Asi v té době jsme začali působit pro naše bratry a přátele v okolí Greenville. Naši bratři potřebovali pomoct jako na mnohých jiných místech. Někteří z nich zachovávali sobotu, nepatřili však k církvi, jiní se soboty vzdali. Cítili jsme potřebu pomoci těmto ubohým duším, ale dřívější chování a nynější stanovisko vedoucích členů církve k těmto osobám nám skoro znemožňovalo se k nim přiblížit.

Někteří naši bratři byli příliš přísní v práci s bloudícími a používali příliš ostrých výrazů. A když se někteří rozhodli odvrhnout jejich radu a oddělit se od nich, pak říkali: Dobře, chtějí-li odejít, nechejte je! Zatímco zdánliví následovníci Ježíše projevovali takový nedostatek jeho milosrdenství, shovívavosti a něžnosti, ztroskotávaly tyto ubohé, bloudící, nezkušené, ďáblem sužované duše ve víře. Naši bratři se přece musí učit projevovat nejen něžnost Velkého Pastýře, ale i jeho nepomíjející péči a lásku k ubohým zbloudilým ovcím, ať jsou přestupky a hříchy bloudících jakkoli velké. Naši kazatelé pracují a pořádají přednášky týden za týdnem a radují se, přijme-li několik duší pravdu, a přece mohou bratři ukvapeného a rozhodného jednání v pěti minutách zbořit práci svým názorem vyjádřeným například: Dobře, chtějí-li nás opustit, nechejte je odejít!

Zjistili jsme, že nemůžeme udělat nic pro rozptýlené ovce v naší blízkosti, dokud nejdříve nenapravíme chyby mnoha členů v církvi. Nechali odejít tyto ubohé duše. Necítili kvůli nim výčitky svědomí. Psala jsem ostrá svědectví nejen pro ty, kteří velmi chybovali a byli mimo církev, ale i pro ty členy církve, kteří velmi chybovali v tom, že nešli za ztracenými ovcemi.