Potomkové Seta byli nazváni Božími syny, potomkové Kaina - syny lidskými. Když se synové Boží manželskými svazky smíchali se syny lidskými, ztratili špatným vlivem svých žen svůj zvláštní, svatý charakter a spojili se v modloslužbě se syny Kainovými. Mnozí z nich pozbyli bázeň Boží a pošlapali Jeho přikázání. Jen málo spravedlivých ctilo ve svaté bázni svého Stvořitele. K těmto nemnohým spravedlivým náležel Noe se svou rodinou.

Lidská zloba a zkaženost byla tak velká a dosáhla tak hrozivých rozměrů, že Bůh litoval, že učinil člověka, protože všeliké myšlení jejich bylo stále jen zlé.

Více jak sto let před potopou poslal Pán k věrnému Noemovi svého anděla, aby mu oznámil, že se již nebude dále slitovávat nad veskrze zkaženým lidským rodem. Před Noémem však nechtěl utajovat své záměry a seznamuje ho se vším, co stihne tuto zkaženou zem. Učinil jej věrným kazatelem, varujícím svět před nadcházejícím zničením, aby obyvatelé země neměli žádné výmluvy. Noe měl hlásat lidem výstrahu a současně připravovat archu podle směrnic daných mu Bohem, k záchraně sebe i své rodiny. Měl o nadcházející pohromě nejen kázat, ale svým příkladem při stavbě archy překonávat všechny, že skutečně věřil v to, o čem kázal.

Noe ve své době nebyl jediným člověkem, který se bál a poslouchal Boha, byl však nejzbožnějším a nejposvěcenějším ze všech lidí žijících na zemi a jediným, jehož život i život jeho rodiny Bůh zachoval. Z Jeho vůle postavil Noé archu a přitom důrazně varoval svět před nadcházející záhubou. Matuzalém, děd Noemův, žil až do roku, ve kterém nastala potopa; byli také jiní, kteří uvěřili kázání Noého a pomáhali mu v budování archy, zemřeli však dřív, než přišly vody potopy na zemi. Svým kázáním i příkladem, jaký dal stavbou archy, odsoudil Noé svět.

Všem, kteří upřímně toužili získat přízeň Boží, dal Bůh možnost pokání. Kázání Noémovu však nebylo věřeno, vtipkovali k jeho výstrahám a vysmívali se z výstavby obrovského korábu na souši. Jeho práce na záchraně bližních se setkala s nezdarem. Více jak sto let vytrvale usiloval, aby naklonil lidi k pokání a návratu k Bohu. Každý úder sekery při budování korábu byl pro lidi varovným kázáním. Noé sám řídil stavbu korábu, kázal a současně pracoval, a kolem stojící lidé mu přihlíželi a považovali jej za fanatika.

Stavba korábu

Bůh dal Noémovi přesné rozměry archy a všechny potřebné pokyny o každé podrobnosti při její stavbě. Lidský rozum by nemohl vymyslet stavbu tak pevnou a odolnou. Bůh byl konstruktérem a Noé stavitelem. Měla sice trup lodi, aby mohla plout po vodě, v mnohém se však podobala spíše domu. Měla tři poschodí a pouze jedny dveře, které byly v boku. Světlo vnikalo přes okno umístěné ve střeše a všechny místnosti byly uspořádány tak, že v nich bylo světlo. Ke stavbě archy bylo upotřebeno cypřišové dřevo, čili dřevo goferové, které odolává tlení po celá staletí. Budování této ohromné stavby bylo pomalé a pracné. Přestože Noé vykonal vše, co bylo v jeho moci, aby každá část stavby byla do všech podrobností důkladně udělána, bylo nemožným, aby koráb sám byl schopen odolat strašlivé vodní pohromě, jakou Bůh měl v úmyslu ve svém spravedlivém hněvu seslat na odbojnou zem. Přesně opracované trámy byly těsně na sebe napojeny a spáry zality pryskyřicí. Bylo vykonáno vše, co je v lidských silách, aby dílo bylo dokonalé, archa však sama nemohla odolat strašlivé bouři, jaká měla přijít na zemi. Toliko Bůh mohl ochránit jak koráb, tak i jeho obyvatele před náporem obrovských rozbouřených vln.

Zpočátku se zdálo že lidé přijímají výstrahy Noémovy; avšak neobrátili se k Bohu s opravdovým pokáním. Nebyli ochotni zanechat svých hříchů. V této době před nadcházející potopou byla jejich víra podrobena zkoušce. V této zkoušce však neobstáli. Byli přemoženi převládající nevěrou a spojili se nakonec s těmi, kteří se Bohu věrnému Noémovi vysmívali. Nepřijímali varování, neopustili své hříchy, zůstávali nadále v mnohoženství a pěstovali dále své převrácené žádosti a vášně. Doba zkoušky se blížila svému ukončení. Nevěřícím mělo býti dáno ještě jedno zvláštní znamení Boží moci. Noé se věrně řídil všemi směrnicemi, jichž se mu od Boha dostalo. Archa byla se vší důkladnosti pod dohledem a vedením Božím dokončena. Noé v arše připravil obrovské zásoby potravy pro lidi i zvířata. Když vše bylo hotovo, přikázal Bůh věrnému a poslušnému Noémovi: "Vejdiž ty i všecka čeleď tvá do korábu; nebo jsem tě viděl spravedlivého před sebou v národu tomto." (1 Moj 7,1)

Zvířata vchází do korábu

Naposled se obrátil věrný služebník Boží se slavnostní vážností k lidem. Zapřísahal je s vroucností, jíž lze těžko vyjádřiti slovy, aby hledali útočiště, dokud je jim ještě nabízeno. Opět však nebylo dbáno jeho vážných slov, byl vysmíván a z jeho varování činěny posměšky. Náhle však posměšky ustaly a zástup ztichl. Z hor a lesů přicházela zvířata všeho druhu od nejdravějších po nejmírnější a pokojně se blížila k arše. Obloha potemněla, když se ptactvo všeho druhu slétalo v párech do archy. Zvířata uposlechla Boží příkaz, lidé však neuposlechli. Za doprovodu svatých andělů "po dvém vešli k Noémovi do korábu" (1 Moj 7,9), z čistých zvířat i ptáků po sedmi párech. Přihlížející lidé byli naplněni úžasem, obavami a strachem. Neuměli si vysvětlit ani pochopit tento zvláštní jev. Jejich srdce neustálým odmítáním světla bylo tak zatvrzeno, že i tento neobvyklý projev Boží moci vzbudil u nich jen chvilkový dojem. Noé přicházející zvířata rozmisťoval do příslušných pro ně připravených míst.

Když odsouzené lidstvo pohlédlo opět na slunce, zářící v celé své kráse, když jejich zrak spočinul na zemi, oděné téměř v rajskou nádheru, zapudilo své vzrůstající obavy a nevázaným veselím a scestnými skutky a nepravostmi přivolávali na sebe vzrůstající hněv Boží.

Svět pohrdl Noémovými výstrahami, jeho vliv a příklad byl však blahodárný pro jeho rodinu. V odměnu za jeho věrnost a poctivost zachránil Bůh s ním i všechny členy jeho rodiny. Hle, jaké ocenění věrnosti k rodičům.

Doba poskytování milosti hříšnému lidstvu dosáhla svého konce. Zvířata, ptáci i Noé s rodinou byli v bezpečí archy. Vše bylo připraveno, aby archa byla uzavřena. Zástupy posměvačů uviděly anděla sestupujícího z nebe oděného světelným rouchem, který jako záblesk oslňujícího světla sestoupil z nebe a stanul před vchodem do archy. Neviditelné ruce sklopily těžké masívní dveře, které se nedaly uzavřít zevnitř. Na dveřích archy byla pečeť nebes. Bůh dveře uzavřel a jen Bůh je mohl otevřít. Boží anděl se vrátil zpět do nebe.

Po sedm dní od chvíle, kdy Noé se svou rodinou vstoupil do archy, neobjevily se žádné příznaky blížící se bouře. V této době byla zkoušena jejich víra. Byla to doba, kdy nevěřící zástup triumfoval. Zdánlivý odklad posílil jejich domněnku, že Noémovo poselství je klam a že není možné, aby přišla potopa, protože až do této doby nikdy nepršelo a země byla svlažována rosou. A tak s drzou smělostí začali si tropit posměšky a žerty z dosavadních viditelných projevů Božích. Shromáždili se v zástupech kolem archy a posmívali se jejím obyvatelům tak, jak se dosud ještě neodvážili.

BOUŘE

Osmého dne však zatáhla oblohu temná mračna. Zaznělo hřmění, oslepující blesky proťaly temnotu a rozechvěly strachem lidi i zvířata. Z mračen začal padat déšť. Svět nezažil dosud nic podobného, strach a zděšení sevřely lidská srdce. Divoká zvířata jako šílená pádila v různé strany a svým pronikavým rykem zvěstovala v smrtelné předtuše blížící se strašný osud člověka i svůj vlastní. Bouře se stále více a více rozmáhala a z nebe padala voda jak z mohutného vodopádu. Řeky vystoupily z břehů a zaplavily údolí. Mohutné proudy vody vytryskly ze země a s nepopsatelnou silou vymršťovaly vysoko do vzduchu obrovské balvany, jež se při dopadu hluboko zarývaly do země.

Lidé nyní museli patřit na zkázu díla svých vlastních rukou. Jejich nádherné budovy, krásné zahrady a háje, v nichž měli postavené své modly, zničily blesky šlehající z nebe a rozmetaly jejich části do širokého okolí. Oltáře, na nichž byly přinášeny lidské oběti, byly rozvaleny a modláři se chvěli hrůzou před mocí živého Boha a uvědomovali si, že to byla jejich zkaženost a modlářství, které přivodily jejich strašnou záhubu.

Prudkost a síla bouře stále vzrůstala; s hukotem a burácením uvolněných živlů se mísil křik a rykot zděšených a zoufalých lidí i zvířat. Mohutné stromy, nádherné budovy, skály i země praskaly a rozpadávaly se. Zděšení a hrůza lidí i zvířat byly nepopsatelné. Sám satan, který musel zůstat uprostřed zuřících živlů, se obával o svou vlastní existenci. Bylo mu rozkoší vládnout bezbožným lidským masám a přál si, aby lidé nadále žili ve svých ohavnostech a hříších a pokračovali ve vzpouře proti Vládci nebes. Proklínal nyní Boha a obviňoval Ho z nespravedlnosti a krutosti. Mnozí z lidí rouhali se jako satan Bohu, a kdyby mohli, byli by Jej svrhli z trůnu Jeho spravedlnosti.

Jiní šíleli strachem, spínali ruce k arše a žadonili o vpuštění. Jejich prosby však byly marné. Bůh sám uzavřel dveře, jež byly jediným vchodem do korábu, a tak oddělil Noéma od bezbožníků. Jedině On sám mohl tyto dveře otevřít. Jejich pokání však přišlo příliš pozdě. Příliš pozdě pochopili, že existuje živý a mocný Bůh, nestižitelně mocnější než člověk, Jemuž se posmívali a rouhali. Nyní Ho vzývali opravdově a se vší horlivostí, Jeho ucho však bylo uzavřeno k jejich volání. V této strašné hodině poznali, že jejich zkázu přivodilo přestupování zákona Božího. Někteří se ve svém zoufalství pokoušeli vniknout do archy, avšak pevná stavba odolala jejich útokům. Jiní se zachytili archy a byli pak smeteni vzdouvajícími se vlnami nebo zahynuli padajícími úlomky skal a stromy zmítanými rozběsněnými vlnami na všechny strany. Archa zmítána obrovskými vlnami se chvěla. Řev zvířat v arše prozrazoval jejich úzkost a strach. Archa však plula uprostřed rozběsněných živlů naprosto bezpečně vedena anděly vynikajícími silou, jež byli pověřeni její ochranou. Po celou dobu této hrozné bouře, jež trvala 40 dnů a 40 nocí, byla její ochrana a zachování zázračným dílem Všemohoucího.

Zvířata vystavená bouři uchylovala se k lidem, jako by od nich očekávala pomoc. Mnozí lidé přivázali své děti a sebe na hřbety silných zvířat, protože se domnívali, že ta se z obav o svůj život vyšplhají až na nejvyšší vrcholky, aby unikla stoupající vodě. Někteří se připoutali k mohutným stromům na vrcholcích hor, stromy však byly vyvráceny z kořenů a vrženy i se svým břemenem do běsnících vln. Jedno místo za druhým, jež se zdálo bezpečné, bylo nutno opustit. Když vody stoupaly výš a výše, prchli lidé až na vrcholky nejvyšších hor, aby zde našli útočiště. Lidské bytosti a divoké šelmy zde často zápasily o zachování života, až byly nakonec smeteny a pohlceny běsnícími vlnami. Nakonec stoupající vody zalily nejvyšší štíty hor a lidé i zvířata zahynuli v rozbouřených vodách.

Noé a jeho rodina dychtivě očekávali, až začnou opadávat vody, neboť toužili stanout znovu na pevné zemi. Čtyřicet dnů po tom, co se opět objevily vrcholky hor, vypustil krkavce, aby zjistil, zda již země oschla. Pták se však stále vracel zpět do archy, jelikož všude ještě byla voda. Po sedmi dnech vypustil holubici, která se opět vrátila do archy, když nenalezla pevnou půdu. Noé počkal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici. Když se večer vrátila s olivovým listem v zobáku, zavládla v arše velká radost. Pak "odňal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svršek země". (1 Moj 8,13) Noé mohl otevřít střešní okno, nemohl však otevřít dveře, které uzavřel Bůh. Bůh promluvil k Noémovi přes anděla, který přišel otevřít hlavní dveře vchodu a nařídil Noémovi i jeho rodině, aby vystoupili z korábu a vzali sebou všechno živé.

Noémova oběť a Boží zaslíbení

V radosti nad svou záchranou nezapomněl Noé na Toho, jehož milostivou péči byl ušetřen. První, co učinil, když vystoupil z archy, bylo, že postavil oltář a nabídl velkou oběť po jednom z čistých zvířat a ptáků, aby tak Bohu vyjádřil svou vděčnost za svou zázračnou záchranu a osvědčil svou víru v nesmírnou oběť Kristovu. Tato oběť nalezla zalíbení u Hospodina a přinesla požehnání nejen patriarchovi a jeho rodině, ale všem, kteří budou žít na zemi.

Zde plyne poučení pro všechny, kteří žijí a budou žíti na zemi, že za každý projev lásky a milosrdenství od Boha prvním činem člověka by mělo být vyjádření díků a pocty všemohoucímu Bohu.

Aby kupící se mraky a padající déšť nenaplňovaly lidi stálým strachem a obavami z nové potopy, povzbudil Hospodin Noémovu rodinu zaslíbením: "Já zajisté vcházím v smlouvu svou s vámi... nebude vyhlazeno více všeliké tělo vodami potopy, aniž bude více potopa ke zkažení země... duhu svou postavil jsem na oblaku, a bude na znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí. A budeť, když uvedu mračný oblak nad zemí, a ukáže se duha na oblaku, že se rozpomenu na smlouvu svou, kteráž jest mezi mnou a mezi vámi a mezi všelikou duši živou v každém těle." (1 Moj 9,11.13.14.15)

Hle, jak laskavý a milosrdný je náš Bůh! Kolik soucitu chová k hříšnému člověku, když na oblacích umisťuje mnohobarevnou duhu jako znamení příměří a smlouvy všemohoucího Boha s člověkem! Duha na obloze má vydávat svědectví všem pokolením, že Bůh musel zničit potopou obyvatele země pro jejich bezuzdnost a zkaženost. Chtěl, aby děti příštích pokolení, když na obloze uzří duhu a zeptají se, co znamená tento nádherný barevný oblouk roztažený po nebi, obdržely od svých rodičů vysvětlení, že Stvořitel musel pro hřích, zkaženost a neposlušnost lidí zničit starý svět potopou a že je to Boží ruka, která vytvořila tento nádherný barevný oblouk a rozprostřela jej na nebi jako znamení, že již nikdy více neuvede na zem potopu.

Tento symbol na oblacích má posilnit víru a utvrdit důvěru v Boha, neboť je znamením Jeho neskonalé lásky a dobroty; i když lidé donutili Boha, aby zemi zničil potopou, Jeho milosrdenství a láska je na této zemi ještě stále přítomná. Všemohoucí Bůh řekl, že když pohlédne na duhu na oblaku, bude pamatovat na svou smírčí smlouvu. Když člověk svou velkou bezbožností vyzývá Boží soud, pak Spasitel, který se nás zastává u svého Otce, ukazuje na duhu v oblacích, na duhu kolem Božího trůnu a kolem své vlastní hlavy jako na znamení milosrdenství Božího s kajícím hříšníkem. S tímto ujištěním daným Noémovi spojil Hospodin jedno ze svých nejskvělejších zaslíbení své milosti: "Jakož jsem přisáhl, že se nebudou více vylévati vody Noé po zemi, tak jsem přisáhl, že se nerozhněvám na tě, aniž tobě přísně domlouvati budu. A byť se i hory pohybovaly, a pahrbkové ustupovali, milosrdenství mé však od tebe neodstoupí, a smlouva pokoje mého se nepohne, praví slitovník tvůj Hospodin." (Iz 54,9.10)