Bylo rozhodnuto, že se vrátíme do Battle Creek a tam zůstaneme, dokud budou cesty bahnité a mokré a že tam dopíši dvanácté číslo Svědectví. Můj muž velmi toužil vidět bratry v Battle Creek, mluvit k nim a těšit se s nimi v tom, co pro něho Bůh udělal.

V několika dnech jsme byli zase v Battle Creek po tříměsíční nepřítomnosti. V sobotu 16. března kázal můj muž jasně a mocně a také já jsem zvěstovala svědectví s obvyklou volností. Vrátila jsem se domů do Battle Crek jako unavené dítě, které potřebuje utěšující slova a povzbuzení. Při návratu jsme však slyšeli nepravdivé zvěsti. Byli jsme pokořeni až do prachu a zarmouceni nejvyšší možnou měrou.

Za těchto okolností jsme odjeli na shromáždění v Monterexy. Cestou jsem se pokoušela objasnit si, proč bratři nerozumí naší práci. Byla jsem si zcela jistá, že kdybychom se s nimi sešli, poznali by, jakého jsme ducha a Duch Boží by v nich mluvil totéž jako v nás, jeho pokorných služebnících a že bychom stejně cítili a smýšleli. Oni nám však nedůvěřovali a podezíravě nás pozorovali, což mi působilo největší starosti, jakými jsem kdy byla sužována.