Při shromáždění v domě bratra S. Howlanda, v sobotu 3. dubna 1847 jsme cítili neobyčejného ducha modlitby. Když jsme se modlili, sestoupil na nás Duch svatý. Byli jsme velmi šťastni. Brzy jsem přestala vnímat pozemské věci a byla jsem uvedena do Boží slávy. Viděla jsem anděla, který ke mně rychle přiletěl a rychle mě nesl ze země vzhůru do Svatého města. Ve městě jsem viděla chrám. Vstoupila jsem dovnitř. Prošla jsem dveřmi, až jsem se dostala k první oponě, která byla odestřena, a tak jsem vstoupila do svatyně. Zde jsem viděla kadidlový oltář, sedmiramenný svícen a stůl, na kterém byly chleby předložení. Když jsem si prohlédla slávu svatyně, Ježíš odhrnul oponu a já jsem vstoupila do svatyně svatých.

Ve svatyni svatých jsem viděla truhlu, jejíž vrchní část i boční stěny byly z nejčistšího zlata. Na každém konci truhly stál jeden krásný cherubín s křídly,rozprostřenými nad truhlou. Jejich obličeje byly proti sobě, ale dívali se dolů. Mezi anděly se nacházela zlatá kadidelnice. Nad truhlou, na místě, kde stáli andělé, byla nádherná a slavná záře, která vypadala jako trůn, kde přebývá Bůh. Ježíš stál u truhly, a když k němu vystupovaly modlitby svatých, začal z kadidelnice vystupovat dým a on tyto modlitby přinášel s dýmem kadidla jako oběti svému Otci.

V truhle byla zlatá nádoba s mannou, áronova hůl, která rozkvetla a kamenné desky, složené jako kniha. Ježíš je otevřel a já jsem viděla deset přikázání, která na nich byla napsaná Božím prstem. Na jedné desce byla čtyři, na druhé šest. Ta čtyři na první desce zářila jasněji než ostatních šest. Ale čtvrté přikázání o sobotě zářilo ze všech nejjasněji. To proto, že sobota má být zachovávána zvláště k oslavení Božího svatého jména. Svatá sobota vypadala slavně - byla obklopena zvláštním světlem. Viděla jsem, že přikázání o sobotě nebylo přibito na kříž. Kdyby se tak stalo, bylo by přibito i ostatních devět a mohli bychom je přestupovat stejně jako čtvrté. Viděla jsem, že Bůh nezměnil sobotu, protože on se nikdy nemění. Ale papežství ji změnilo ze sedmého dne na první den týdne, protože ono mění časy i zákony.

Viděla jsem, že kdyby Bůh provedl změnu soboty ze sedmého dne na první den, musel by změnit i sobotní přikázání, napsané na kamenných deskách, které se nacházejí v truhle ve svatyni svatých nebeského chrámu, pak by bylo možno číst: Prvního dne je sobota Hospodina, tvého Boha. Ale já jsem viděla, že zní stejně, jak bylo Božím prstem napsáno na kamenných deskách, které Mojžíš obdržel na Sinaji. "Ale dne sedmého je sobota Hospodina, tvého Boha." Viděla jsem, že svatá sobota je a bude zdí, která odděluje pravý Boží Izrael od nevěřících a že sobota je velkým znamením, které sjednotí srdce Božích milých, očekávajících svatých.

Viděla jsem, že Bůh má ještě dítky, které nepoznaly sobotu a nezachovávají ji. Tito lidé nezavrhli její světlo. Na počátku doby soužení budeme naplněni Duchem svatým, takže vyjdeme a ještě plněji budeme zvěstovat sobotu. To rozzuřilo jiné církve a formální adventisty, protože pravdu o sobotě nemohli popřít. V této době všichni Boží vyvolení jasně věděli, že jsme měli pravdu, a proto vyšli a spolu s námi vytrpěli pronásledování. Na zemi jsem viděla meč, hlad, mor a velký zmatek. Bezbožní si mysleli, že my jsme příčinou tohoto neštěstí, a proto se sešli, aby se radili, jak se nás mají zbavit, neboť předpokládali, že potom toto zlo skončí.

V době soužení jsme všichni, z měst i vesnic, utíkali do bezpečí, ale bezbožní nás pronásledovali a s mečem vtrhli do domů svatých. Pozvedli meč, aby nás zabili, ale meč se zlomil a jako stéblo slámy spadl na zem. Pak jsme ve dne i v noci volali o vysvobození a Bůh uslyšel naše volání.

Slunce vyšlo, ale měsíc se nepohnul. Ani řeky už netekly. Objevily se tmavé, těžké mraky, které na sebe narážely. Ale bylo jedno čisté, slavné místo, odkud se jako zvuk mnohých vod ozýval Boží hlas, rozléhající se mezi nebem a zemí. Nebe se pohybovalo, otvíralo i zavíralo. Hory se chvěly jako rákos ve větru a rozmetávaly kolem sebe kusy skal. Moře vřelo jako voda v hrnci a vyhazovalo na zem kameny.

Když Bůh oznamoval den a hodinu Ježíšova příchodu a odevzdal svému lidu věčnou smlouvu, hovořil krátkými větami a po každé větě se odmlčel, zatímco se Jeho slova rozléhala po celé zemi. Boží Izrael stál se zrakem upřeným vzhůru a naslouchal slovům, vycházejícím z úst Hospodinových, pronikajícím celou zemí jako hřmění. Bylo to velmi slavnostní. Na konci každé věty svatí volali: Sláva! Haleluja! Jejich obličeje byly osvětleny Boží slávou a zářily podobně jako tvář Mojžíše, sestupujícího s hory Sinaj. Pro tuto slávu se bezbožní na ně nemohli ani podívat. Když byla vyslovena nekonečná požehnání těm, kteří uctili Boha zachováváním jeho svaté soboty, nastal radostný pokřik vítězství nad šelmou a jejím obrazem.

Pak nastalo milostivé léto - doba, kdy si země měla odpočinout. Viděla jsem zbožného otroka, který radostně a vítězně povstal a odhodil řetězy, kterými byl spoután, zatímco jeho bezbožný pán byl zmatený a nevěděl, co má dělat. Bezbožní totiž nemohli porozumět Božímu hlasu.

Brzy se objevil veliký bílý oblak. Byl stále krásnější a na něm seděl Syn člověka. Zpočátku jsem na oblaku Ježíše neviděli, ale když se oblak přiblížil k zemi, uviděli jsme jeho krásnou postavu. Když se tento oblak objeví poprvé, bude nebeským znamením Syna člověka. Hlas Syna člověka probudil spící svaté, oděné slavnou nesmrtelností. Žijící svatí byli proměněni v jednom okamžiku a spolu s nimi byli vzati do oblakového vozu. Bylo to neobyčejně krásné, když vystupoval vzhůru. Na každé straně vozu byla křídla a dole byla kola. Když se kola otáčela, volala: Svatý. A také při pohybu křídel se ozývalo volání Svatý a svatí andělé, kteří řídili oblak, provolávali: Svatý, svatý, svatý, svatý Hospodin Bůh Všemohoucí! A vůz se blížil ke Svatému městu. Ježíš otevřel bránu zlatého města a uvedl nás dovnitř. Zde jsme byli přivítáni, protože jsme "ostříhali Boží přikázání" a měli jsme "právo ke stromu života." (Zj. 14,12 22,14)