O své cestě na západ a do Kalifornie a o svých úvahách v době, kdy jsem se zdržela několik týdnů ve svém letním sídle v Rocky Moutains jsem v RH z 1. 11. 1881 napsala:
„ 22. srpna jsem odjela z Battle Creek v doprovodu svých snach, Emmy a Marie Whiteové. Jely jsme na západ v naději, že mi prospěje změna podnebí. Přestože jsem trpěla vážnými následky záchvatu malárie a ranou způsobenou smrtí mého muže, snesla jsem cestu lépe, než jsem očekávala. přijely jsme do Boulder, Colo. ve čtvrtek 25. srpna a následující neděli jsme toto místo opustily v soukromém voze a odjížděly do našeho domova v horách.
Z našeho venkovského domu jsem měla výhled na mladý smrkový les, tak svěží a vonící, že jeho kořenná vůně pronikala ovzduším. V dřívějších letech jsme si s mužem udělali z tohoto lesa místo k modlitbám. Uprostřed hor jsme se často sklonili k pobožnosti a modlitbě. Všude okolo mne byla místa takto posvěcená. Když jsem na pohlédla, mohla jsem si připomenout mnohé příležitosti, při nichž byly naše modlitby pozoruhodně a přímo vyslyšeny.
Připadalo nám, že jsme Bohu blízko, když jsme se v jasném měsíčním svitu skláněli na osamělém horském srázu, abychom si z jeho ruky vyprosili potřebné požehnání! Jako víru a důvěru jsme měli! Boží úmysly lásky a milosrdenství se zdály plněji zjeveny a my jsme měli jistotu, že naše hříchy se omyly a byly odpuštěny. Při takovýchto příležitostech jsem viděla obličej mého muže ozářen jasem, který jakoby přicházel z trůnu božího, když chválil Pána změněným hlasem za bohatá požehnání jeho milosti. Uprostřed chmur a temnosti země jsme mohli přece všude rozeznat jasné paprsky světla. V díle jeho stvoření jsme se stýkali s Věčným. Když jsme se dívali na skály a mohutné hory, zvolali jsme: Kdo je tak mocný Bůh, jako jsi ty, Bože?
Obklopeni těžkostmi, jak tomu často bývá, přetíženi odpovědnostmi, byli jsme jen pomíjející, slabí, bloudící smrtelníci, často téměř propadlí beznaději. Když jsme však pozorovali Boží lásku a péči o jeho stvoření, jak jsou zjeveny v knize přírody a na listech vdechnutého Slova, byla naše srdce potěšena a posilněna. Obklopeni důkazy moci Boží, zastíněni jeho přítomností, jsme nemohli nedůvěřovat a nevěřit. Jak často jsme byli v našich zkušenostech uprostřed této skalnaté samoty naplněni mírem, nadějí a dokonce radostí!
Znovu jsem byla v horách, ale sama. Nebyl tu nikdo, kdo by se mnou sdílel mé myšlenky a pocity, když jsem se znovu dívala na tyto vznešené, slavnostní scény! Sama, sama! Boží jednání se zdá tajuplné, jeho úmysly bezdůvodné, ale přece vím, že musí být spravedlivé, moudré a milosrdné. Je mou předností a povinností trpělivě na něj čekat a v každé době říct ze srdce: Vše učinil dobře…
Smrt mého muže byla pro mě těžkou ranou pociťovanou o to bolestněji, že přišla náhle. Když jsem viděla pečeť smrti na jeho obličeji, byly mé pocity skoro neúnosné. Toužila jsem po tom, abych mohla ve svém bolu vykřiknout. Věděla jsem však, že by to nemohlo zachránit život mého milovaného a cítila jsem, že by nebylo křesťanské oddat se bolesti. Hledala jsem pomoc a útěchu shůry a zaslíbení Boží se mi splnila. Ruka Páně mne zachovala…
Učme se odvaze a pevnosti z posledního rozhovoru Kristova s apoštoly. Měli se rozloučit. Náš Spasitel vstoupil na krví znamenanou stezku, která ho vedla na Golgatu. Žádná zkušenost nebyla těžší než ta, kterou měl brzy učinit. Apoštolé slyšeli Kristova slova, jenž předpovídala jeho utrpení a smrt a jejich srdce byla obtížena zármutkem, jejich mysl zmatena pochybností a strachem. Nevykřikli však nahlas a neoddali se bolesti. Poslední slavnostní těžké hodiny strávil náš Spasitel tím, že promluvil k učedníkům slova útěchy a zaslíbení a potom se spojili všichni ke chvalozpěvu. Jakou předehrou k duševnímu utrpení v zahradě getsemanské, k zneuctění a posměchu v soudní síni a k hrozným scénám na Golgatě byly ty ony poslední hodiny strávené chvalozpěvem nejvyššího!
Když Martin Luther dostal zmalomyslňující zprávy, často říkal: Pojďte, zazpívejme 46. žalm. Tento žalm začíná slovy: „Bůh jest naše útočiště i síla, ve všelikém ssoužení pomoc vždycky hotová. A protož nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila, a zpřevracely se hory doprostřed moře.“ Ach, kdybychom my místo žalu, pláče a malomyslnosti, když nás těžkosti obklopují jako potopa a hrozí, že nás přemohou, kdybychom nejen prosili Boha o pomoc, ale také ho chválili za trvající požehnání, že je připraven nám pomoct, potom by se mu naše putování líbilo více a my bychom zakoušeli více z jeho spasení. „ RH 1. 11. 1881
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt