Brzy nato skončilo stanové shromáždění a vydali jsme se na cestu domů. Mé myšlenky byly plné kázání, napomenutí a modliteb, které jsme slyšeli. Všechno v přírodě se zdálo být změněné. Po celou dobu shromáždění bylo většinou zamračeno a pršelo a mé pocity se shodovaly s počasím. Nyní však slunce jasně svítilo a zaplavovalo zemi světlem a teplem. Stromy a tráva byly svěže zelené, nebe jasně modré. Zdálo se, že se země usmívá v Božím pokoji. Tak pronikly paprsky slunce spravedlnosti mraky a temnotou mého myšlení a zahnaly temné stíny.
Zdálo se mi, že každý musí být oživen Duchem Božím a mít mír s Bohem. Vše, na čem spočinuly mé oči, jako by bylo změněno. Stromy byly krásnější a ptáci zpívali líbezněji než předtím. Zdálo se, že svým zpěvem chválí Stvořitele. Nechtěla jsem mluvit z obavy, že by toto štěstí zmizelo a ztratila bych cenný důkaz Kristovy lásky ke mně.
Můj život se mi jevil v jiném světle. Zdálo se, že neštěstí, které zatemňovalo mé dětství, na mně bylo vloženo k mému prospěchu, aby odvrátilo mé srdce od světa a jeho neuspokojujících radovánek a naklonilo je k trvalým půvabům nebeským.
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt