V okamžicích, kdy jsem s jinými, kteří Pána hledali, byla skloněna na modlitbě, ve svém srdci jsem volala: „Pomoz, Ježíši, zachraň mne, nebo zahynu! Nepřestanu prosit, dokud má modlitba nebude vyslyšena a mé hříchy odpuštěny." Cítila jsem svůj nuzný a bezmocný stav jako nikdy předtím.

Zatímco jsem klečela a modlila se, mé břímě mne náhle opustilo a mému srdci se ulehčilo. Nejdříve se mne zmocnil pocit zděšení a pokoušela jsem se znovu na sebe vzít břímě úzkosti mého srdce. Zdálo se mi, že nemám právo cítit se radostnou a šťastnou. Ježíš se mi zdál být velmi blízko a cítila jsem, že k němu mohu jít se všemi svými starostmi, pokušeními a zkouškami právě tak, jako k němu přicházeli ti, kteří potřebovali pomoc, když žil na zemi. V mém srdci byla jistota, že rozumí mým zvláštním zkouškám a má se mnou soucit. Nikdy nemohu zapomenout na toto vzácné ujištění soucitné lásky Ježíšovy k té, která byla tak nehodna jeho povšimnutí. V oné krátké době, kdy jsem klečela s prosícími, poznala jsem božskou povahu Ježíšovu jako nikdy předtím.

Jedna z matek v Izraeli ke mně přišla a říkala: "Milé dítě, našlas Ježíše?" Chtěla jsem odpovědět ano, když ona zvolala: "Ano, našlas ho, jeho pokoj je s tebou, vidím to na tvém obličeji."

Znovu a znovu jsem si říkala: "Může to být náboženství? Nemýlím se? " Zdálo se mi, že je to příliš mnoho, že je to veliká přednost, než abych si na ni mohla činit nárok. Ačkoliv jsem se neodvážila vyznat to veřejně, cítila jsem, že mi Spasitel požehnal a že mi odpustil hříchy.