Naše práce v Maine začala konferencí v Norridgewock 1. 11. 1867. Shromáždění bylo veliké. Jako obyčejně jsme se svým mužem vydali jasné svědectví ve prospěch pravdy a náležité církevní kázně a proti různým druhům omylů, pobloudění, fanatismu a nepořádku, což jsou přirozené následky nedostatku církevní kázně. Toto svědectví se dalo zvlášť použít na okolnosti v Maine. Nepořádní duchové, kteří předstírali, že zachovávají sobotu, reptali a namáhali se využít konference k rozšíření nespokojenosti.

Následkem tohoto odbojného ducha si vyžádalo naše působení v Maine sedm týdnů velice namáhavé, únavné a nepříjemné práce. Když jsme však tento stát opouštěli, byli jsme potěšeni zkušeností, že všichni své odbojnictví vyznali a několik jich bylo přivedeno k hledání Pána a k přijetí pravdy.

Nemohu snad podat lepší zprávu o naší práci až do Vermonstkého shromáždění, než uvedením části dopisu, který jsem poslala našemu synovi do Battle Creek 27. 12. 1867:

Můj milý synu Edsone,
když skončilo naše shromáždění v Topsahm, Maine, uspořádali jsme shromáždění ve Westbrooku, Maine, abychom se setkali s bratry z Portlandu a okolí. Byli jsme v milé rodině bratra Martina. Odpoledne jsem nemohla sedět zpříma, když však na mě naléhali, abych navštívila večerní shromáždění, šla jsem do školní budovy s pocitem, že nemám sílu stát a mluvit k lidu.

Místnost byla naplněna hluboce se zajímajícími posluchači. Bratr Andrews začal shromáždění a krátce promluvil. Tvůj otec připojil poznámky. Potom jsem povstala a promluvila jsem několik slov, když jsem najednou pocítila, jak byla má síla obnovena, zdálo se, že mě opustila všechna slabost a mluvila jsem asi hodinu s dokonalou volností. Cítila jsem nevýslovnou vděčnost Bohu za tuto pomoc právě v době, kdy jsem jí tolik potřebovala.

Ve středu večer jsem mluvila zcela volně skoro dvě hodiny. Bylo pro mě velkým povzbuzením tak neočekávané obnovení sil po úplném vyčerpání z obou předchozích shromáždění.“