Ve své prostotě jsem očekávala, že moji bratři a sestry metodisté porozumí mým pocitům a že se budou radovat se mnou. Byla jsem však zklamána, mnoho sester stávalo, hlučně pohybovalo svými židlemi a obracelo se ke mně zády. Nemohla jsem pochopit, co jsem řekla, že jsem je urazila, mluvila jsem zcela krátce, protože jsem cítila mrazivý vliv jejich nelibosti.

Když jsem přestala mluvit, ptal se mne předsedající bratr, zda by nebylo příjemnější vést dlouhý, užitečný život a činit dobro jiným než rychle nechat přijít Ježíše a zničit ubohé hříšníky. Odpověděla jsem, že toužím po příchodu Ježíšově. Potom bude konec hříchu, navždy se budeme těšit ze svatosti a ďábel nás již nebude pokoušet a přivádět na scestí.

Když předsedající bratr promluvil k ostatním ve třídě, vyjádřil svou radost nad očekáváním pozemského milénia nebo tisíciletého království pokoje, v němž se země naplní známosti Pána tak, jako voda naplňuje moře a že touží, aby tato doba začala.

Po ukončení shromáždění jsem věděla, že ti, kteří ke mně byli dříve láskyplní a přátelští se ke mně nyní chovali zvlášť chladně. Můj bratr a já jsme šli domů se smutným pocitem, že jsme nebyli pochopeni našimi bratry a že blízký druhý příchod Ježíše Krista v jejich srdcích vzbudil odpor.