„ V neděli 12. srpna jsem v doprovodu sestry McEnterferové opustila pacifické pobřeží na své cestě na východ. Přestože jsme značně trpěly vedrem a prachem, cestovalo se nám příjemně. Průvodčí i ostatní vlakoví zřízenci byli ochotni udělat všechno, co bylo v jejich silách, aby nám usnadnili a zpříjemnili cestu.

Od chvíle, kdy jsme vstoupily do vlaku jsem se cítila úplně přesvědčena, že jdu cestou povinnosti. Měla jsem se svým Spasitelem sladké společenství a cítila jsem, že je mi útočištěm a hradem a že se mi nemůže stát nic zlého, dokud konám práci, kterou mi uložil. Mám stálou důvěru v zaslíbení Boží a raduji se z pokoje, který přichází jen od Ježíše.

Přijely jsme do Battle Creek v pátek 17. srpna. Následující noc jsem nemohla spát. Nenavštívila jsem toto místo od té doby, co jsem ho nemocná opustila po pohřbu svého muže. Velká ztráta, kterou dílo jeho smrtí utrpělo a velká ztráta, kterou jsem utrpěla já, když jsem byla připravena o jeho společnost a o jeho pomoc v práci, vystoupila nyní živě před mými zraky a já jsem se nemohla uklidnit, abych usnula. Připomněla jsem si smlouvu, kterou jsem s Bohem učinila u smrtelné postele mého muže - že mě břímě nezmalomyslní, že chci pracovat vážněji a oddaněji než kdy předtím, abych zvěstovala pravdu slovem a písmem, že chci lidem ukázat, jak dobré jsou příkazy a zákony Hospodinovy a ukazovat jim na očišťující pramen, v němž můžeme umýt každou skvrnu hříchu.

Celou noc jsem s Bohem zápasila na modlitbách, aby mi dal sílu k práci a naplnil mne svým Duchem, abych mohla dodržet svůj svatý závazek. Nic jsem si tak nepřála jako využít času a síly ke zdůrazňování užšího společenství s Bohem u těch, kteří vyznávají pravdu, aby tak s ním mohli být v dokonalejším styku jako starý Izrael ve dnech svého největšího zdaru.

V sobotu ráno jsem mluvila k velkému počtu posluchačů shromažděnému v modlitebně. Pán mi dal sílu a volnost, když jsem ji vykládala slova Písma zapsaná ve Zjevení 7,9-17.