn, přijal pokrm a posilnil se." (Skut 9,17.18)

Tak dal Kristus příklad, jakým způsobem jedná pro spasení a záchranu lidí. Mohl pro Saule učinit vše, co bylo nutné, nebylo to však ve shodě s Jeho plánem. Požehnání mělo přijít skrze Jeho ustanovené k tomu nástroje. Kristus má zde svou církev, která je jako Jeho zástupce na zemi, a jí přísluší úkol usměrňovat kajícího hříšníka na cestu života. A tak se Saul stává učedníkem učedníků. Ve světle zákona Božího vidí nyní sebe jako hříšníka. Rozumí, že Ježíš, kterého následkem své nevědomosti považoval za podvodníka, je zakladatelem a podstatou náboženské víry lidu Božího od doby Adama, je rovněž dokonavatelem víry, kterou teprve nyní tak jasně pochopil, je vítězným bojovníkem pravdy a naplněním proroctví o něm daných. Předtím považoval Ježíše za toho, kdo maří Boží zákon; a nyní, kdy se Boží prst dotknul jeho duchovního zraku, poznal, že Ježíš sám byl Tvůrcem celého židovského obětního systému, a že přišel na tento svět, aby naplnil tento symbol obětního zákona jako Boží Beránek, který se sám dobrovolně obětoval za padlého člověka, a že v Jeho smrti nalézá pokání činící hříšník svou naději a spásu. A nyní ve světle příkazů Božích, které jak se domníval, co nejbedlivěji zachovával, vidí Saul sebe sama jako nejhříšnějšího z hříšných.

Z pronásledovatele - apoštol

Po svém pokřtění ukončil Pavel půst a "po několik dní zůstal s učedníky v Damašku a hned po synagogách kázal o Ježíši, že je Syn Boží." (Skut 9,19.20) Směle hlásal, že Ježíš Nazaretský je dlouho očekávaný Mesiáš, který "zemřel za naše hříchy podle Písem, ... byl pohřben ... a vzkříšen třetího dne". Jeho tlumočení proroctví bylo tak jasné a jeho kázání byla doprovázena takovou Boží mocí, že mezi odpornými Židy povstal chaos a nebyli schopni mu na jeho otázky odpovědět. Pavel, vzdělaný a vychovaný mezi rabíny a farizei, mohl nyní své vzdělání využít ve prospěch evangelia a na podporu věci, kterou se dříve snažil všemi možnými způsoby ničit. Židé byli jeho obrácením udiveni a zaskočeni. Znali jeho postoj a působení vůči křesťanům v Jeruzalémě a věděli rovněž o hlavním cíli jeho výpravy do Damašku. Věděli, že měl pověření od velekněze, aby chytal vyznavače Ježíše a odesílal je jako vězně do Jeruzaléma. A nyní jej vidí, že neohroženě hlásá evangelium o Ježíši a posiluje těch, kteří byli Jeho učedníky a stále získává nové vyznavače víry, kterou ještě před krátkou dobou tak horlivě tupil. Pavel přede všemi svými posluchači, kteří mu naslouchali, vydal jasné svědectví, že změna jeho víry u něj nenastala následkem nějakého chvilkového impulzu, nýbrž byla způsobena mnohými nevyvratitelnými důkazy.

Díky práci, kterou konal v synagogách, se Pavlova víra stávala stále silnější. Nehleděl na zarputilý odpor Židů, ale stále horlivěji vydával svědectví o tom, že Ježíš je Synem Božím. Vyzýval své posluchače, aby se káli ze svých hříchů, obraceli se cele k Bohu a konali důstojné skutky pokání. Mnozí však zatvrdili svá srdce a odmítali uposlechnout jeho poselství. Jejich úžas nad jeho obrácením se brzy změnil v silnou nenávist, tak silnou,jakou planuli vůči Ježíši.

Příprava k službě

Odpor vůči němu rostl a mohutněl tak, že Pavel nemohl dále ve své činnosti v Damašku pokračovat. Posel z nebe mu přikázal, aby odtud na čas odešel a šel "do Arábie" (Gal 1,7), kde nalezl bezpečné útočiště. Tam v samotě pouště měl Pavel dostatek příležitostí k nerušenému přemýšlení a rozjímání. V klidu přehlížel svou minulost a kál se z ní. Hledal Boha celým svým srdcem a neustal, dokud si nebyl zcela jist, že jeho pokání bylo přijato a že hřích mu byl odpuštěn. Toužil po ujištění, že Ježíš bude s ním při jeho dalším působení. Zbavil se zaujatosti, oprostil se od tradic, jež dosud utvářely jeho život, a přijal poučení ze Zdroje pravdy. Ježíš s ním obcoval, utvrzoval ho ve víře a obdařoval ho bohatstvím moudrosti a milosti. Na sobě bude navždy nosit stopy Ježíšovy slávy; oči, jež byly oslepeny jasem Jeho majestátu.