Na jednom shromáždění v Topshamu mi bylo ukázáno, že budu mnoho trpět a že po našem návratu do Gorhamu, kde tehdy mí rodiče bydleli, musíme podstoupit zkoušku víry.

Po našem návratu jsem velmi onemocněla a velmi trpěla. Mí rodiče, můj muž a moji sourozenci se spojili v modlitbě za mne. Trpěla jsem však tři týdny. Často jsem upadla do mdlob a byla jako mrtvá, avšak ve vyslyšení modliteb jsem se opět probrala. Mé utrpení bylo tak velké, že jsem prosila ty, kteří byli u mne, aby se za nemodlili, protože jsem myslela, že jejich modlitby jen prodlužují mé utrpení. Naši sousedé se všichni vzdali naděje, že zůstanu naživu. Pánu se líbilo nějakou dobu zkoušet naši víru.

Bratr a sestra Nicholsovi z Dorchesteru slyšeli o mé nemoci a jejich syn Henry přišel z Gorhamu a přinesl věci k mému posílení. Za jeho návštěvy se moji přátelé znovu spojili k modlitbě o mé uzdravení. Když se ostatní pomodlili, začal se bratr Nichols vážně modlit a v síle Boží, jejž na něm spočinula, povstal, šel přes pokoj, položil mi ruce na hlavu a řekl: "Sestro Ellen, Ježíš Kristus tě uzdravuje". Potom padl, přemožen mocí Boží. Věřila jsem, že je to dílo Boží a bolesti ustaly. Má duše byla naplněna vděčností a pokojem. Řeč mého srdce byla: "Jen v Bohu je naše pomoc. Pokoj můžeme mít, jen když spočineme v něm a očekáváme jeho spasení."