Brzy nato mi Pán otevřel cestu, abych mohla se svým švagrem navštívit své sestry v Polandu, vzdáleném třicet mil od našeho domova, v době, kdy jsem tam byla, měla jsem možnost vydat svědectví. Po tři měsíce jsem byla tak nemocná s krkem a plícemi, že jsem mohla jen málo mluvit a to ještě tiše a chraptivě. Při této příležitosti jsem ve shromáždění povstala a začala mluvit šeptem. Tak jsem mluvila si pět minut, když mě opustily bolesti a můj hlas byl jasný a silný a mluvila jsem lehce a volně skoro dvě hodiny. Když jsem skončila své poselství, můj hlas zanikl a vrátil se mi teprve tehdy, když jsem opět stála před shromážděním, abych mluvila. Byla jsem si vědoma stálého ujištění, že jsem konala vůli Boží a má námaha byla provázena zřejmým výsledkem.

Prozřetelností Boží mi bylo umožněno navštívit východní část státu Maine. Bratr Wm. Jordan, provázen svou sestrou, cestoval obchodně do Orringtenu a prosil, abych se k nim připojila. Protože jsem Pánu slíbila, že půjdu stezkou, kterou mi připraví, neváhala jsem. Duch Boží provázel mé poselství na tomto místě, srdce byla naplněna láskou k pravdě, zmalomyslnění byli povzbuzeni a napomenuti, aby obnovili víru.

V Orringtoně jsem se setkala s bratrem Jakube Whitem. Znal se s mými přáteli a sám byl činný v zachraňování duší.

Navštívila jsem také Garland, kde se sešlo velké množství lidí z různých míst, aby vyslechli mé poselství.

Brzy nato jsem odešla do Exeteru, malé vesničky nedaleko Garlandu. Zde za mně spočívalo velké břímě, od něhož jsem nemohla být osvobozena, dokud jsem nevyprávěla, co mi bylo ukázáno vzhledem k několika fanatickým osobám, jež byly přítomny. Oznámila jsem jim, že se pletou, když se domnívají, že je vedl Duch Boží. Těmto osobám a jejich přátelům se mé svědectví vůbec nelíbilo.

Potom jsem se brzy vrátila do Portlandu, zvěstovala jsem svědectví, jež mi dal Bůh a na každém kroku jsem viděla jeho zalíbení.