^{MH 201} Když jsme udělali vše, co bylo možno udělat pro chudé, aby se o sebe dokázali postarat sami, zůstávají zde ještě vdovy a sirotci, staří, bezmocní a nemocní, kteří potřebují soucit a péči. Na ty bychom neměli zapomínat. Sám Bůh je svěřuje milosrdenství, lásce a něžné péči všech, které povolal za své služebníky.

Rodina víry

„A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Ga 6,10)

Ve zvláštním smyslu uložil Kristus své církvi povinnost pečovat o potřebné z řad jejích členů. Dopouští, aby chudí byli v každém sboru. Mají být mezi námi stále a Kristus ukládá členům církve osobní odpovědnost za to, aby o ně pečovali.

Tak jako členové skutečné rodiny pečují jeden o druhého, slouží nemocným, podporují slabé, poučují nevědomé a usměrňují nezkušené, tak i „rodina víry“ má pečovat o své potřebné a bezmocné. Takové nelze za žádných okolností nechat bez povšimnutí.

^{MH 202} Vdovy a sirotci

Vdovy a sirotci jsou předmětem zvláštní Boží péče. „Otec sirotků, obhájce vdov
je Bůh v obydlí svém svatém.“ (Ž 68,6)
„Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů,
tvým vykupitelem je Svatý lzraele; nazývá se Bohem celé Země.“ (Iz 54,5)
„Zanech své sirotky, já je zachovám při životě, ať ve mne doufají tvé vdovy.“ Jr 49, 11 )

Mnozí otcové, když musejí opustit své milé, umírají odevzdaně ve víře v Boží zaslíbení, že o jejich milované bude postaráno. Pán nepečuje o vdovy a sirotky konáním zázraků. Nesesílá jim manu z nebe ani neposílá krkavce, aby jim přinášeli potravu. Místo toho Bůh působí na lidská srdce, očišťuje je od sobectví a nechává z nich vytrysknout prameny křesťanské lásky. Trpící a zarmoucené svěřuje Kristus svým následovníkům jako vzácný dar. Takoví nejvíce potřebují náš soucit.

V domech vybavených veškerým pohodlím, v truhlicích a sýpkách vrchovatých bohatou úrodou, v obchodních domech naplněných oděvy a ve sklepech přeplněných zlatem a stříbrem je dost prostředků, které Bůh pomohl lidem získat, aby se postarali o potřebné. Vyzývá nás, abychom byli těmi, kdo rozdělují jeho bohatství.

^{MH 203} Mnohé ovdovělé matky s dětmi, které zůstaly bez otce, statečně usilují o to, aby unesly své dvojí břemeno. Často pracují nad své síly, aby jejich maličcí mohli být u nich a aby zabezpečily jejich potřeby. Nemají dostatek času na to, aby děti vychovávaly a v něčem je vyučily. Mají málo příležitostí k tomu, aby jim obstaraly možnosti, které by jim pomohly k lepšímu životu. Potřebují povzbuzení, soucit a hmotnou pomoc.

Bůh nás volá, abychom těmto dětem nahradili, pokud jen můžeme, nedostatek otcovské péče. Místo abyste stáli opodál a stěžovali si na jejich chyby a naříkali nad potížemi, které snad způsobují, pomáhejte jim, jak jen to je možné. Snažte se pomoci ustarané matce. Ulehčete její břemeno.

Pak je tu množství dětí, které byly úplně připraveny o péči rodičů a zbaveny vlivu křesťanského domova. Křesťané by měli otevřít svá srdce a své domovy těmto opuštěným dětem. Tento úkol, který jim Bůh svěřuje jako osobní povinnost, by neměl být přenechán nějakému dobročinnému ústavu nebo ponechán náhodě, zda se ho chopí světská dobročinná organizace. Nemají-li děti příbuzné, kteří by byli schopni se o ně starat, mají jim domovy poskytnout členové církve. Ten, který nás stvořil, nařídil, abychom se stýkali jako rodiny. Dětská povaha se nejlépe rozvine v láskyplném prostředí křesťanského domova.

Mnozí z těch, kdo nemají vlastní děti, mohou vykonat dobré dílo, budou-li se starat o děti druhých. Místo aby pečovali o zvířecí miláčky a plýtvali náklonností k němým tvářím, ať věnují svou pozornost malým dětem, jejichž povahu mohou utvářet podle Boží podoby. Věnujte svou lásku členům lidské rodiny, kteří nemají domov. Uvidíte, kolik takových dětí můžete vychovat pro Pána. ^{MH 204} Mnohým tak bude prokázáno velké dobrodiní.

Staří lidé

Také staří lidé potřebují pomoc a podporu rodiny. V domově bratří a sester v Kristu se jim může nejspíše nahradit ztráta vlastního domova. Jsou-li vybídnuti, aby pomáhali v domácnosti a zúčastnili se práce v ní, pomůže jim to k pocitu, že mohou být ještě užiteční. Dejte jim pocítit, že jejich pomoc má cenu a že stále mohou dělat něco, co je pro druhé prospěšné. To je potěší a probudí v nich zájem o život.

Učiňte vše možné, aby ti, jejichž stříbrem prokvetlé hlavy a vratký krok prozrazují, že se blíží k hrobu, zůstali mezi přáteli a blízkými známými. Ať se modlí s těmi, které znají a které mají rádi. Ať se o ně starají milující a něžné ruce.

Členové každé rodiny by měli považovat za svou přednost, že mohou sloužit svým vlastním příbuzným, pokud jsou toho schopni. Není-li to možné, přísluší toto dílo církvi a mělo by být přijímáno jako výsada i jako povinnost. Všichni, kdo mají Kristova ducha, budou mít něžné ohledy k slabým a starým.

^{MH 205} Přítomnost jednoho z těchto bezmocných lidí v našich domovech je vzácnou příležitostí ke spolupráci s Kristem v jeho službě milosrdenství a v rozvíjení povahových rysů podobných jeho. Ve spojení starých a mladých je požehnání. Mladí mohou vnést do srdcí a životů starých sluneční svit. Ti, kdo si uvědomují křehkost a krátkost života, potřebují blahodárný styk s nadějemi a svěžestí mládí. A mladým může prospět moudrost a zkušenost starých. Především se potřebují naučit nesobecké službě. Přítomnost toho, kdo potřebuje soucit, shovívavost a obětavou lásku, bývá pro mnohé domácnosti cenným požehnáním. To provoní a zjemní život v rodině a vyvolá ve starých i mladých křesťanské ctnosti, které je zkrášlí Boží krásou a obohatí nehynoucími poklady nebes.

Zkouška povahy

Kristus řekl: „Chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře.“ (Mk 14,7) „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ (Jk 1,27)

Tím, že mezi námi žijí bezmocní a chudí lidé, kteří jsou závislí na naší péči, zkouší Kristus ty, kdo se prohlašují za jeho následovníky. Svou láskou a službou potřebným Božím dětem dokazujeme opravdovost své lásky ke Kristu. Zanedbávat je znamená projevit se jako falešní učedníci, kterým je Kristus a jeho láska cizí.

I když bylo podniknuto všechno pro to, aby sirotci dostali domovy v rodinách, zůstává stále ještě mnoho takových, kteří potřebují péči. Mnoho dětí má dědičnou náklonnost ke zlému. Mohou se nám jevit jako beznadějný případ, možná jsou nehezké a zvrhlé. Přesto jsou vykoupeny Kristovou krví a v jeho očích jsou stejně vzácné jako naše vlastní děti. Nebude-li jim podána pomocná ruka, vyrostou v nevědomosti a bez povšimnutí a budou vehnány do neřesti a zločinu. Mnohé z těchto dětí by mohly být zachráněny zásluhou sirotčinců.

^{MH 206} Aby byly tyto ústavy co nejúčinnější, měly by být pokud možno vedeny přesně podle vzoru křesťanského domova. Místo velkých zařízení, v nichž je soustředěn velký počet dětí, zřizujte na různých místech malé ústavy. Neměly by být umístěny ve městech nebo v jejich blízkosti, ale raději na venkově, kde by jim mohla být přidělena půda k obdělávání. Tam budou děti přicházet do styku s přírodou a mohou se vyučit nějakému řemeslu.

Ti, kdo vedou takový domov, by měli být laskaví, vzdělaní a obětaví. Měli by to být muži a ženy, kteří konají tuto práci z lásky ke Kristu a kteří vychovávají děti pro něho. Za takové péče se mohou mnohé zanedbané děti a děti bez domova připravit pro to, aby se z nich stali užiteční členové společnosti. Takto budou žít Kristu ke cti a budou pomáhat druhým.

Hospodárnost a sebezapření

Mnozí lidé pohrdají hospodárností a považují ji za lakomství a úzkoprsost. Hospodárnost je však ve shodě s co největší štědrostí. Bez hospodárnosti není pravá štědrost ani možná. Máme šetřit, abychom mohli dávat.

Nikdo nemůže pěstovat pravou dobročinnost bez sebezapření. Vedeme-li skromný život v sebezapření a pečlivém hospodaření, můžeme vykonat dílo, které nám Kristus určil jako těm, kteří jej mají představovat svým životem. Z našich srdcí musí vymizet pýcha a světská ctižádost. Ve všem, co děláme, se má odrážet zásada nesobeckosti, kterou svým životem zjevil Kristus. Na stěnách našich domovů, na obrazech a na nábytku máme číst: „Přijmi do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší.“ Na svých šatnících bychom měli vidět větu napsanou jakoby Božím prstem: „Oblékni nahého!“ V jídelně, na stole obtěžkaném hojnými pokrmy, máme vidět namalováno: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému?“ (Iz 58,7)

Před námi jsou otevřeny tisíceré dveře, vedoucí k užitečné činnosti. Často naříkáme, že máme k dispozici jen skrovné prostředky. Kdyby ovšem křesťané byli důslední a opravdoví, mohli by své možnosti ztisícinásobit. Právě sobectví a hovění vlastním zálibám stojí v cestě naší užitečnosti.

Kolik prostředků se vynakládá na věci, které nejsou ničím jiným než modlami, na věci, které upoutávají myšlenky, kradou čas a sílu, které by měly být využity k něčemu prospěšnějšímu! Kolik jen peněz se vyhodí za nákup přepychových domů a drahého nábytku, za sobecké zábavy, za bohatá a nezdravá jídla a škodlivé požitkářství! Kolik se vyplýtvá na dary, které nikomu neprospějí! Za věci, které jsou nepotřebné, ba často škodlivé, vyhazují dnes takzvaní křesťané více, než vynakládají na to, aby zachránili lidi před pokušitelem.

^{MH 207} Mnozí z těch, kdo se vydávají za křesťany, utrácejí tolik za oblečení, že jim už nic nezbude pro potřeby druhých. Myslí si, že musejí mít drahocenné ozdoby a nákladné šaty, a zanedbávají potřeby těch, kdo si jen s obtížemi opatřují i nejprostší oděv.

Sestry, uvedete-li svůj způsob odívání do souladu s pravidly představenými v Bibli, budete mít hojnost prostředků, z nichž pomůžete svým chudším sestrám. Budete mít nejen prostředky, nýbrž i čas. Toho je totiž často nejvíce zapotřebí. Jsou mnohé ženy, jimž můžete pomoci svými návrhy, svým vkusem a obratností. Ukažte jim, jak se oblékat prostě a přitom vkusně. Mnoho žen nenavštěvuje modlitebnu, protože jejich obnošené, staromódní šaty se příliš nápadně odlišují od šatů druhých. Mnoho citlivých žen má při takovém rozdílu pocit trpkého ponížení a nespravedlnosti. Z toho důvodu začínají mnohé pochybovat, zdaje náboženství správné, a zatvrzují svá srdce vůči evangeliu.

Kristus nás vybízí: „Seberte zbytky, ať nic nepřijde nazmar.“ Když tisíce lidí denně hynou hladem, krveproléváním, ohněm a morem, sluší se, aby každý, kdo miluje Krista, dbal na to, aby nic nepřišlo nazmar, aby se zbytečně nevydalo nic, čím by se mohlo prospět nějakému člověku.

Děláme chybu, plýtváme-li svým časem. Děláme chybu, přemýšlíme-li naplano. Ztrácíme drahé okamžiky, věnujeme-li je zbytečnostem. Kdybychom si vážili každé chvilky a řádně ji využili, měli bychom čas na všechno, co potřebujeme udělat pro sebe a pro svět. Při vydávání peněz, při využívání času, síly a příležitostí by měl každý křesťan prosit Boha o pomoc a vedení. „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.“ (Jk 1,5)

„Dávejte, a bude vám dáno“

„Čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.“ (L 6,35)
„Kdo dělá, že nevidí, sklidí hojnost kleteb,“ ale „kdo dává chudému, nebude mít nedostatek.“ (Př 28,27)
„Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína.“ (L 6,38)