Ústavy pro vzdělání pracovníků nebyly požadovány jen pro jih. Výchovná střediska měla být založena v mnoha zemích - v Anglii, Austrálii, Německu, Skandinávii a v jiných zemích v Evropě, podle toho, jak jde dílo kupředu.

„V těchto zemích“, říkala sestra Whiteová, „má Pán schopné a zkušené pracovníky. ti mohou zakládat ústavy, vzdělávat pracovníky a konat dílo v jeho různých odvětvích. Bůh žádá, aby se jim dostalo prostředků a podpory. Založené ústavy dílu propůjčují v těch zemích svůj charakter a poskytnou příležitost ke vzdělání pracovníků pro pohanské národy, sedící ještě ve větší temnotě.. Tak bude stokrát rozmnožena zdatnost našich zkušených pracovníků.“ (6T 25)

Zatímco měly být položeny základy v zemích, v nichž byli rychle připravováni mnozí pracovníci, aby šli do všech končin země, neměly být zanedbávány jeho méně příznivé kraje. V souvislosti s tímto sestra Whiteová psala: „ Z dalekých zemí zaznívá volání: Přijďte a pomozte nám. Ty nejsou tak snadné k dosažení a tak připravené pro žeň jako země ležící blíže. Nesmí však být zanedbávány.“ (6T 27)

Vroucím přáním sestry Whiteové bylo vidět poselství přítomné pravdy zvěstované v každé zemi. Loni dala na generální konferenci v roce 1901 jasný nástin Božího úmyslu ve výstavbě díla podle rozsáhlých plánů v příznivých krajích země. Její vlastní přání ji přimělo vidět zvěstování poselství v pohanských zemích, naléhat na založení ústavů pro vzdělání pracovníků ve Velké Británii a na evropské pevnině, stejně jako v Austrálii a v jižních státech Ameriky. Poukazovala na to, jak je pošetilé omezovat práci na takových místech.

„Nezapomeňte na anglicky mluvící země“, prosila, „kde mnozí přijmou pravdu a budou podle ní žít, bude-li jim předvedena. Londýn mi byl znovu a znovu předveden jako místo, v němž má být vykonáno velké dílo… Proč tam nebyli poslaní žádní pracovníci, muži a ženy, kteří by mohli plánovat pokrok díla?“