Mezi metodisty jsem slýchala mnoho o posvěcení, ale neměla jsem o tom jasné představy. Zdálo se mi, že toto požehnání je z mého dosahu, stav čistoty, který mé srdce nemůže zakusit. Viděla jsem osoby, které pod vlivem mocného duchovního vzrušení pozbyly svou tělesnou sílu a slyšela jsem, že je to známkou posvěcení. Nemohla jsem však pochopit, co je nutné, abych byla Bohu cele posvěcena. Moji křesťanští přátelé mi říkali: "Věř nyní v Ježíše! Věř, že tě nyní příjme!" Pokoušela jsem se to dělat, ale nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem přijala požehnání, které, jak se mi zdálo, mělo nadchnout celou bytost. Divila jsem se své vlastní tvrdosti srdce, protože jsem byla neschopna zakusit vznešenost Ducha, o níž svědčili ostatní. Zdálo se mi, že jsem jiná než oni a že jsem navždy vyloučena z dokonalé radosti posvěcení a čistoty srdce.

Mé představy o ospravedlnění a posvěcení byly zmatené. Tyto dva předměty mi byly předloženy odděleně, každý zvlášť, přece jsem však nepochopila rozdíl nebo nerozuměla významu slov a všechna objasňování kazatelů jen rozmnožovaly mé těžkosti. Nebyla jsem schopna dožadovat se požehnání sama pro sebe a divila jsem se, že je možné najít je jen u metodistů. Přemýšlela jsem, zda se navštěvováním shromáždění adventistů neodlučuji od toho, co jsem si především přála, totiž od Svatého Ducha Božího.

Přece jsem však pozorovala, že někteří z těch, kdo tvrdili, že jsou posvěceni, zjevovali trpkého ducha, když se mluvilo o druhém příchodu Pána Ježíše. To se mi nezdálo být důkazem posvěcení. Nemohla jsem pochopit, proč měli kazatelé z kazatelen tak bojovat proti učení o blízkosti druhého příchodu Kristova. Za kázáním této víry přišly reformy a mnoho zbožných kazatelů a laiků to přijalo jako pravdu. Zdálo se mi, že ti, kteří Ježíše opravdově milovali, měli zvěst o jeho příchodu ochotně přijmout a radovat se, že je to blízko.Cítila jsem, že si mohu činit nárok jen na to, co označovali jako ospravedlnění. Ve Slově Božím jsem četla, že bez posvěcení nikdo neuzří Pána. Bylo tedy nutné dosáhnout vyššího stupně, kterého jsem musela dosáhnout dříve, než bych mohla mít jistotu věčného života. Tento problém jsem ustavičně studovala. Věřila jsem totiž, že Kristus brzy přijde a obávala jsem se, že mne nalezne nepřipravenou setkat se s ním. Ve dne i v noci mi v uších zněla slova zatracení a mé ustavičné volání k Bohu bylo:"Co mám činit, abych byla spasena?"