Když jsem tak přemýšlela, náhle jsem si vzpomněla na jednu část vidění z 25. prosince 1869 v Roochesteru, N. Y. a vyprávěla jsem svému muži:

„ Byla mi ukázána skupina stromů stojících v kruhu blízko sebe. Po těchto stromech a nad nimi se pnula vinná réva, pokrývala jejich vrcholky a spočívala na nich tak, že tvořila podloubí. Brzy jsem viděla stromy kymácet se sem a tam, jakoby jimi pohyboval silný vítr. Jedna větev vinné révy po druhé byla zbavována opory, až byla vinná réva střesena ze stromů s výjimkou několika málo úponků, které se pevně držely na spodních větvích. Pak se přiblížila postava a uvolnila zbývající, pevně se držící úponky vinné révy, která ležela na zemi.

Mnozí šli kolem a dívali se soucitně a já jsem úzkostlivě čekala na přátelskou ruku, která ji pozvedne, nikdo však nenabídl pomoc. Ptala jsem se, proč žádná ruka vinnou révu nezvedne. Potom jsem viděla anděla, který přišel k opuštěné révě. Rozpřáhl paže, držel je pod vinnou révou, zvedl ji, takže stála zpříma a řekl: „Pozvedni se k nebi, oviň své úponky okolo Boha. Jsi osvobozena od lidské opory. Můžeš stát v síle Boží a prospívat bez této opory. Opři se sama o Boha, neopřeš se nadarmo a neklesneš.“

Když jsem viděla péči o zanedbanou vinnou révu, cítila jsem ulehčení a povznášející radost. Zeptala jsem se anděla na význam těchto věcí. Řekl: „Ty jsi tato vinná réva. Toto vše prožíváš. Až se tyto věci stanou, porozumíš cele symbolu vinné révy. Bůh ti účinně pomůže v nesnázi.“

O této doby mi byla zřejmá moje povinnost a nikdy jsem neměla větší volnost ke zvěstování svědectví lidu. Když jsme se vrátili z Moterey do Battle Creek, byla jsem přesvědčena, že je mou povinností jít v Boží síle vpřed. Osvobodit se od podezření a pověstí rozšiřovaných k naší škodě. Zvěstovala jsem své svědectví a vyprávěla věci, které mi byly ukázány z minulého života některých přítomných a varovala jsem je před nebezpečím, v němž se nacházeli a kárala je pro jejich neupřímné jednání. Řekla jsem, že jsem se ocitla v nanejvýš nepříjemném postavení. Jestliže mi ve vidění byly ukázány rodiny nebo osoby, bylo tomu většinou tak, že to, co mi v souvislosti s nimi bylo ukázáno, bylo osobního rázu a káralo tajné hříchy. Celé měsíce jsem s některými pracovala pro hříchy, o nichž jiní nevěděli. Když bratři viděli tyto osoby smutné a slyšeli je vyjadřovat pochybnosti o svém přijetí u Boha, jakož i pocity sklíčenosti, kárali mě, jako bych byla za jejich zkoušky odpovědná.

Ti, kteří mě takto kárali, nevěděli vůbec nic o tom, o čem mluvili. Byla jsem proti tomu, aby někdo vyšetřoval v těchto případech mé jednání. Byla mi svěřena nemilá povinnost kárat tajné hříchy. Kdybych proto, abych se vyhnula podezření a řevnivosti plně vysvětlila své jednání a uveřejnila to, co mělo být uchováno v tajnosti, zhřešila bych proti Bohu a ukřivdila lidem. Musím si ponechat osobní pokárání osobních hříchů a uchovat je v srdci. I kdyby si ostatní mysleli cokoliv, nikdy neřeknu jiným to, co mělo být řečeno jen provinilým. Řekla jsem shromážděným, že nemohou zasahovat, ale ponechat mi volnost v jednání v bázni Boží.