Lid Izraele přišel opět na místo, kde Bůh zkoušel lid ihned po vyjíti z Egyptu. Tam Hospodin ze skály vyvedl vodu, která pak zde stále vyvěrala. Z Orébu přestala pak voda téci, avšak začala vždy prýštit ze skalních trhlin nedaleko tábora, kde se usadili a potřebovali ji.

Byl to Kristus, který mocí svého slova způsobil, že Izraelským se dostalo občestvujícího pramene vody. "Pili zajisté z duchovní skály, kteráž za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus." (1Kor 10,4) Kristus je zdrojem jak všeho časného, tak duchovního požehnání. Kristus, skála pravá, je provázel na všech jejich cestách. "Nebudouť žízniti, když je po pustinách povede, vody z skály vyvede jim; nebo rozetne skálu, aby tekly vody." (Iz 48,21)

Skála, z níž po úderu vytéká voda, je symbolem Krista a tento symbol nás učí nevzácnějším duchovním pravdám. Jako ze skály, do níž udeřil Mojžíš, vytékala životodárná voda, tak z Krista, který je "ubit od Boha", "raněn pro přestoupení naše", "potřín pro nepravosti naše", vytéká proud spásy pro ztracené lidstvo. (Iz 53,4.5) Jako na skálu bylo jednou udeřeno, "tak i Kristus jednou jest obětován k shlazení mnohých lidí hříchů" (Žid 9,28). Náš Spasitel nebude obětován podruhé; těm pak, kteří touží po požehnání Jeho milosti, postačí, aby o ně prosili ve jménu Ježíšově, vylévajíce touhy svých srdcí v kajícné modlitbě. Taková modlitba připomene Hospodinu zástupů rány Ježíšovy, z nichž tryskala voda i krev k věčnému životu kajícím hříšníkům. Jejím symbolem byla živá voda, vytékající ze skály pro Izrael. "Kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému." (Jan 4,14) Kristus je symbolem obého: je skálou i živou vodou.

Když Hebrejové dorazili do Kádes, přestal téci životodárný proud vody, který tak dlouhá léta prýštil vždy u jejich tábora. Hospodin tím chtěl opět zkoušet svůj lid. Chtěl se přesvědčit, budou-li důvěřovat prozřetelnosti Boží, nebo propadnou-li nevíře jako jejich otcové.

Žízniví Hebrejové, když nemohli nalézt vodu, stali se netrpělivými a zapomněli na Boží moc, jež před čtyřiceti léty vyvedla z této skály životodárný pramen. Místo aby důvěřovali svému Bohu, začali naříkat a reptat proti Mojžíšovi a Aronovi a volali k nim: "Ó kdybychom i my byli zemřeli, když zemřeli bratři naši před Hospodinem!" Jinými slovy, chtěli být připočteni k těm, kteří zahynuli od ran v době vzpoury roty Chóre, Dátana a Abirona.

Ve svém hněvu říkali: "Proč jste jen uvedli shromáždění Hospodinovo na poušť tuto, abychom zde pomřeli i my i dobytek náš? A proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste uvedli na nás toto zlé místo, na němž se nerodí ani obilí, ani fíků, ani hroznů, ani jablek zrnatých, na kterémž ani vody ku pití není? (4Moj 20,4-5)

"Tedy odešel Mojžíš s Aronem od tváři shromáždění ke dveřím stánku úmluvy, a padli na tváře své; i ukázala se sláva Hospodinova nad nimi. A mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Vezmi hůl, a shromáždíce všecko množství, ty i Aron bratr tvůj, mluvte ke skále této před očima jejich, a vydá vodu svou. I vyvedeš jim vodu z skály, a dáš nápoj všemu množství i dobytku jejich. Tedy vzal Mojžíš hůl před tváři Hospodinovou, jakž rozkázal jemu." (4Moj 30,6-9)

Mojžíš podlehl netrpělivosti

"I svolali Mojžíš s Aronem všecko množství před skálu, a řekl jim: Slyštež nyní, ó reptáci: Zdali ze skály této vyvedeme vám vodu? I pozdvihl Mojžíš ruky své, a udeřil v skálu holí svou po dvakrát; i vyšly vody hojné, a pilo všecko množství i dobytek jejich. Potom řekl Hospodin Mojžíšovi a Aronovi: Že jste mi nevěřili, abyste posvětili mne před očima synů Izraelských, proto neuvedete shromáždění tohoto do země, kterouž jsem jim dal". (4Moj 20,10-12)

Dle příkazu Božího oba bratři předstoupili před shromáždění. Mojžíš s holí Boží v ruce. Oba byli již staří. Dlouho a trpělivě snášeli buřičství a svéhlavost Izraele; nyní však došla trpělivost i Mojžíšovi. A místo aby promluvil ke skále, jak mu Bůh přikázal, udeřil do ní dvakrát holí. Ze skály vytryskla voda v hojnosti, aby ukojila potřeby všech. Stala se však velká chyba. Mojžíš promluvil k lidu v hněvu. Jeho slova byla spíše výrazem jeho rozčilení než projevem svatého rozhořčení nad tím, že Bůh byl zneuctěn. Tím, že Mojžíš obvinil Izraelské sám o své vůli, zarmoutil Ducha Božího a přivodil lidu jen škodu, neboť projevil nedůvěru v Boha. Byl to hřích, vykonaný v netrpělivosti a hněvu. Mojžíš právě tak jako oni urazil a zarmoutil Boha. Neřekl, že Bůh podruhé prokáže důvod své moci a slávy a vyvede jim vodu ze skály. Nepřipsal Bohu moc a chválu za to, že voda opět vyplynula ze skalního křemene a neoslavil Jej před lidem.

Svým ukvapeným činem zmařil Mojžíš účinek poučení, které chtěl Bůh Hebrejům poskytnout. Do skály, která je symbolem Krista, udeřil již Mojžíš jednou, podobně jako Kristus byl jednou obětován. Podruhé bylo třeba ke skále jen promluvit, stejně jako je třeba je prosit o požehnání ve jménu Ježíšově. Tím, že udeřil na skálu podruhé, zmařil Mojžíš smysl tohoto krásného předobrazu Krista.

Navíc si Mojžíš a Aron přisvojili moc, která patří jen Bohu. Božský zásah přichází jen ve chvíli nejvyšší nutnosti a za slavnostních okolností a vůdcové Izraele měli použít této příležitosti, aby vštípili lidem úctu k Bohu a posílili jejich víru v moc a laskavost Boží. Když Mojžíš a Aron v hněvu zvolali: "Zdali ze skály této vyvedeme vám vodu?" postavili se na místo Boha, jakoby sami vládli mocí, ač byli pouhými lidmi s lidskými slabostmi a vášněmi. Vyčerpán stálým reptáním a ustavičnými vzpourami lidu, zapomněl Mojžíš na moc Všemohoucího a projevem své lidské slabosti a nedůvěry poskvrnil svou pověst. Muž, který mohl dokonat své dílo a zůstat přitom čistý, pevný a nesobecký, nakonec selhal. Ačkoliv byli zástupci Božími, Boha tím zneuctili.

Hořký a velmi pokořující byl soud, který byl nad nimi ihned vynesen. Hospodin řekl Mojžíšovi a Aronovi: "Že jste mi nevěřili, abyste posvětili mne před očima synů Izraelských, proto neuvedete shromáždění tohoto do země, kterouž jsem jim dal." (4Moj 20,12) Bůh odpouštěl svému lidu větší přestupky nežli chybu, jaké se dopustil Mojžíš, nemohl však stavět hřích vůdce svého lidu na stejnou úroveň s hříchy jím vedeného lidu. Nemohl ospravedlnit hřích Mojžíše a dovolit mu vejíti do zaslíbené země.

Bůh dával svému lidu naprosto jasné důkazy, že jejich vůdcem není Mojžíš, nýbrž mocný Anděl, který činil ony mocné zázraky při jejich vysvobození z egyptské poroby a že při všech putováních šel před nimi Ten, o kterém Hospodin řekl: "Aj , já pošli anděla před tebou, aby ostříhal tebe na cestě, a přivedl tě na místo, kteréž jsem připravil. Šetrně se měj před ním, a poslouchej hlasu jeho. Nepopouzej ho, neboť nepromine přestoupení vašeho, poněvadž jméno mé jest uprostřed něho." (2Moj 23,20.21)

Mojžíš si svou netrpělivostí přivlastnil slávu náležející Bohu a Bůh byl přinucen postoupit tak, aby jednou provždy přesvědčil buřičského Izraele, že ne Mojžíš, nýbrž sám Bůh vyvedl lid z Egypta. Mojžíš byl pouze Bohem pověřen, aby vedl Jeho lid, avšak mocný anděl šel při všech jejich putováních před lidem a řídil všechny jejich cesty. Protože Hebrejové měli sklon k zapomínání na Boží vedení a přivlastňovali člověku to, co mohla učinit jedině božská moc, zkušoval je Hospodin, aby se přesvědčil, zda Mu budou poslušni. Selhali téměř ve všech zkouškách. Místo aby Bohu bezezbytku důvěřovali po tak mnohých zkušenostech s Jeho mocnými projevy přízně a péče o ně, nedůvěřovali Mu a připisovali vyvedení z Egypta Mojžíšovi, kterého považovali za příčinu všech jejich nesnází a neštěstí. Mojžíš tuto jejich zarputilost, vzdor a neustálý odpor snášel s udivující trpělivostí. Za jistých okolností jej chtěli dokonce ukamenovat.

Trest

Oznámením Mojžíšovi, že nevejde do zaslíbené země, chtěl Bůh odstranit mylný názor lidu, že to byl Mojžíš, který je svou vlastní mocí vyvedl z Egypta a vodil je po poušti. Pán Mojžíše velmi vyvýšil tím, že mu ukázal svou slávu, že mohl dlít na hoře Sinaj v Jeho svaté přítomnosti a že se k němu sklonil v rozmluvě s ním, jak mluví člověk se svým přítelem. Ve své přízni k Mojžíši oznamuje skrze něj lidu svou vůli, svá ustanovení a svá Práva. A právě skutečnost, že Mojžíš byl Bohem takto upřednostněn, vyvýšen a poctěn, ještě větší měrou zvětšila jeho poklesek. Mojžíš upřímně svého činu litoval a pokořil se před Bohem. Před celým Izraelem za tento hřích projevil svou lítost a nezakrýval jeho zlé následky. Seznámil je s přísným trestem, který ho stihl a vyzval je, aby uvážili, jak asi těžce nese Bůh jejich stálé reptání, když mu uložil takový těžký trest za hřích, k němuž dali sami podnět. Řekl jim, jak prosil Boha o prominutí trestu a jak byl odmítnut. "Pohnul se pak Hospodin na mne pro vás", pravil, "a neuslyšel mne." (5Moj 3,26)

Oči všeho Izraele byly upřeny na Mojžíše. Jeho hřích urazil Boha, který ho vyvolil za vůdce svého národa. S přestoupením byli seznámeni všichni Izraelští. Kdyby byl tento hřích ponechán Bohem bez povšimnutí, byl by mohl vzniknout dojem, že Bůh promíjí nevíru a prchlivost těm, kdož zastávají zodpovědná postavení, byli-li k unáhlenosti vyprovokováni. Když však bylo oznámeno, že za tento jediný hřích nesmí Mojžíš a Aron vstoupit do Kanaánu, pochopil lid, že Bůh nebere zřetel na postavení hříšníka a hřích zajisté potrestá.

Dějiny Izraele byly sepsány, aby sloužily k poučení a jako výstraha příštím pokolením. Lidé všech budoucích věků se musí přesvědčit, že Bůh nebes je nestranný soudce, který nižádný hřích neospravedlňuje. Málokdo si uvědomuje zhoubnost hříchu. Lidé si namlouvají, že Bůh je příliš dobrotivý, než aby potrestal hříšníka. Z biblických dějin však jasně vysvítá, že dobrotivost Boží a jeho láska zavazuje Boha k tomu, aby trestal hřích jako zlo, ohrožující klid, soulad a štěstí vesmíru.

Jestliže se dítky Boží, zvláště pak ti, kteří zastávají odpovědná místa, dají zlákat k tomu, aby sobě připisovali slávu, která patří Bohu, satan jásá. Je to jeho vítězství. Vždyť právě to bylo příčinou jeho pádu. Proto tak svádí druhé, aby je zahubil a dosahuje v tom velkých úspěchů. Musíme se mít na pozoru před jeho úklady. Proto nám Bůh dává ve svém Slově tolik příkladů, jež upozorňují na nebezpečí vyvyšování. Proto ať je naše duchovní osvícení sebevětší a ať se sebevíce těšíme božské přízni a Božímu požehnání, musíme vždy kráčet pokorně před Hospodinem a prosit ve víře, aby Bůh řídil všechny naše myšlenky a dohlédal na každý náš vznět.

Bůh sám vedl Mojžíše neobyčejným způsobem a zjevil mu svou slávu, jak žádnému jinému z lidí. Mojžíš byl z přirozenosti netrpělivý, avšak se uchopil Boží milosti tak silně a tak pokorně prosil o moudrost z hůry, že Bůh jej uschopnil a zmocnil k vítězství nad netrpělivostí tak dalece, že byl Bohem nazván nejpokornějším a nejtišším člověkem na zemi.

Aron zemřel na hoře Oréb. I jemu Pán řekl, že nevejde do zaslíbené země, neboť spolu s Mojžíšem bral účast na hříchu při vyvedení vody ze skály v Meriba. Mojžíš a Aronovi synové jej pochovali na hoře, na níž zemřel, aby se lid nepokusil konat jakékoli obřady nad Aronovým tělem a nedopustil se tím hříchu modloslužby.