^{MH 261} Stvořitel vybral pro naše první rodiče prostředí, které bylo pro jejich zdraví a štěstí nejvhodnější. Nepostavil je do paláce ani je neobklopil umělými ozdobami a přepychovými věcmi, po nichž dnes mnozí tak touží a které se snaží získat. Umístil je do prostředí, kde byli v těsném styku s přírodou a v úzkém spojení se svatými nebeskými bytostmi.

V zahradě, kterou Bůh připravil jako domov pro své děti, se oko na každém kroku setkávalo s půvabnými keři a překrásnými květinami. Byly tam stromy všech druhů, mnohé z nich obtíženy vonnými a chutnými plody. Na jejich větvích pěli ptáci své chvalozpěvy. V jejich stínu si spolu beze strachu hrála zvířata.

Adam a Eva se ve své neposkvrněné čistotě radovali z krás a zvuků ráje. Bůh jim určil práci v zahradě, „aby ji obdělávali a střežili“ (Gn 2,15). Každodenní práce jim přinášela zdraví a uspokojení a šťastný pár s radostí vítal návštěvy svého Stvořitele, když za svěžího rána přicházel a mluvil s nimi. Bůh je učil každý den.

^{MH 262} Životní program, který Bůh stanovil našim prvním rodičům, je pro nás poučný. Ačkoli hřích už vrhl svůj stín na zemi, Bůh si přeje, aby jeho děti našly zalíbení v práci svých rukou. Čím přesněji plníme plán, který dal Bůh pro život, tím podivuhodněji bude Bůh pracovat na uzdravení trpícího lidstva. Nemocný se potřebuje dostat do těsného styku s přírodou. Život venku v přírodním prostředí vykoná divy pro nejednoho nevyléčitelně nemocného člověka, jehož případ je téměř beznadějný.

Uspěchaný a nepřirozený život v hluku, ruchu a zmatku měst je pro nemocné velmi únavný a vyčerpávající. Vzduch plný kouře, prachu, jedovatých plynů a zárodků nemocí je životu nebezpečný. Nemocní, kteří jsou většinu času zavřeni mezi čtyřmi stěnami, si ve svých pokojích připadají takřka jako vězni. Pozorují domy, chodníky a spěchající davy lidí a možná ani nezahlédnou kousek modré oblohy nebo sluneční paprsek, trávu, květinu či strom. ^{MH 263} Takto uvězněni obírají se svým utrpením a zármutkem a podléhají svým chmurným myšlenkám.

Pro lidi mravně slabé skrývají města mnohá nebezpečí. Nemocní, kteří musí bojovat s nepřirozenými choutkami, jsou ve městech vystaveni stálému pokušení. Potřebují přijít do nového prostředí, kde se změní směr jejich myšlenek. Potřebují se dostat pod vlivy naprosto odlišné od těch, které je přivedly na pokraj zkázy. Měli by se načas vymanit z prostředí, které odvádí od Boha, a dostat se do čistšího ovzduší.

Léčebná zařízení by dosahovala mnohem větších úspěchů, kdyby mohla být zakládána daleko od velkoměst. A pokud je to možné, měli by všichni, kdo touží po navrácení zdraví, odjet na venkov, kde se mohou těšit dobrodiní života v přírodě. Příroda je Boží lékař. ^{MH 264} Čistý vzduch, příjemný sluneční svit, květiny a stromy, sady a vinice a tělesný pohyb venku v takovém prostředí, to vše dává zdraví a život.

Lékaři a ošetřovatelky by měli své nemocné pobízet, aby co nejvíce pobývali na zdravém vzduchu. Pohyb venku je jediný lék, který mnozí pacienti potřebují. Má podivuhodnou moc léčit nemoci vyvolané vzruchem a výstřednostmi moderního života, života, který oslabuje a ničí tělesné, mentální a duševní síly.

Klid a pohoda venkova jsou blahodárným lékem pro nemocné, kteří jsou unaveni městským životem, světelnými reklamami a hlukem ulic. Jak rádi pobývají v přírodě. Jak jsou šťastní, když se mohou posadit ve volné přírodě, radovat se ze slunečního svitu a dýchat vůni stromů a květin. Vonná pryskyřice borovice a vonné silice cedru a jedle mají životodárné vlastnosti. I jiné stromy mají schopnost navracet zdraví.

Pro trvale zdravotně postiženého člověka je pobyt v krásném přírodním prostředí nejprospěšnější pro jeho zdraví a štěstí. I ti nejbezmocnější tu mohou sedět nebo ležet na sluníčku nebo ve stínu stromů. Stačí se jen zahledět do překrásných korun stromů. Když naslouchají šepotu vánku, dostaví se sladký pocit pokoje a osvěžení. Skleslá nálada zmizí. Síla se opět navrací. Mysl se utiší a zrychlený tep se zklidní a upraví. Když nemocní zesílí, odváží se učinit několik kroků, aby si utrhli pár nádherných květin. Jsou to zvláštní poslové Boží lásky pro lidi, kteří na této zemi všelijak trpí.

Pobyt pacienta v přírodě je třeba plánovat. Těm, kteří mohou pracovat, obstarejte nějakou nenáročnou, jednoduchou práci. Ukažte jim, jak příjemná a prospěšná je tato práce v přírodě. Povzbuzujte je, aby dýchali svěží vzduch. Učte je, jak dýchat zhluboka a jak při dýchání a mluvení používat břišní svaly. ^{MH 265} To je poučení, které je pro ně neocenitelné.

Pohyb ve volné přírodě by měl být naordinován jako životní nutnost. Není lepšího cvičení nad obdělávání půdy. Pacienti by se měli starat o květinové záhony, měli by pracovat v ovocném sadu nebo pěstovat zeleninu. Povzbudíme-li je, aby vyšli ze svých pokojů a trávili co nejvíce času venku, aby pěstovali květiny a dělali nějakou lehkou, radostnou práci, pak přestanou pozorovat sami sebe a své bolesti.

Čím více času může nemocný strávit venku, tím méně péče vyžaduje. Čím radostnější je prostředí, v němž žije, tím větší naději má na uzdravení. Bude-li zavřen v domě, byt vybaveném sebenádhernějším nábytkem, bude stále popudlivější a zádumčivější. Obklopte ho však krásnými věcmi přírody, dejte ho tam, kde může vidět růst květiny a slyšet zpívat ptáky, a jeho srdce se rozezpívá v souladu s jejich písněmi. Přinese to úlevu tělu i mysli. Rozum se probudí, obrazotvornost se oživí a mysl bude připravena ocenit krásu Božího slova.

V přírodě lze vždy najít něco, co odvrátí pozornost nemocných od nich samých a usměrní jejich myšlenky k Bohu. Jsou-li obklopeni obdivuhodným stvořitelským dílem, jejich mysl se povznese nad věci viditelné k neviditelným. ^{MH 266} Krása přírody je vede k tomu, aby mysleli na nebeský domov, kde nebude nic, co by kazilo krásu, nic, co by poskvrňovalo nebo ničilo, nic, co by působilo bolest nebo smrt.

Lékaři a ošetřovatelky by měli nemocné učit poznávat Boha na základě naučení vypozorovaných v přírodě. Měli by jim poukazovat na toho, jehož ruka tvoří mohutné stromy, trávu a květiny. Měli by je vést k tomu, aby v každém poupěti a v každém květu viděli výraz Boží lásky k jeho dětem. Ten, který pečuje o ptáky a květiny, pečuje i o bytosti stvořené k jeho obrazu.

Venku, kde jsme obklopeni věcmi, které stvořil Bůh, a kde dýcháme svěží vzduch, který dává zdraví, můžeme nemocným nejlépe vyprávět o novém životě v Kristu. Tam s nimi můžeme číst Boží slovo. Tam může světlo Kristovy spravedlnosti zářit do srdcí zatemněných hříchem.

^{MH 267} Muži a ženy, kteří potřebují tělesné a duchovní uzdravení, by se takto měli stýkat s těmi, jejichž slova a činy je přivedou ke Kristu. Měli by se dostat pod vliv Velkého lékaře, který může uzdravit duši i tělo. Potřebují slyšet o Spasitelově lásce, o odpuštění, jehož se hojně dostane všem, kdo k němu přijdou a vyznají své hříchy.

Pod takovými vlivy budou mnozí trpící přivedeni na cestu života. Nebeští andělé spolupracují s lidmi, kteří dodávají odvahu, naději, radost a pokoj nemocným a trpícím. Za takových podmínek se nemocným dostává dvojnásobného požehnání a mnozí pak nacházejí zdraví. Nejistá chůze se opět stává pružnou. Oko znovu nabývá jasu. Zoufalý dostává naději. Kdysi sklíčená tvář získává radostný výraz. Smutný tón hlasu nyní zní vesele a spokojeně.

Když muži a ženy znovu nabudou tělesného zdraví, jsou způsobilejší přijímat víru v Krista, která dává zdraví duši. Vědomí, že hříchy jsou odpuštěny, přináší nevýslovný pokoj, radost a pohodu. Křesťanská naděje, která se už ztrácela v temnotách, se opět rozzáří. MH 268Víra je vyjádřena ve slovech: „Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.“ (Ž 46,1) „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.“ (Ž 23,4) „On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.“ (Iz 40,29)